Článek
Rozvědka po motoristicku
Petr Macinka přijal pozvání k utajovanému rozhovoru s člověkem, o němž se domníval, že je anonymním publicistou vystupujícím pod pseudonymem Thomas Paukner. Čekal na něj muž v silikonové masce a také místnost s atrapami zbraní a výbušniny. Skupina Detektivní parta, která celou věc nachystala, pak zveřejnila video. Ministr zahraničí tvrdí, že podvod prohlédl a nebezpečí mu nehrozilo; jeho ochranka podle něj byla poblíž. Okolnosti schůzky i rozdílné verze obou stran popsala Česká televize.
Mohla by to být jen poněkud přerostlá internetová taškařice, kdyby hlavní roli nehrál vicepremiér a šéf diplomacie. Ten se nepohybuje pouze se svým telefonem a diáři. Nese informace, kontakty a bezpečnostní riziko, které nepatří jemu, nýbrž státu. Ochranka v takovém případě není otravný příplatek k funkci, který lze při cestě na zajímavé natáčení odškrtnout.
Macinkovo vysvětlení navíc připomíná kouzelníka, který po odhalení triku oznámí, že celou dobu věděl, kde je králík. Jestli podvod poznal, proč v něm pokračoval? Jestli ho nepoznal, proč si předem neověřil, za kým jde? V obou variantách zůstává na stole stejná otázka: kde přesně se v tomto příběhu skrývá státnická prozíravost?
Filip Turek, seriál bez posledního dílu
Motoristé by mohli Macinku na pár dní schovat a doufat, že internet dostane jinou hračku. Jenže tahle strana má v zásobě Filipa Turka, tedy politický seriál, u něhož scenáristé odmítají napsat závěrečné titulky.
Nejprve jeho cestu do vlády zatížily staré výroky a příspěvky připisované jeho účtům. Pak přišla slovní „deratizace“ státní správy. Turek mluvil o úřednících jako o parazitech a škodné; odboráři žádali omluvu a Babiš označil podobné výrazy za nepřijatelné. To už není ostrá pravicová kritika přebujelého aparátu. Politik může chtít rušit agendy, snižovat počty míst a měřit výkon. Jakmile však začne lidi popisovat jazykem hubení škůdců, neřeší stát. Jen přikládá pod kotel vlastního publika.
V létě následovala dopravní nehoda, při níž se po střetu s Turkovým vozem převrátilo nemocniční auto. Vinu měla určit policie a Turek dočasně přerušil výkon funkce vládního zmocněnce; Babiš tehdy připustil, že pokud záběry nelžou, měl by skončit. Připočtěme spory o rychlou jízdu, nekonečné vysvětlování minulosti a měsíce tahanic s Hradem o ministerské křeslo. Pro jinou stranu by to byl soubor krizí. U Motoristů je to publikační kalendář.
Provokace byla výrobek. Ve vládě je z ní porucha
Jejich problém není v tom, že jednou někdo přestřelil. Problém je, že přestřelení bývalo součástí značky. Motoristé vyrostli na dojmu, že do uhlazené politiky konečně někdo přijede bez tlumiče: bude mluvit ostře, pohrdat konvencemi a rozčilovat všechny, kteří podle jejich fanoušků rozčilování zaslouží.
Na sociálních sítích to funguje báječně. Ministr ale není influencer s razítkem. Jeho provokace se může změnit v diplomatický problém, jeho výběr spolupracovníků v personální problém a jeho konflikt s novinářem v problém státní instituce. Když Macinkovo ministerstvo nepustilo reportérku Deníku N na tiskovou konferenci, nešlo už o soukromou antipatii. Mezinárodní tiskový institut označil postup úřadu za nepřijatelný. Stát není podcast, z něhož lze nepohodlného hosta vystřihnout tím, že ho dovnitř vůbec nepustíte.
Podobné je to s výstupy ve Strážnici, po nichž se z motoristického okolí ozvaly nápady na krácení dotací festivalu. Ministři byli vypískáni a někteří jejich kolegové začali přemýšlet, zda by publikum nemělo pocítit finanční výchovu. Alena Schillerová tehdy správně připomněla, že pískot patří k politickému řemeslu. Motoristé se rádi stylizují do obránců svobody slova. Méně nadšeně zjišťují, že svobodu mají i lidé v hledišti.
Chudák Babiš? Ale kdepak
Andrej Babiš už na jaře prohlásil, že si Motoristé zřejmě neuvědomili, že jsou ve vládě a musejí změnit komunikaci. Současně ale ujišťoval, že koalice funguje dobře. Od té doby se změnilo hlavně datum. Každý další skandál mu umožňuje nasadit výraz unaveného ředitele, jenž zase musí domlouvat nezvedenému oddělení.
Jenže role „chudáka Babiše“ má jednu drobnou vadu. Motoristé mu nespadli do kabinetu komínem. Věděl, koho bere, znal Turkovu minulost i Macinkův způsob politiky a přesto s nimi uzavřel koalici. Důvod je prostý: potřebuje jejich hlasy. ANO získalo 80 mandátů, SPD patnáct a Motoristé třináct; celá koalice má 108 poslanců. Bez Motoristů by ANO se SPD zůstalo na pětadevadesáti.
Nouzový východ tedy možná Babiš hledá pohledem, ale zatím před ním stojí sněmovní aritmetika. Motoristé to vědí. Mohou dráždit Hrad, média i část veřejnosti a potom dodat hlasy u rozpočtu. Premiér je pokárá, oni na chvíli ztlumí motor a vláda pokračuje. Je to výměnný obchod: Babiš dostává většinu, Motoristé licenci na větší množství trapna, než by menší koaliční partner běžně přežil.
Riziko ovšem roste. Strana, která měla dodat energii a pravicový tah, začíná připomínat vůz, na jehož palubní desce svítí všechny kontrolky najednou. Je hlučný, poutá pozornost a pořád jede. Nikdo však neví, zda do cíle, nebo rovnou do servisu.
Babiš si může povzdechnout, že s Motoristy je těžké vládnutí. Nemůže ale předstírat, že je pouze nešťastný spolujezdec. Sám vybral posádku, rozdělil funkce a nastartoval. Teď by možná rád vystoupil, jenže právě těch třináct sedadel drží jeho kabinet na silnici. Chudák Babiš? Spíš zákazník, který si koupil nápadně levné auto kvůli počtu míst a teď se diví, že v ceně nebyly brzdy.
