Článek
Soud není čekárna pro uražené
„Pan prezident podal žalobu na Ústavní soud, tak nevím, co už bychom jednali,“ prohlásil Andrej Babiš na pondělní tiskové konferenci vlády. Věta zní prakticky, skoro úředně. Ve skutečnosti ale říká něco mnohem horšího: jakmile se spor dostane k soudu, je možné přestat mluvit.
To ovšem obrací příčinu a následek. Prezident nepodal žalobu z rozmaru ani proto, aby přidal další díl do seriálu o uražených institucích. Ve vyjádření z 23. června Pavel tvrdí, že se o dohodu pokoušel opakovaně, na dopisy nedostal odpověď a nabízel i rozdělení rolí: on by se účastnil neformální večeře hlav států, vláda oficiální části jednání.
Babiš nemusel takový návrh přijmout. Nemusel s ním ani souhlasit. Premiér však nemůže předstírat, že soudní síň spadla z nebe jako nepříjemná bouřka. Je to konečná stanice cesty, na níž vláda opakovaně míjela výhybku jménem dohoda.
Žaloba není zákaz rozhovoru
Žádný paragraf nezakazuje prezidentovi a premiérovi zvednout telefon ve chvíli, kdy běží řízení. Kompetenční spor má vyjasnit hranice pravomocí, ne zmrazit základní součinnost mezi Hradem a Strakovou akademií.
Ústavní soud zatím neřekl, komu patří konečná právní pravda. Jen předběžně uložil vládě a ministerstvu zahraničí, aby prezidentovi umožnily účast na summitu, zajistily akreditaci a nebránily mu v cestě. O samotných kompetencích bude rozhodovat ještě měsíce.
Právě proto by měl být prostor pro rozumné uspořádání cesty větší, ne menší. Pavel v novém stanovisku Hradu znovu nabídl, aby si premiér vybral jedno ze dvou vrcholných jednání státníků a druhého se účastnil prezident. Není to kapitulace vlády. Není to ani Pavlův pokus sedět Babišovi na židli. Je to nabídka, aby oba vykonali svou roli a Česko nepůsobilo jako země, která potřebuje soudní příkaz i k rozdělení dveří do konferenčního sálu.
Premiér nemá právo zavřít dveře a říkat tomu klid
Babiš není viníkem žaloby v právním smyslu. Tu podal prezident a soud posoudí její důvodnost. Politicky si ale premiér nemůže z probíhajícího řízení vyrobit alibi pro další odmítání kontaktu.
Nejdřív se měsíce dohadují podmínky. Pak vláda schválí delegaci bez prezidenta. Do věci vstoupí soud. A nakonec premiér prohlásí, že právě soud je důvodem, proč už nemá cenu mluvit. To není pevné vedení. To je zavřený kruh, v němž je každá nabídka dohody označena za zbytečnou ve chvíli, kdy ji vláda sama dovedla k právnímu sporu.
Přitom Babiš ještě v květnu říkal, že ho mrzí narativ konfliktu mezi ním a prezidentem, jak připomněla ČT24. Teď už konflikt nemá jen narativ. Má akreditace, předběžné opatření, dvě delegační představy a premiérův vzkaz, že se uvidí až u soudu.
Soud má rozhodnout o kompetencích. O tom, zda se dva dospělí ústavní činitelé umějí bavit, ale žádný soud nerozhodne. A právě v tom je Babišův postoj nejdražší: ne proto, že by spor vyřešil, ale protože veřejně naznačil, že dohoda už nestojí ani za jeden rozhovor.
