Článek
Strach je přirozená součást života. Náš mozek nás chrání, abychom zbytečně neohrožovali svůj život. A to může mít mnoho podob, dle mého laického názoru záleží, co svému mozku dovolíme, aby považoval za hrozbu. Pro někoho to může být skok padákem, pro jiného nepříjemný pocit při mluvení před lidmi.
Vždycky jsem miloval, když mi někdo radil, „když máš strach, tak ho neměj“. Skvěle, hned ho nemám. Takhle to, alespoň pro mne, nefunguje. Proto se svoje strachy učím rozebírat. Snažím se dobrat toho, proč se bojím, dále co se mi může nejhoršího stát, pokud neuspěji. Od autora Dana Martella jsem slyšel hezké přirovnání: „Když jedeš v autě, taky se soustředíš na cestu, ne na stromy, které jsou vedle ní. Pokud se příliš zaměříš na stromy, pravděpodobně v jednom z nich skončíš.“ Což se mi několikrát potvrdilo, pokud jsem si předem v hlavě vytvořil obrázek toho, jak se něco stane, častokrát se to opravdu stalo, a to proto, že jsem v podstatě jako podle návodu postupoval k tomuto cíli. Proto se dostávám k prvnímu pravidlu, vizualizaci.
Vizualizace mi pomáhá si definovat, co vlastně daný problém obnáší. Pokud se jedná např. o prezentaci, snažím se vytvořit obrázek, kde mě všichni poslouchají, kdy se soustředím na svá slova a dává můj projev hlavu a patu. Jednoduše proto, že až tato situace nastane, mám v hlavě ideální mapu, která mě uklidní a vědomě vede k co možná nejlepšímu naplnění jejího účelu. Ne vždy je to ideální. Ale když předem dovolím strachu, aby vytvořil svůj obrázek situace, chtě nechtě se blížím k jeho uskutečnění. V dalším případě si říkám, co mohu ztratit, co získat. Pokud jde třeba o pohovor na pracovní místo, zde vím, že mohu jedině získat. Nemohu ztratit něco, co nemám. V tomto případě je to jednoduché, jelikož se tímto vědomím mohu uklidnit. V některých situacích to tak není, mám co ztratit. Zde se snažím konat tak, abych si i v případě neúspěchu mohl říci, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách .K tomuto se pojí další poučka: „Nebojíme se, že selžeme, bojíme se, že nás u toho někdo uvidí.“ Nicméně k tomu lze doplnit i velmi známý citát: „Pro nás podstatní lidé nás nebudou soudit, ti, kteří nás soudí, nejsou podstatní.“
Jako další pravidlo používám jednoduchou poučku Use it or lose it. Dá se aplikovat do všech možných částí života. V případě fyzického těla na svalstvo, v případě duševního na své schopnosti. A vůči strachu ho používám v příležitostných situacích, tzn. něčemu, co vzniká spontánně a má různé možné výstupy. Vidím na ulici slečnu, která se mi líbí, oslovím ji. Potkám zajímavého člověka, dám se s ním do řeči. Jelikož mám rád pejsky, pochválím kolemjdoucímu jeho mazlíčka. Není to nic převratného. Jedná se o malé interakce, které jsou zpestřením našich životů. Dříve jsem se jich bál, ale pak jsem se rozhodl jich využít.
Posledním pravidlem je pro mě vědomí, že vítězové neuspějí častokrát než poražení. Protože i přesto, že se snažím aplikovat předchozí zmíněné pomůcky, mnohokrát se mi to nepodaří. Strach mě kolikrát ovládne a nechám se připravit o danou příležitost. Často prohrávám. Nicméně neberu to jako nepřízeň osudu, ale jako možnost se z dané situace poučit a jít dál s vědomím, že jsem zase o něco moudřejší.
Zdroje:
Dan Martell. Online. Dostupné z: https://www.youtube.com/@danmartell. [cit. 2025-08-03].
