Článek
Babiš sám potřebné hlasy neměl
Sněmovna přehlasovala veto prezidenta Petra Pavla a definitivně schválila změnu rozpočtových pravidel. Pro návrh zvedlo ruku 104 poslanců: 78 z ANO, 14 z SPD a 12 Motoristů. Opozice dodala 72 hlasů proti. Jmenný přehled hlasování je v tomto případě užitečnější než všechny následné tiskové konference.
Ukazuje totiž, že Babišova vláda nerozvolnila pravidla silou jednoho dominantního hnutí. Bez SPD by návrh neprošel. Bez Motoristů také ne. Obě menší strany měly možnost říct, že takto široký prostor pro budoucí zadlužování a přesouvání peněz nepodpoří. Neudělaly to.
To je důležité připomenout ve chvíli, kdy se za několik let začne hledat autor dalšího rozpočtového schodku. Andrej Babiš bude mít tradičně připravený rozsáhlý seznam podezřelých: předchozí vládu, Evropskou unii, prezidenta, válku, energetickou krizi, pomalé úředníky a rychlé novináře. Tentokrát však existuje účtenka se 104 podpisy.
Motoristé ani SPD na ní nejsou drobným písmem.
Nejde jen o velikost schodku, ale také o klíče od pokladny
Nová pravidla rozšiřují výjimky pro obranné a strategické investice. Vládě také umožňují za zhoršené bezpečnostní situace zvýšit výdaje až o deset procent, aniž by o každé změně rozhodovala Sněmovna standardním způsobem. Prezident veto zdůvodnil nejen obavou o udržitelnost veřejných financí, ale také oslabením parlamentní kontroly.
To není technický detail pro milovníky účetních tabulek. Rozpočet je nejkonkrétnější podoba politické moci. Kdo může vybírat, utrácet a přesouvat stovky miliard, rozhoduje o skutečných prioritách země. Parlamentní kontrola není zbytečné zdržování. Je to nepohodlný svědek u operace s veřejnými penězi.
Deset procent státního rozpočtu není nouzová bankovka zapomenutá v kapse zimního kabátu. Jde o částku v řádu stovek miliard. Právě u takového prostoru by strany hlásící se k rozpočtové odpovědnosti měly požadovat přesnou definici mimořádné situace, pevné limity a silnější kontrolu.
Místo toho se vláda stala zároveň žadatelem, posuzovatelem naléhavosti i správcem dodatečných peněz. Je to podobné, jako kdyby si zákazník sám zvýšil limit na kartě, schválil nákup a následně se ujistil, že vše proběhlo v souladu s jeho přáním.
Výjimka nepřestává být dluhem
Existuje rozumný argument, proč fiskální pravidla upravit. Evropa musí více investovat do obrany, dopravní infrastruktura nevznikne za jedno volební období a některé projekty přinášejí užitek dlouhé desítky let. Není ekonomickým zločinem financovat část takových staveb dluhem.
Jenže slovem „investice“ lze v politice pokřtít téměř cokoli. Novou trať, přehradu, dotační program i projekt, který po slavnostním přestřižení pásky zjistí, že nemá cestující, vodu nebo ekonomický smysl.
Odpovědná výjimka proto potřebuje alespoň tři věci: úzké vymezení, finanční strop a nezávislou kontrolu výsledku. Schválená úprava nabízí vládě především větší manévrovací prostor. Národní rozpočtová rada už před hlasováním upozornila, že investiční výjimka nemá množstevní omezení a že soubor možných staveb je tak široký, že jeho celkové dopady nelze rozumně vyčíslit.
Dluh se přitom neztratí jen proto, že jej vláda přestane započítávat do domácího limitu. Stále za něj platí úroky daňový poplatník. Stále omezuje budoucí rozpočty. A stále jej jednou zdědí kabinet, který možná nebude mít tak působivou tiskovou prezentaci, ale obdrží úplně skutečné splátky.
Účetnictví lze změnit zákonem. Věřitele nikoli.
Motoristé přijeli šetřit, zaparkovali u výdajů
Největší politický rozpor nabízí hlasování Motoristů. Jejich program sliboval jasnou cestu k téměř vyrovnanému rozpočtu: schodek 225 miliard v roce 2026, 165 miliard v roce 2027, 85 miliard o rok později a na konci období nulu až pět miliard. Strana dokonce navrhovala přísnější pravidla pro schvalování vysokých deficitů.
To nebyl skromný náznak fiskální opatrnosti. Byla to nabídka značky: my budeme ve vládě ti, kdo umějí počítat a zabrání rozhazování.
Když však došlo na první opravdu významné hlasování o mantinelech veřejných financí, všech dvanáct poslanců Motoristů podpořilo jejich uvolnění. Ruku zvedl také Vladimír Pikora, jehož politická hodnota má stát právě na ekonomické odbornosti.
Ekonom v politice samozřejmě nemusí automaticky hlasovat pro co nejnižší schodek. Může dojít k závěru, že původní pravidla byla příliš tvrdá nebo špatně nastavená. Potom by ale měl veřejnosti srozumitelně ukázat nový výpočet. Platí ještě slíbená cesta k vyrovnanému rozpočtu? Pokud ano, odkud přijdou úspory? Pokud ne, proč byl tento harmonogram před volbami vydáván za realistický?
Motoristé zatím působí, jako by svůj program používali coby technickou dokumentaci k automobilu, který už prodali. Nový majitel si s ním může dělat, co chce.
Strana si přitom ráda buduje obraz vzpurného koaličního partnera. Umí se pohádat o personálie, kulturní válku, Evropskou unii i správné množství benzínu v české duši. Když se však rozhodovalo o skutečné moci nad státními miliardami, veškerá vzpoura se vešla do disciplinovaného stisknutí zeleného tlačítka.
Hlučnost není totéž co samostatnost. Papoušek může křičet celý den, a přesto neopustí bidýlko.
SPD našla sociální program v cizí peněžence
Ani SPD nevstupovala do vlády s heslem, že dluh je příjemná rodinná tradice. Slibovala vyrovnané či přebytkové hospodaření v době ekonomického růstu. Po vstupu do kabinetu však podpořila pravidla, která vládě dávají podstatně větší prostor. Rozpor mezi předvolebními sliby Motoristů a SPD a jejich vládním hlasováním ostatně připomněl i Český rozhlas Plus.
SPD má pro podobný obrat jednoduchou motivaci. Šetření zní krásně, dokud se nezačnou počítat vlastní sliby. Vyšší důchody, levnější energie, sociální výdaje, bezpečnost a další priority se navzájem neruší. Naopak se sčítají.
V opozici lze každou položku zaplatit větou, že vláda musí přestat plýtvat. Ve vládě se ukáže, že tajemná hromada zbytečných miliard neleží ve sklepě ministerstva financí a nečeká na Tomia Okamuru s baterkou. Skutečné úspory vždy někomu odeberou peníze, službu nebo výhodu. A právě tehdy se z hlasitého šetření stává tiché rozvolnění pravidel.
Babiš to dobře ví. Menším partnerům nechá jejich symbolické bitvy, zatímco ANO si zajistí prostor pro politiku, která stojí na rozdávání konkrétních výhod konkrétním skupinám. Motoristé mohou bojovat s Bruselem, SPD s opozicí a oba partneři společně s představou, že jejich volební sliby musejí mít rozpočtové krytí.
Debata skončila dřív než pochybnosti
Způsob schválení navíc přesně odpovídal obsahu. Koalice stanovila pevný čas hlasování. Z 33 přihlášených poslanců stačil podle České televize dokončit řádné vystoupení jediný.
Obstrukce mohou být zneužívány a opozice někdy natahuje debatu jen kvůli videím na sociální sítě. To však není důvod tvářit se, že zákon měnící pravidla pro stovky miliard je potřeba projednat rychlostí nákupu dálniční známky.
Koalice měla dost hlasů. Nemusela proto spěchat ze strachu, že návrh neprojde. Spěchala, aby nemusela příliš dlouho poslouchat, proč by projít neměl. To je podstatný rozdíl.
Menší partner není rukojmí, když sám drží klíč
Motoristé a SPD se jednou pokusí vysvětlovat, že musely ustoupit silnějšímu partnerovi. Tak funguje každá koalice, uslyšíme. Něco jsme prosadili, něco obětovali.
Jenže toto nebyl drobný ústupek u obsazení náměstka nebo sporu o jedno dotační pravidlo. Hlasovalo se o tom, jak pevné budou hranice pro budoucí vlády a jakou kontrolu nad penězi si ponechá Sněmovna. Strana, která zde ustoupí, neobětovala detail. Obětovala vlastní pověst.
Babišova největší politická schopnost nespočívá v tom, že by své partnery pokaždé přemohl. Dokáže je přesvědčit, aby jeho rozhodnutí provedli sami a ještě je vydávali za rozumný kompromis. Potom jim ponechá několik hlasitých témat, u nichž mohou předstírat nezávislost.
Rozpočtová odpovědnost se však neměří počtem ostrých projevů ani odporem k zeleným směrnicím. Pozná se ve chvíli, kdy má politik možnost říct ne vlastní vládě.
Motoristé a SPD tuto možnost měli. Místo toho Babišovi odemkli pokladnu, podrželi dveře a odhlasovali, že příští návštěva může být ještě dražší. Až přijde účet, nemohou tvrdit, že pouze stáli poblíž. U tašky mají otisky všichni.
