Článek
Troubení místo státnictví
Motoristé vstoupili do vysoké politiky s gestem lidí, kteří prý přivezou zdravý rozum, méně póz a víc přímočarosti. Výsledek zatím často připomíná spíš autosraz, kde se největší respekt získává tím, kdo hlasitěji zatroubí na prezidenta.
Petr Pavel se pro ně stal ideálním terčem. Ne proto, že by hlava státu neměla být kritizována. Prezident není monarcha, jehož se smí jen uctivě obcházet v ponožkách. Jenže mezi kritikou a systematickým shazováním úřadu je rozdíl. A Motoristé ho s chutí přejíždějí.
Vztah mezi Hradem a Motoristy se začal lámat už při sporu o Filipa Turka. ČT24 připomněla, že Petr Macinka trval na Turkově nominaci do vlády, zatímco prezident měl k Turkovi výhrady. Z toho, co mohlo být tvrdé, ale normální ústavní jednání, se postupně stala série výpadů, uražených prohlášení a siláckých póz.
Motoristé se tváří, že brání demokratický mandát proti svévoli Hradu. Ve skutečnosti často brání hlavně vlastní pocit, že když získali vládní podíl, má jim prezident automaticky uhnout z cesty. Jenže politika není průjezd kolonou na zelenou. Občas někdo kontroluje značky.
Prezident jako terč pro stranické zahřívání
iROZHLAS už v lednu popsal, jak se vztah Motoristů a Hradu vyhrotil od prvních povolebních jednání až k otevřené konfrontaci. Macinka o Pavlovi mluvil jako o člověku, který se zachoval jako „slon v porcelánu“, a doporučoval mu věnovat se spíš symbolickým aktům. Pavel na to odpověděl, že se nesmíří s rolí pouhého kladeče věnců.
Tohle není jen slovní šarvátka dvou silných eg. Je to spor o to, jak se v Česku mluví o ústavní instituci. Motoristé jako by si spletli respekt k úřadu se servilitou. Nikdo po nich nechce, aby prezidentovi nosili květiny. Stačilo by, kdyby rozlišovali mezi věcným nesouhlasem a politickým pošťuchováním, které má hlavně pobavit vlastní publikum.
Problém je, že podobný styl se rychle normalizuje. Dnes se řekne, že prezident má klást věnce. Zítra se řekne, že soud je aktivistický. Pozítří že média lžou, protože se ptají. Vždycky se najde nějaká instituce, která zrovna překáží vládnímu příběhu.
A vždycky se dá zatroubit ještě hlasitěji.
Malá strana, velké škody
Motoristé jsou menší vládní strana, ale jejich rétorický vliv je větší, než odpovídá počtu mandátů. Právě menší hráči totiž často potřebují dokazovat, že nejsou jen přívěsek silnějšího partnera. A tak přitvrzují. Pavel se k tomu hodí dokonale: je viditelný, má vysoký úřad, bezpečnostní profil a část voličů ho vnímá jako protiváhu Babišovy vlády.
To, že spor začal být vnímán i za hranicemi, není náhoda. Associated Press psala o demonstracích na podporu Pavla v době sporu s Macinkou a připomněla, že konflikt souvisel s prezidentovým odmítnutím jmenovat Turka ministrem po kontroverzích kolem jeho minulých výroků. Jinými slovy: české troubení už není slyšet jen doma na parkovišti.
A to je pro vládu nepříjemné. Pokud kabinet působí, že místo koordinace s prezidentem vede malou válku o jeho ponížení, ztrácí něco důležitějšího než jednu mediální přestřelku. Ztrácí obraz státu, který umí zacházet s vlastními institucemi bez pubertální potřeby každou z nich shodit.
Prezident může dělat chyby. Pavel může být tvrdohlavý, může špatně načasovat výrok, může zvolit tón, který vládě komplikuje život. Ale to pořád není důvod dělat z hlavy státu cvičný kužel pro stranické machrování.
Motoristé si na Pavlovi zkoušejí politický styl, který se jim dnes může zdát výhodný. Jenže normy, které člověk pomůže rozbít, se jednou vracejí. Až se politický vítr otočí, stejným jazykem může někdo mluvit o nich, jejich ministrech, jejich úřadech a jejich zbytcích důstojnosti.
Politika není autosraz. Hlasité troubení může na chvíli přitáhnout pozornost. Ale stát se neřídí tím, kdo má silnější klakson.
