Článek
Svět nečte české vysvětlivky
V Praze se dá dlouze debatovat, kdo měl první napsat dopis, kdo koho ignoroval a komu přesně patří která židle. Zahraniční čtenář na to nemá čas ani důvod. Vidí titulky, které mají jednoduchou stavbu: česká vláda nepustila prezidenta a někdejšího vysokého představitele NATO na summit Aliance, prezident šel k soudu a soud vládě nařídil, aby mu cestu umožnila.
Reuters popsala už samotné vynechání Pavla jako rozchod s dosavadní praxí. O dva dny později stejná agentura psala o zásahu Ústavního soudu. Financial Times celý spor zasadily do rámce mocenského střetu mezi Babišem a prezidentem.
To je cena za domácí politické divadlo. My známe kulisy, oni vidí jen výsledek. A výsledek nevypadá jako sebevědomá země, která si vyjasňuje kompetence. Vypadá jako stát, jehož nejvyšší představitelé potřebují soudce, aby se vůbec dostali na stejné mezinárodní jednání.
Reputace neletí v příručním zavazadle
Diplomacie není soutěž o to, kdo komu doma zatopí. Je to dlouhá hra o důvěru. Spojenci si nepamatují každou českou tiskovou konferenci. Pamatují si, zda jejich partner přijíždí s jasnou linií, nebo s kufrem domácích křivd.
Česko se přitom na summitu nebude představovat jako země, která má zbytečně mnoho času. Má vysvětlovat obranné výdaje, bezpečnostní priority a vlastní roli v Alianci. Jenže vedle toho už běží jiný příběh: vláda vede spor s prezidentem, prezident vede spor s vládou a zahraniční média mají hotový scénář o zemi, kde se zahraniční politika stala pokračováním domácí hádky jinými prostředky.
Nejhorší není, že si toho svět všiml. Svět si všimne všeho, co obsahuje NATO, Ústavní soud, premiéra, prezidenta a trochu osobní nevraživosti. Nejhorší je přesvědčení, že si toho všimnout nemá. To je politická verze člověka, který křičí v restauraci a pak se diví, že se otočili lidé u vedlejších stolů.
Soud opravil cestu, ne dojem
Ústavní soud předběžným opatřením prezidentovi cestu otevřel, ale konečný výklad pravomocí teprve přijde. Právně se tak může leccos vyjasnit. Pověst země se však neopravuje jedním usnesením.
Macinka mohl mít pravdu v tom, že zahraniční partneři nečtou české spisy do poslední stránky. Jenže právě proto je nebezpečné jim dodávat tak snadno srozumitelný obraz. Prezident proti vládě. Vláda proti prezidentovi. Soud mezi nimi jako dopravní policista na křižovatce, kde už dávno nefungují semafory.
Česko nemusí být dokonale jednotné. To by byla podezřelá země. Mělo by ale umět v rozhodující chvíli působit tak, že se jeho instituce dokážou přít bez toho, aby se navzájem tahaly za rukáv před zraky spojenců.
Ostuda nepřekročila hranice proto, že ji někdo vynesl ven. Překročila je proto, že jsme jí sami otevřeli dveře.
