Článek
Koruna jako vlajka, euro jako strašidlo
Euro má v české politice zvláštní osud. Méně se o něm mluví jako o měně a víc jako o zkoušce vlastenectví. Kdo ho připomene, je podezřelý z bruselského nadšení. Kdo se ho štítí, dostane zdarma pózu obránce národa. Andrej Babiš tuhle disciplínu ovládá výborně.
Jeho vláda si do programového prohlášení napsala, že euro nepřijme, nepodnikne žádné kroky k jeho zavedení a chce ukotvit českou korunu v Ústavě. Zní to rázně. Jenže právě v té ráznosti je trik. Politický vzkaz se tváří jako konečné rozhodnutí, ačkoli právní realita je mnohem nudnější a tvrdší.
Česko není Dánsko. Nemá trvalou výjimku. Rada EU popisuje pravidlo jasně: členské státy mají v zásadě přijmout euro, jakmile splní konvergenční kritéria, jedinou smluvní výjimku má Dánsko. Česká politika tak může brzdit, oddalovat, mlžit a tvářit se, že vlak nejede. Nemůže ale zpětně přepsat jízdenku z roku 2004.
Odklad není strategie
Babišova vláda se může tvářit, že tím problém vyřešila. Nevyřešila. Jen ho odsunula na někoho dalšího. A to je starý český politický sport: neříct lidem, kolik co stojí, jaká jsou rizika a co by muselo předcházet rozhodnutí. Raději udělat z tématu symbolickou bitvu.
Přitom ani seriózní argument proti rychlému přijetí eura není žádná ostuda. Ministerstvo financí loni připomnělo, že Česko v roce 2024 nesplnilo kritérium cenové stability ani kurzové kritérium, protože není v mechanismu ERM II. Stejný materiál upozorňuje na rozdíly v cenové a mzdové úrovni i na strukturální potíže české ekonomiky.
To jsou věcné námitky. S nimi se dá pracovat. Jenže úplně jiná věc je proměnit euro v bubáka na přání a tvářit se, že samotné nemluvení o něm je hospodářská politika. Není. Je to politická sedativa pro voliče, kteří mají oprávněný strach z drahoty, ztráty kontroly a dalších nákladů. Jenže strach se dá buď poctivě vysvětlovat, nebo využívat.
Babiš volí druhou cestu.
Suverenita se neměří jen bankovkou
Koruna má pro Česko význam. Vlastní měnová politika není prázdné slovo a Česká národní banka v posledních letech ukázala, že umí být politicky nepohodlná. Jenže suverenita se nepozná podle toho, zda má stát na bankovce národní symbol. Pozná se podle toho, jestli umí rozhodovat dospěle, včas a s jasnými daty.
A tady je slabé místo celé vládní pózy. ČNB uvádí, že další aktualizace společného hodnoticího dokumentu má být vládě předložena až do konce března 2030. Jinými slovy: kabinet si kupuje ticho. Jenže ticho není analýza. A už vůbec není odpověď pro exportéry, firmy účtující v eurech, domácnosti splácející drahé úvěry ani mladší generaci, která bude následky dnešního odkládání platit déle než současní ministři.
Babiš má pravdu v jednom: euro se nemá přijímat jako módní gesto. Jenže přesně stejná zásada platí obráceně. Nemá se odmítat jako rekvizita kampaně. Debata o společné měně má být sporem o ceny, mzdy, konkurenceschopnost, dluh, bankovní unii a schopnost ekonomiky zvládat šoky. Ne soutěží, kdo hlasitěji řekne „koruna“.
Česká politika si z eura udělala pohodlný strašák. Babiš ho jen oprášil, postavil doprostřed jeviště a čeká potlesk. Jenže závazky v evropské politice nemizí tím, že se o nich přestane mluvit. Maximálně zestárnou, ztuhnou a jednou se vrátí v horší chvíli.
A pak už nepůjde o bubáka. Půjde o účet.
