Článek
Revoluce, u níž chybí cenovka
Aleš Juchelka chce od příštího roku přestavět odměňování ve veřejné sféře. Nejnižší tarif má začínat na minimální mzdě, další částky nemají klesnout pod zaručený plat a postup podle délky praxe se má nově počítat v pětiletých intervalech. Odboráři mluví o revoluci, zaměstnavatelé o odvážném kroku a představené obrysy reformy skutečně vypadají rozumně.
Pak ale přišla ta nepříjemná část každého vládního nápadu: otázka, kolik bude stát.
V Událostech, komentářích zazněl od moderátora údaj z interního materiálu ve výši 58,69 miliardy korun. Juchelka jej odmítl, připustil přibližně 33 miliard za prosté spojení dvou tabulek, ale vlastní částku neprozradil. Vláda prý postupuje chytřeji a čísla nejprve představí odborům.
Marian Jurečka si mezitím spočítal přibližně padesát miliard a varoval, že bez nových peněz vznikne pouze účetní kulisa. Ministr se jeho odhadu smál. Smích je však krajně úsporná rozpočtová položka: nic nestojí, ale také nikoho nezaplatí.
Přeskládaná výplata ještě není vyšší výplata
Juchelka má pravdu v tom, že současný systém je absurdní. Ještě po dubnovém zvýšení zůstalo podle údajů ministerstva práce 76 tarifů pod minimální mzdou a 254 pod nejnižší úrovní zaručeného platu. Zaměstnavatel pak musí chybějící část dorovnávat. Stát tedy jednou rukou stanoví minimální odměnu a druhou vydává tabulku, která ji nedodržuje. Takové kouzlo by v účetní firmě vyvolalo kontrolu, ve státní správě dostalo nařízení vlády.
Narovnat tarify je proto správné. Jenže jsou dva způsoby, jak to udělat. V prvním stát skutečně přidá peníze a zaměstnanec si odnese vyšší výplatu. Ve druhém se zvýší tarif, ale současně se zmenší osobní ohodnocení či odměny. Čísla v tabulce se napřímí, rodinný rozpočet zůstane shrbený.
Právě toto musí Juchelka vysvětlit. Kolik lidí dostane reálně více? O kolik? Které rozpočty to zaplatí? A dostanou kraje, obce, školy, nemocnice a sociální služby dost peněz, aby navýšení nemusely lovit ve vlastním provozu?
Dokud ministr odpovídá pouze tím, že jeho řešení bude „chytřejší“, nabízí veřejnosti vlastnost, nikoli výpočet. Také chytrá lednice bývá krásná věc. Hlad ovšem vyřeší až obsah.
Jurečkova kalkulačka má krátkou paměť
Jurečka má v aktuálním sporu silnější argument: reforma bez finančního krytí může být pouhým přesunem částek mezi kolonkami. Neměl by se však tvářit jako auditor, který do budovy právě vstoupil a s jejím stavem nemá nic společného.
Když byl ministrem práce on, navrhoval v roce 2024 zvýšení nejnižších tarifů o sedm až deset procent. Tehdy opoziční Juchelka říkal, že je to opravdu jen minimum. Role se vyměnily, problém zůstal sedět na stejné židli. Jen jeden muž nyní drží vládní prezentaci a druhý kalkulačku.
Jurečka tedy oprávněně žádá čísla, ale jeho dnešní přísnost poněkud převyšuje rozhodnost, kterou předváděl ve funkci. Juchelka zase zdědil skutečný problém, nemůže jej však donekonečna vydávat za alibi. Sám už dříve označil za nedůstojné, když člověk po celoživotní práci v sociálních službách bere přibližně 26 tisíc korun. Teď má možnost ukázat, zda to byla diagnóza, nebo jen pěkně formulovaný soucit.
Pečovatelka nepotřebuje chytřejší tabulku
Spor Juchelky s Jurečkou svádí k veselí. Jeden tají cenu reformy, druhý ji počítá z opozičního křesla a oba se přou, kdo lépe rozumí lidem, jejichž platy za jejich působení zůstávaly nedůstojně nízké. Z pohodlí televizního studia se miliardy přesouvají snadno. Stačí správně zvednout obočí.
Vláda by proto měla zveřejnit tři věci: dopad na jednotlivé skupiny zaměstnanců, celkové náklady a záruku, že vyšší tarif nebude vykoupen nižší osobní složkou. Bez toho nelze poznat reformu od administrativního převlékání.
Chytrý platový systém se nepozná podle počtu sloučených tabulek ani podle nadšení na tripartitě. Pozná se ve chvíli, kdy pečovatelka, školník nebo pracovnice v kultuře přinese domů skutečně více peněz. Do té doby není Juchelkův plán Potěmkinovou vesnicí. Je zatím jen její architektonickou studií.
