Článek
Na začátek si dovolím tvrdit, že motorky rozhodně nejsou pro každého. Oproti autu jsou nepohodlné, hlučné, člověk by při jízdě na ní měl ideálně mít výstroj od hlavy až k patě, která je neskladná a poměrně drahá. Nedá se na ní jezdit v zimě, v prudkém dešti (pokud člověk nehodlá testovat odolnost své zakoupené výstroje), ne moc bezpečně ani v noci. Jezdecká pozice se liší od motorky, nicméně vesměs je, oproti vozidlu, nepohodlná, leckdy i nepřirozená (viz pozice nohou jezdce na hlavním obrázku). Člověk se v létě potí, od výfuku nic neslyší, v zrcátkách skoro nic nevidí, a ještě k tomu si musí každou chvilku čistit plexi u přilby, jelikož ho má plné much. To zní super, nebo ne?
A i přes toto vše (a mnohem víc) je nám to úplně jedno. Protože motorka není naše volnočasová zábava. Je to naše součást. Pocit za řídítky, zážitky s ostatními lidmi, ta volnost, kterou motorka nabízí, je nezaměnitelná.
Pamatuji si, když jsem si ve svých 16 letech chtěl dělat řidičský průkaz na motorku. Moje maminka to tehdy komentovala se slovy, že jestli se chci zabít, udělá to radši sama. Nicméně, i díky přičinění mého tatínka, který je taktéž motorkář, jsem nakonec mohl oprávnění udělat a opatřil si svůj první stroj. Byla to Honda CBR 125 z roku 2004. Tato motorka je s odstupem času (snad nikoho neurazím) spíš takové kolo s motorem. Ale je to vlastně její veliká výhoda, člověk si na ní hezky osvojí základní motorkářské návyky, jako je rozjíždění bez prokluzu spojky, vybrání zatáčky bez zaparkování v příkopě atd. Zrychlení z nuly na sto bych časově hodnotil jako „ano“, možná z toho člověk vytáhne i 110 km/h. Ale ten pocit, když jsem poprvé k večeru jel sám, kolem přilby mi proudil vítr, z pole na mě nedůvěřivě koukal zajíc, který se naštěstí nepokusil otestovat, jestli mě v autoškole pořádně naučili vyhýbací manévr, byl nepřenositelný. Myslím si, že kdo nejel na motorce, nepochopí.
V 18 jsem si hned udělal řidičák na A2. S tím se mi otevřel úplně nový svět. Konečně jsem si mohl koupit dospělejší motorku. S 35 kW motorka jela úplně jinak, než s necelými 10. Učil jsem se klopit zatáčky, nouzové brzdění na silnějším stroji či předjíždět, jelikož to s malou Hondou dělat prakticky nešlo. Nicméně s tím se pojila i první velká nepříjemná zkušenost. Můj první pád. Jel jsem do mírné pravotočivé zatáčky a přehlédl značku semaforu, který zde byl kvůli práci na silnici. No a za zatáčkou jsem zpanikařil, na semaforu svítila červená a silnice byla svedena jen do jednoho sjízdného pruhu. Proto jsem udělal chybu a naplno zadupl okamžitě zadní brzdu (přední brzdu jsem dle mého názoru tiskl adekvátně), zadní kolo mi podjelo a už jsme já a motorka jeli odděleně po zemi. Naštěstí se zde v tu chvíli nenacházela žádná vozidla, proto jsem nezpůsobil škodu nikomu jinému. Motorka to díky padacím protektorům přežila statečně. A já měl za sebou první velkou lekci. Nicméně mě to neodradilo, poučil jsem se. Po čase jsem úspěšně složil zkoušky na „velké Áčko“ a můj smysl pro výkon motorky se opět posunul. Ale to už je jiný příběh.
S tím se pojí první úskalí, které s sebou motorky přináší, bezpečnost. Někteří lidé označují motorkáře jako „dobrovolné dárce orgánů“. Osobně si nemyslím, že by byla jízda na motocyklu rovna dobrovolnému smíření s odchodem z tohoto světa. V případě pádu velmi záleží na tom, co má člověk v tu chvíli na sobě. Proto apeluji na všechny motorkáře, noste výstroj, nepodceňte to. Může vám zachránit život. Nejvíce zranitelný je motorkář při srážce s jiným vozidlem. Proto se snažíme mnohem více předvídat, předpokládat, že nás řidiči vozidel nemusí vidět a udržovat bezpečný odstup. I nejlepší pneu a brzdy na motorce nezabrání tomu, že brzdná dráha je delší než v autě. Největší roli v bezpečnosti ovšem dle mě hraje sám jezdec. Pokud nepřeceňuje své schopnosti, zbytečně neriskuje a předvídá, riziko se velmi snižuje. Při vyšších rychlostech se nám také značně zužuje zorné pole, pocitově více než u automobilů, což činí jakoukoliv krizovou situaci nebezpečnější.
Pohled očima jezdce motorky při vyšší rychlosti.
Jsem i velmi nadšený řidič aut. Ale když srovnám emoce, které mi tyto dva dopravní prostředky dávají, je to jiné. Za volant se mi občas nechce, někdy to jdu prostě jen odřídit. Nadšenci aut mi budou oponovat, že záleží na vozu, ale mám za to, že mé auto nelze označit za nudné. Na motorku se těším vždy. Je to pro mě i svým způsobem terapie. V tu chvíli v sedle neřeším nic. Jen sebe, svou motorku a krajinu. Nemusím ani jet za nějakým cílem, jízda samotná je cíl. Motorka se řídí v podstatě celým tělem, kdy např. do zatáček existuje více technik jejího průjezdu a každý jezdec si najde tu svou. Díky motorkám má člověk možnost potkávat lidi ze všech koutů republiky, případně světa. Kdekoliv na benzince, na odpočívadle, na parkovišti se motorkáři potkají, minimálně se pozdraví, často se dávají do řeči. Pořádá se hromada akcí, motosrazů i skupin pro projížďky. Pokud stojí motorkář u krajnice, nestane se, že by mu v brzké době nezastavil jiný s otázkou, zda nepotřebuje pomoci. Komunita je další věcí, která dělá motorky úžasné.
Každá motorka má charakter. Není to pro nás jen dopravní prostředek. Mnoho motorkářů dává svým motorkám jména a oslovují ji jako „ona“ či „on“. Je to v podstatě další člen jeho rodiny. Často lze vidět, s jakou úzkostlivou péčí se o naše stroje staráme. Protože chceme, aby za to, co nám dává, dostala řádnou péči. Každá zatáčka, každá rovinka, most, tunel. Všechny části krajiny vás na motorce doslova obklopují. Jste najednou její součástí. Do toho jste jen vy a váš burácející stroj, který vesele reaguje na povel vašeho pravého zápěstí a s mohutným zvukovým efektem se dere kupředu. V tu chvíli máte křídla. A v tom je kouzlo býti motorkářem.
