Článek
Automatická odpověď: nepřečteno
Petr Pavel poslal Andreji Babišovi dopis už 8. dubna. Nešlo v něm o ultimátum ani o soukromé pozvání na recepci. Prezident navrhl, aby na summit NATO jeli oba: on kvůli zastupování státu a kontinuitě bezpečnostní politiky, premiér kvůli obhajobě postoje vlády k obranným výdajům. Dopis zveřejněný Hradem zní až překvapivě věcně. Pavel v něm Babiše neodstavuje. Naopak mu nabízí prostor vysvětlit vládní linii.
To je na celé věci skoro roztomilé. Prezident napsal premiérovi, že by bylo dobré táhnout za jeden provaz. Premiér zjevně rozhodl, že provaz patří do šuplíku vedle ostatních nepříjemných dokumentů.
Babiš tehdy na tiskové konferenci říkal, že nechce s prezidentem přes média debatovat o Ústavě a že do summitu zbývají tři měsíce. Úřad vlády zaznamenal tón klidného odkladu. Jenže odklad je v politice často jen elegantnější název pro neochotu něco řešit. Neodpovědět není neutrální postoj. Je to rozhodnutí, že druhá strana bude mluvit do prázdna.
Když dialog skončí v doručené poště
Pak přišlo vládní usnesení. Prezident do delegace nezařazen. Tečka. Žádný viditelný kompromis, žádná role, žádná snaha proměnit spor v dohodu, která by aspoň navenek ukázala, že český stát není sada znepřátelených kanceláří.
A potom přišla žaloba. Najednou bylo možné slyšet, že Hrad volí konfrontaci, zbytečně hrotí situaci a žene ústavní spor k soudu. To je podobné, jako když člověk měsíce neotevře dveře, a pak se rozčiluje, že návštěva zazvonila na sousedy.
Ústavní soud nakonec rozhodl předběžným opatřením, že vláda, ministr zahraničí i ministerstvo musí prezidentovi účast na summitu umožnit, zajistit jeho akreditaci a nebránit mu v cestě. Rozhodnutí soudu přitom nijak nepředjímá, kdo bude mít v konečném výkladu Ústavy pravdu. Říká ale něco dost výmluvného o dosavadním postupu vlády: prezidenta nelze prostě vyškrtnout ze seznamu a tvářit se, že se tím problém vyřešil.
Stát se nedá řídit jako ignorovaný chat
Babišova politika má ráda přímé řízení. Někdy až tak přímé, že z ní zmizí samotná komunikace. Člověk rozhodne, ostatní se přizpůsobí a kdo se nepřizpůsobí, bývá označen za komplikaci. Jenže prezident republiky není podřízený manažer, kterému lze poslat pozvánku až poté, co se rozhodne, zda se ještě hodí do organigramu.
Nikdo netvrdí, že Pavel musí dostat všechno, co chce. Prezident nemá být druhým premiérem a vláda nemusí plnit každé přání Hradu. Jenže normální státnictví začíná ještě před právní bitvou. Začíná odpovědí na dopis. Telefonátem. Nabídkou řešení. Ochotou říct: nesouhlasíme, ale zkusme najít způsob, aby se stát nezměnil v kulisu pro naši osobní válku.
Místo toho Babišova vláda nechala Pavlovu poštu ležet ve spamu a pak se podivila, že ji Ústavní soud vytáhl zpátky do doručených. To není konfrontace, kterou si prezident vymyslel. To je účet za politiku, jež si plete mlčení s autoritou.
