Článek
Válka, která podle Babiše nikdy nebyla
Andrej Babiš po jednání s Petrem Pavlem změnil tón. Prezidenta přijal na Úřadu vlády, hovořili o kybernetické bezpečnosti, zahraničních cestách, kontrasignaci i rozpočtových pravidlech. Premiér následně oznámil, že mezi nimi žádný boj není a budou se scházet podle potřeby.
Takové zklidnění by bylo vítané, kdyby mu nepředcházelo několik měsíců důkazů o pravém opaku. Vláda se pokusila Pavla vyřadit z delegace na summit NATO, prezident se musel obrátit na Ústavní soud a Babiš ještě v červenci tvrdil, že na pravidelné schůzky nemá čas a vlastně ani neví, co by měl s hlavou státu řešit.
Nyní se ukázalo, že témat je docela dost. Babiš dokonce objevil zahraniční cesty a ústavní pravomoci, tedy přesně ty záležitosti, kvůli nimž spolu oba politici celé léto bojovali.
Premiérova schopnost přepsat vlastní včerejšek je pozoruhodná. Nejprve konflikt vyrobí, několik týdnů jej živí a potom vysvětlí, že existoval pouze v hlavách novinářů. Je to politická obdoba člověka, který rozbije okno, zavolá sklenáře a následně se pochválí, že v místnosti konečně přestalo táhnout.
Normální provoz není přátelství
Prezident a premiér se samozřejmě nemusí mít nějak extra v lásce. Nemusejí spolu jezdit na dovolenou, chválit si projevy ani předstírat názorovou blízkost. Mají však povinnost spolupracovat tam, kde se jejich pravomoci dotýkají.
Takže proto není samotná schůzka zásadním obratem. Je pouze návratem k normálnímu provozu státu. Za mimořádnost ji lze považovat jen proto, že předchozí měsíce nastavily laťku nebezpečně nízko.
Oběma mužům nynější příměří vyhovuje. Pavel nechce působit jako předseda náhradní opozice. Jeho úkolem není vést každodenní válku s vládou, ale dohlížet na ústavní pravidla a v zahraničí zastupovat zemi. Ve svém projevu k velvyslancům správně připomněl, že navenek nemůže existovat vládní a prezidentské mužstvo, nýbrž jediná česká reprezentace.
Babiš zase nepotřebuje, aby se Hrad proměnil v nejviditelnější centrum odporu proti jeho kabinetu. Stranická opozice je roztříštěná, zatímco prezident má jediný hlas, silnou funkci a schopnost přitáhnout pozornost. Čím tvrději proti němu vláda útočí, tím snadněji mu vyrábí roli svého hlavního soupeře.
Příměří tedy nemuselo vzniknout z nově nalezené vzájemné úcty. Stačí, že obě strany spočítaly jeho výhody.
Žaloba připomíná, že spor trvá
Nejpřesnějším měřítkem vztahů nejsou vlídné věty po schůzce, ale kompetenční žaloba, o níž stále rozhoduje Ústavní soud. Ten zatím pouze předběžně nařídil vládě umožnit Pavlovi účast na summitu. Konečný verdikt o rozdělení pravomocí teprve přijde.
Ministr zahraničí Petr Macinka by si přál, aby prezident žalobu stáhl. Pavel to odmítá. A je to správně. Ústavní pravidla nemohou záviset na tom, zda spolu jejich momentální držitelé právě dokážou klidně vypít kávu.
Soud nemá rozhodnout, jestli jsou Babiš s Pavlem kamarádi. Má určit, kdo může zastupovat stát na summitech NATO a zda vláda smí prezidentovi v takové cestě zabránit. Odpověď bude platit i pro jejich nástupce. Osobní smíření proto nemůže nahradit obecné pravidlo.
Stažení žaloby by navíc odměnilo metodu, při níž vláda prezidenta nejprve odstaví, soud jí dočasně nařídí opak a poté se od hlavy státu očekává, že spor ukončí na důkaz dobré vůle. To není kompromis. To je požadavek, aby poškozený uklidil důkazy, protože se útočník rozhodl mluvit tišeji.
Babiš potřebuje klid, nikoli nutně Pavla
Premiérovo smířlivé vystupování má také jednu praktickou výhodu: může oddělit Petra Pavla od Petra Macinky. Předseda Motoristů postavil značnou část svého politického stylu na konfliktu s Hradem. Mluvil o válce, nepřátelství či ústavním puči a prezidentovu aktivitu líčil téměř jako vpád cizí armády.
Babiš je pružnější. Když mu konflikt pomáhá, nechá Macinku útočit. Když začne překážet, oznámí, že žádný konflikt není. Ministr zahraničí tak může dál střílet ostrými výroky, zatímco premiér se před veřejností stylizuje do rozumného prostředníka.
Je to pohodlné rozdělení rolí. Babiš má ve vládě člověka, který vyrábí tlak, ale sám si ponechává právo tlak kdykoli vypustit. Macinka může prezidenta obviňovat a premiér může Pavla přijmout s výrazem státníka, jenž právě urovnává spor, za který zdánlivě nikdo nenese odpovědnost.
Skutečný test přijde při další neshodě
O kvalitě dohody nerozhodne počet budoucích schůzek, nýbrž první spor po nich. Třeba další zahraniční cesta, jmenování do významné funkce, obranné výdaje nebo odlišný pohled na pomoc Ukrajině.
Pokud Babiš znovu označí prezidentův nesouhlas za kampaň a Pavel každé přehlasované veto za útok na ústavní pořádek, ukáže se, že se nezměnilo nic kromě slovníku. Jestli však oba přijmou, že spolupráce neznamená poslušnost a nesouhlas není osobní nepřátelství, může z nynější pauzy vzniknout něco trvalejšího.
Pavel musí respektovat, že politiku vlády určuje kabinet odpovědný Sněmovně. Babiš zase musí připustit, že prezident není zaměstnancem Strakovy akademie a své pravomoci nemusí odkládat pokaždé, když premiérovi komplikují plán.
Česká republika nepotřebuje romantické usmíření na trase Hrad–Strakova akademie. Potřebuje dvě instituce, které dokážou plnit svou roli, aniž by každou neshodu měnily v osobní souboj.
Dohoda tedy může být začátkem míru. Zatím je však pouze tichem po hlasité hádce. Teprve při příštím konfliktu poznáme, zda oba politici odložili zbraně, nebo si jen vyměňují zásobník.
