Článek
Partner, nebo přívěsek
Tomio Okamura zjistil, že účast na moci má i méně slavnostní stránku. Jeho SPD sice patří k vládní sestavě, má ministry, vliv i předsedu Sněmovny, jenže Andrej Babiš jí v posledních dnech dává najevo, že hlavní slovo zůstává u něj. A ne vždycky jemně.
Nejviditelnější políček přišel u tématu ukrajinských uprchlíků. Okamura mluvil o jednáních v Bruselu kvůli zúžení dočasné ochrany pro ukrajinské muže v produktivním věku. Babiš ho vzápětí veřejně uzemnil. Podle Aktuálně.cz premiér řekl, že Okamura „si myslí, že je ve vládě“, ale není.
To je věta, která se nedá přeslechnout. Formálně má Babiš pravdu. Okamura je předseda Sněmovny, ne ministr. Politicky tím ale premiér sdělil mnohem víc: můžeš držet koalici, můžeš burcovat své voliče, můžeš na tiskovkách vypadat důležitě. Ale rozhodování vlády si neber do vlastních rukou.
Pro SPD je to nepříjemné. Hnutí roky prodávalo obraz tvrdé síly, která se nenechá nikým vodit. Teď sedí v sestavě, kde se od něj čeká loajalita, hlasování a občasné spolknutí ponížení. To je velký rozdíl proti opozičnímu křiku, kde za každou tvrdou větu nebyla odpovědnost.
Koaliční smlouva má jasného šéfa
Babišovo postavení není jen otázka ega. Je zakotvené i v dohodě, kterou strany podepsaly. Koaliční smlouva podle ČT24 počítá s jednotným hlasováním u klíčových zákonů a s tím, že strany respektují právo premiéra navrhovat jmenování i odvolávání ministrů. Vládu vede ANO a nese hlavní odpovědnost za její řízení.
Přeloženo z koaliční češtiny: SPD je důležitá, ale ne rovnocenně mocná. Babiš ji potřebuje, zároveň ji nechce pustit do prostoru, kde by mu začala určovat směr. To je pro premiéra pohodlné uspořádání. Okamurovci dodají hlasy, radikální náladu a krytí směrem k části voličů. Když ale začnou hrát příliš samostatně, Babiš je srovná do řady.
Podobně to bylo u výběru nového náčelníka generálního štábu. Vláda navrhla Miroslava Hlaváče, přestože ministr obrany Jaromír Zůna za SPD pro něj jako jediný nehlasoval. Podle ČT24 ostatní ministři návrh podpořili. Obranu tak sice vede nominant SPD, ale klíčovou personální bitvu v armádě vyhrál premiér.
To je pro Okamurovo hnutí horší než jedna ostrá tisková věta. Ukazuje se, že SPD může mít resort, ale nemusí mít rozhodující vliv. Může mít ministra, ale nemusí mít poslední slovo. A když to přežene s vlastní iniciativou, premiér jí připomene, kdo rozdává karty.
Radikalita narazila na provoz vlády
SPD se ocitla v pasti, kterou si částečně sama připravila. V opozici se dá slíbit skoro všechno. Referenda, tvrdý postup vůči migraci, sekání neziskovek, odpor k Bruselu, národní suverenita ve vysokých otáčkách. Ve vládní sestavě ale každá věta naráží na právo, rozpočet, spojence, úřady a hlavně na premiéra, který nechce, aby mu koaliční partner vyráběl požáry bez povolení.
Už začátkem dubna iROZHLAS popsal, že SPD si ve vládě zvyká na kompromisy a že uvnitř širšího uskupení kolem Okamurova hnutí se objevuje nespokojenost s tím, jak se radikální sliby potkávají s povolební realitou. To je jádro dnešního napětí. SPD nemůže být současně vládní oporou i permanentní protestní stranou bez následků.
Babiš to ví. Proto s Okamurou zachází jako s partnerem, kterého potřebuje, ale kterému nesmí dovolit vyrůst. Kdyby SPD působila příliš úspěšně, mohla by mu brát voliče i kontrolu nad agendou. Když bude naopak příliš poslušná, začne se ptát vlastní publikum, proč vlastně hlasovalo pro stranu, která slibovala bouři a ve vládě drží deštník premiérovi.
První trhliny tedy nejsou překvapením. Jsou logickým důsledkem koalice, kde jeden hráč chce řídit a druhý se tváří, že se nenechá řídit. Babiš umí být vůči partnerům praktický, ale málokdy velkorysý. Okamura umí být hlučný, ale teď zjišťuje, že hluk sám o sobě moc nezaručí.
Koaliční poslušnost vydrží, dokud bude pro SPD výhodnější než vzpoura. Jenže pokaždé, když Babiš veřejně připomene, kdo je šéf, bude se tahle rovnice o trochu hůř obhajovat. A Okamurovci budou muset svým voličům vysvětlovat, zda jsou ve vládě kvůli změně, nebo jen kvůli místu u stolu, na jehož čele sedí někdo jiný.
