Článek
Mýtus o zaslouženém odpočinku na pláži
Představa, že úspěšný podnikatel na vrcholu sil prodá své firmy, zakoupí ostrov a zbytek života stráví usrkáváním drinků pod palmami, vychází z romantických představ střední třídy. Pro lidi Babišova typu je však takový scénář ztělesněnou noční můrou. Peníze pro lidi tohoto ražení nikdy nepředstavovaly cílovou rovinku, ale pouze průběžné skóre ve hře, která pro ně nemůže a nesmí skončit.
Když se běžný pozorovatel ptá, proč se člověk, jehož jmění se podle žebříčku magazínu Forbes dlouhodobě pohybuje v desítkách miliard korun, dobrovolně vystavuje dennímu tlaku médií, politickým přestřelkám a soudním jednáním, měří ho nevhodným metrem. Jak při rekapitulaci jeho kariéry připomněly Novinky.cz, Babiš se od počátku profiloval jako nespokojený občan bojující proti systému. Jenže mentalita dravého průmyslníka funguje v úplně jiném režimu. Zastavit se znamená začít chřadnout. Karibik nabízí ticho, ale ticho je pro člověka zvyklého řídit tisíce lidí a rozhodovat o miliardových tocích nesnesitelně hluché.
Stát jako nejsilnější pojistka holdingu
Pohled na Babišovo politické angažmá výhradně skrze psychologii by byl ovšem neúplný. Existuje zde ryze pragmatický, chladně kalkulovaný rozměr: Agrofert. Obří konglomerát zahrnující zemědělství, potravinářství a chemii je tak úzce propleten se státními dotacemi, regulacemi a legislativním prostředím, že jeho zakladatel jednoduše nemůže riskovat, že nad tímto aparátem ztratí jakoukoli kontrolu.
Když pod tlakem zákonů o střetu zájmů musel řešit vlastnickou strukturu, informovaly Seznam Zprávy o tom, jak vložil akcie do svěřenského fondu RSVP Trust. Podrobnosti o právním pozadí a nastavení celého mechanismu, které přinesl Ekonomický deník, ukazují, že ani institucionální odstup nemění nic na hlavní motivaci: politická moc představuje tu nejsilnější garanci čitelného prostředí pro jeho celoživotní dílo. Odejít na odpočinek a nechat státním institucím volnou ruku by znamenalo vystavit obří impérium nepředvídatelnému systémovému riziku.
Závislost na davu a mikromanagement jako životní styl
Kromě ochrany majetku je tu ještě třetí, mimořádně silný faktor: čistý psychologický návyk. Andrej Babiš je prototypem člověka, který trpí chronickou potřebou mikromanagementu. Řídí věci kolem sebe neustále, agresivně a s přesvědčením, že nikdo jiný to nedokáže lépe. Představa, že by přenechal řízení hnutí ANO – i celého svého ekosystému - někomu jinému, naráží na jeho hlubokou nedůvěru ve vlastní okolí.
Politika mu navíc poskytuje něco, co si za peníze v soukromí koupit nelze: masový obdiv, přímý kontakt s davy a pocit nenahraditelnosti. Když stane na pódiu před plným náměstím, dostává dávku emoce, kterou žádný luxusní rezort v Tichomoří neposkytne. Potřeba patřit mezi hlavní hráče v centru dění a formovat veřejný prostor je návykovější než jakýkoliv jiný stimulant.
Zlatá klec, kterou si postavil sám
Babiš se vlastním rozhodnutím dostal do situace, ze které nevedou žádné elegantní únikové dveře. Jeho hnutí stojí a padá s jeho osobností. Není to standardní politická strana s hlubokým ideovým zakotvením a zastupitelnými kádry, ale vysoce personalizovaný projekt. Pokud by odešel, projekt se sesype a s ním i vliv, který kryje jeho ekonomické zázemí.
Otázka tedy nestojí tak, proč si nejde užívat miliard do Karibiku. On si je užívá právě tímto způsobem. Souboj o moc, denní mikromanagement, přelévání vlivu a neustálý kontakt s voliči jsou pro něj jedinou známou formou seberealizace. Česko tak s ním zůstane spojené tak dlouho, dokud mu to fyzické síly a voličské hlasy dovolí – nikoli proto, že by nemohl odejít, ale protože by v klidu soukromého života okamžitě ztratil smysl své existence.
