Alain Delon. Francouzský lev, který nikdy nenašel štěstí

Alain Fabien Maurice Marcel Delon se narodil 8.listopadu 1935 v Sceaux v severní Francii. Tmavovlasý seladon s blankytně modrýma očima a vypracovanou postavou byl idolem žen celého světa. Bouřlivák, milovník dívek, divoká povaha a nezkrotný samotář. V branži mu neřekli jinak, než BB (Brigit Bardot) v kalhotách. Jeho rukama prošla celá plejáda žen včetně Claudie Cardinal, Romy Schneider, se kterou se sice i regulérně zasnoubil, ale protože před zamýšlenou svatbou měl milostný románek s německou zpěvačkou Nico, ze svatby sešlo. S Nico měl Delon syna Cheristiana Päffagena. K jeho otcovství se ale nikdy veřejně nepřiznal.

Symbol a hvězda první velkosti to ale v životě a zejména v dětství neměl vůbec jednoduché.

Matka ho od narození zahrnovala nebývalou láskou, byl rozmazlovaným a milovaným dítětem. Rodiče se ale brzy rozvedli, to byly Alainovi teprve 3 roky. Matka se rychle znova provdala a Alain musel od útlého věku k chůvě. Do nového vztahu se prostě jako dítě jiného muže nehodil.

Chůva žila se svým manželem ve věznici Fresnes Prison na předměstí Paříže. Její manžel byl povoláním dozorce a tak všichni bydleli s ostatními zaměstnanci věznice přímo ve vězení. Z vězení bylo těžké jen tak odejít, neměl tam žádné přátele a tak si jako chlapec udělal svůj vlastní náhled na svět a stal se nepřizpůsobivým. Když Alain dovršil 8. roku věku, začal být chůvě na obtíž. Byl vzpurný, neposlušný, chůva si s ním nevěděla rady a požádala jeho matku, aby věc řešila. A tak byl poslán do internátní školy. Jeho chování se ale spíš zhoršovalo a tropil neustále nějakou neplechu. Bouřil se proti systému ve škole, nevycházel s učiteli, a protože byl zvyklý žít v samotě, ani se spolužáky. Putoval ze školy do školy. Celkem jich prošel 8. Vždy tolik zlobil a protestoval, vzpíral se všemu, co školy proklamovaly, neměl přátele a tak se jako nepřizpůsobivý rebel stal „putovním studentem“. Ve 14 letech se přestěhoval zpět k matce a nevlastnímu otci, který vlastnil řeznictví.

To byla šance. 16 zaměstnanců řeznictví ho postupně naučilo vše, co uměli. Vyučil se řezníkem a byl opravdu velmi šikovný. Otčím doufal, že po něm živnost jednou převezme, protože si byl jistý, že se dostane do dobrých rukou. Delon ale žádné plány neměl. Před 18.rokem se ale rozhodl utéct z domu a stal se vojákem. Narukoval do armády a v roce 1953 byl poslán do Indočíny. Zde konečně našel přátele a z vojáků kolem sebe a z armádních kolegů si vytvořil rodinu, kterou nikdy neměl. Byl ve válce vlastně rád, konečně u armády našel, co hledal. Rodinnou podporu a přátele. Strávil sice za různé přestupky a alotria více času ve vojenské káznici než v boji, ale aspoň přežil. U námořnictva dostal na výběr. Za krádež buď musí armádu neprodleně opustit, nebo bude jeho závazek prodloužen ze tří na pět let. Vzal službu. Jenže Francie válku prohrála a tak se držel v kasárnách, aby měl co jíst, jako voják. Z nudy začal navštěvovat filmy, jezdil na filmové dýchánky do kaváren v Cannes a když nemohl jednou z kasáren do kina, ukradl vojenský jeep, se kterým sjel omylem do řeky. Byl za to opět krátce uvězněn. Velení už s mladým rebelem došla trpělivost a z armády byl vyhozen. Přišel tak i o toto zaměstnání. Živil se tedy jako vrátný, číšník… zpět do řeznictví se vrátit nechtěl.

V roce 1956 se vrátil do Paříže. Byl stále sám. Samota se mu stala od malička osudem. Nikdy si na ni ale nestěžoval. Naučil se s ní žít a později ji vítal. Byla pro něj obdobím relaxace, sebeuvědomění i studiem vlastní duše. V té době byl na mizině bez koruny. A tak se začal starat o prostitutky, které si ho vydržovaly. Začal být pohledný a zajímavý muž.

Mladý pohledný vyvrhel neměl v kapse ani frank. Nevadí. Svým půvabem si získal desítky pařížských prostitutek. Ty se o něho s láskou a něhou staraly se vším všudy. Bydlel u nich, živily ho, šatily, dávaly mu kapesné. A učily ho, jak zacházet se ženami.

Tou dobu náhodou potkal Michel Corudovou, od Delona výrazně starší milenku. Michel byla manželkou filmového režiséra Yves Allegreta. Zamilovaná do svého zajíčka přesvědčila svého muže, aby vzal Delona k filmu a dal mu roli. Tak se i stalo a Delon dostal svůj první „kus“, malou roli ve filmu „Když se do toho zaplete žena“. Delonův debut nájemného vraha se špatným koncem ho provázel pak celý život. Tahle malá role mu otevřela brány filmové branže. Měl pro to předpoklady od samotné matky přírody. Obličej mladíka, který dokázal každého oblouznit. Neviňátko i lotr, děťátko i gauner. V té době se jeho obličej objevil v časopise vedle Pierra Brice (Vinetou) jak nadějná tvář roku.

Jeho první agentkou se stala ostřílená Olga Horstigová. Bylo to osudové setkání nejen kvůli rolím ve filmech, které získával díky Olze mnohem snadněji, krom jiného ho také seznámila s největší láskou svého života. V roce 1958 se při natáčení snímku Pierra Gasparda-Huia (Kristýna) setka s pozdější představitelkou postavy legendární císařovny Sisi, německou herečkou první velikosti, Romy Schneider. Ta si ho nakonec prosazovala u producentů do filmu Kristýna. Za tento film dostal Delon honorář 300.000 franků. Romy Schneider rovných 70.000.000 (sedmdesát milionů) franků.

V době, kdy poznala Delona, měla 20× větší honoráře než on. To se mělo ale brzy změnit. Romy mluví německy, Alain francouzsky. Nerozumí si a jeden na druhého hledí skrz prsty. Nenáviděl společnost, ve které se Romy pohybovala a začal si uvědomovat sílu reklamy. Delon byl cílevědomý a snaživý, prahnul po herectví, které mu šlo samo od sebe. Účelově četl spisy velkých filosofů a zamiloval si italskou operu. Mladý neotesaný řezník z venkova svou metamorfózu do umělecké star dokončoval s nebývalou rychlostí. Zdá se, že vzájemná nesympatie nemůže nikdy skončit. Ale chyba lávky. Delon se přenesl do pozice světové filmové hvězdy velmi snadno a elegantně. Při jejich prvním setkání ve studiu to zajiskří a zrodil se románek. A tak Romy odloží návrat do Německa a zamíří do Paříže. Delon se v té době stává sex-symbolem. Režiséři se o něj perou.

Přišel rok 1959 a první komedie s názvem Faibles Femmes, na který navázal zcela opačný snímek drsného thrilleru, plného akce a peněz, pod režijním vedením Maurice Ronet, s podmanivým názvem Plein soleil, tedy V plném slunci.

V té době už šel Delon z rukou jednoho režiséra k druhému, z filmu do filmu. Delon měl šťastnou ruku na lidi kolem sebe. Velkou oporou byl pro Delona režisér René Clément, který se o Alaina staral jako o vlastního. Naučil ho konečně opravdu hrát. Alain byl poslušný a učenlivý žák a rozhodně se mu to vyplatilo. A protože mezi nimi byl velký věkový rozdíl, Delon si ho jako otce považoval. Jak otce, kterého nikdy neměl. Clément odhalil Delonovu neodolatelnou živočišnou přitažlivost, podtrženou smaragdově jiskřivýma očima.

V roce 1964 natočil v SUA film Kočky. Byl úplně okouzlen Jane Fondovou. Hlavní protagonistky označil za kouzelně divoké a dokonale civilizované, což od Američanek rozhodně nečekal.

Téhož roku vznikal za Delonovi pomoci zajímavý projekt. Film Láska u moře se natáčel vlastně ilegálně. Byl financován jako tři krátké filmy, protožer neznámému režisérovi Guye Gillesovi nikdo nechtěl poskytnout finance na celovečerní snímek. Materiál získával režisér porůznu od kolegů, když jim nějaký zbyl. Kameru si musel půjčovat a celá produkce byla závislá na svépomoci. Charizma Guye a víra v jeho talent byly ale obrovské. Pomohli mu i Alain Delon, Romy Schneider, Luliette Gréco. Byť jen v menších rolích.

Roku 1983 natočil Delon ve své produkci jako režisér a spoluautor scénáře film Bojovník, který se slovy: „Svému učiteli René Clémentovi“ věnoval.

Pod taktovkou Luchina Viscontiho si spolu s Claudií Cardinal zahrál drsnou sicilskou mafiánskou hvězdu v Gepardovi. S Viscontim natočil také jeden z jejich nejúspěšnějších filmů, Rocco a jeho bratři. Velká role Rocca, boxera, který krom své tvrdosti a nezdolnosti ukázal i srdce a city, ve filmu Delon dokonce pláče. To byla na svou dobu věc ve filmu nevídaná, u Delona nemyslitelná. Ženy šílely. Řeznický učeň prorazil svět implementací citu, laskavosti a upřímného doznání k osobě tvrďáka.

Delon Viscontimu doslova propadl. Choval se k němu jako by bez něj nemohl ani existovat. Visconti dal ve svých dílech prostor nejen jemu, ale i Romy, která ho následovala do Francie proti vůli své rodiny. Po pěti letech, kdy Romy opustil, se Romy odstěhovala do Ameriky. Sem jí poslal Delon patnácti stránkový dopis, kde vysvětluje, proč.

Romy si přesto nikdy nevzal za manželku. Nebyl k tomu, přes dlouhou dobu vztahu, pro něho žádný důvod. Svou první manželku poznal Delon v jednom z Marockých nočních klubů, stala se jí krásná marocká herečka Francine Nathalia Canovas. Romy mu nikdy neodpustila, že kvůli němu opustila rodné Německou svou rodinu i přátele a on ji tak zákeřně opustil. Po dvou letech známosti s Nahalií se jim narodil syn Anthony, což bylo impulsem, aby se vzali. Své matce je Anthony od malička neuvěřitelně podobný. Společné soužití v Monte Carlu, ale tentokrát nejen pro jeho, ale i její zálety nevydrželo a po společném hraní ve filmu Samurai v roce 1967 podal žádost o rozvod. Překrásnou Francouzku z Casablanky Delon miloval. Zároveň ale trpěl pocitem, že mu připomíná matku a to ho znervózňuje, měl pocit, že ho nejen zbožňuje, ale i doslova vysává. Neumí ale v manželství žít. Nikdy neměl rodinný vzor. Za necelé dva roky se vztah hroutí, oba měli tou dobou jinou známost, vzájemná nevěra manželství zničila. Alan je zoufalý, připadá mu, že se chová stejně, jako se zachoval jeho otec.

Následovala cesta za oceán za filmem Once a Thief v roce 1965, který hned v roce 1966 vystřídala Delonova vytoužená záležitost, totiž zahrát si s Belmondem. Tuhle příležitost, na kterou tvrdě dřel, chodil po posilovnách, měl osobního trenéra a nikdy až dosud neměl tak vypracované tělo, mu dal režiséer René Clement v tříhodinovém hrdinském eposu o hrdinství francouzských vojáků na konci 2. Světové války, Paris brule-t-il? (Hoří v Paříži).

V roce 1966 se vrátil z Ameriky velice zklamaný. Filmy, které tam natočil spolu s Anthony Quinnem nebo Ingrid Bergman, neměly žádný výraznější úspěch. Když měl v roce 1968 natočit film Sbohem příteli s Charlesem Bronsonem, sláva mu stoupla do hlavy a natáčení odmítnul s vysvětlením, že bude natáčet pouze s hercem jeho úrovně. Jeho ego narostlo natolik, že na veřejnosti o sobě hovoří ve třetí osobě jako o „Panu Delonovi“. Delon měl velké ambice v Hollywoodu. Ten k němu byl ale nepříznivý a Delonovi se za velkou louží vůbec nedařilo. Po neúspěších se vrátil zpět do Francie.

Stejně tak odmítl roli v americkém velkofilmu Marie Antoinetta. Jako důvod uvedl, že není ochoten hrát v americkém filmu o francouzské historii.

V roce 1967 přišel přece jen úspěch. Zákeřného vraha zabijáka, vraha, který žije beznadějně osamělý život si zahrál ve filmu Samurai. Stejně žil i Delon. Miloval samotu a vyhledával ji stejně, jako jeho přestavitel. To ocenil jak on sám, tak režisér.

Když bylo Alainovi 32 let, zprostředkoval své bývalé lásce Romy Schneider roli ve Francii. Tak, jako ona si kdysi vymínila jeho jako mladého, neznámého eléva. Tou dobou je film už barevný a na Delona se denně chodí dívat na 400.000 diváků. Tak nějak vypadá vrchol.

V 69. roce si vyžádal do dalšího filmu, i přes vzdor producenta i režiséra, svou bývalou velkou lásku, Romy Schneider, a zahráli si spolu v dramatu La Piscina (Bazén). Zlý jazykové tvrdí, že Delonova snaha dostat Romy do filmu byla kvůli postelovým scénám, které snímek obsahoval.

V roce 1969 natáčel film Jeff, který již jako jeden z mnoha dalších produkoval. Do hlavní role obsadil Mireille Darc. Tu znají diváci třeba z filmu Velký blondýn s černou botou s Pierrem Richardem, kde si zahrála agentku. Prohlásil tehdy to tisku:

„Řekněte, se kterou francouzskou herečkou kromě Bardot, Deneuve a Darc bych mohl hrát partnerskou dvojici?“ Přeskočila jiskra a vztah s Mireille trval asi dalších 15 let.

Miraii. První žena, která ho nechce uchvátit jako kořist, to Delonovi imponuje. Začíná se mu dařit i v práci. Natočil ve své vlastní společnosti Adel Production film s Belmondem. Vždy si to přál a konečně se mu jeho velká touha splnila. Bonsamino.

V té době byl zavražděn jeho bodyguard, který u Delona bydlel a byl u něho nalezen dopis, že za vše může Delon. Z vraždy je podezírán sám Delon. Právnické tahanice a policejní vyšetřování ho připraví o image muže bez poskvrny. Je obviňován za styky s podivnými lidmi a mafií . Jedním z nich byl i jeho velký přítel Francois Maracatoni, který je opravdovým mužem podsvětí.

V roce 1970  koupil kopii originálního rukopisu projevu Charlese de Gaulla z roku 1940 k Francouzům, ve kterém je povzbuzoval k odporu proti Němcům. Delon za rukopis zaplatil 300 000 franků a poté jej daroval vládě. Považoval se za vlastence přesto, že později, v roce 1999 přijal švýcarské občanství.

Téhož roku dostal Delon další velkou šanci. Měl příležitost točit s Yvesem Montandem ve filmu Le cercle Rouge (Osudový kruh). Režisér Jean Pierr Melvill obsadil Montanda, který byl v té době jeden z nejobsazovanějších herců Francie spolu s Bourvilem a Louisem de Funés, vedle mladého krásného Delona jako protiklad dvou charakterů i vizáží. Bohužel Bourvil hned po natočení filmu předčasně umírá. To byla velká rána nejen pro tvůrce filmu Le cercle Rouge, ale především pro Louise de Funése, pro kterého byl Bourvil nejen skvělým filmovým partnerem, ale především nenahraditelným osobním přítelem.

Ve stejném roce dostal Delon od režiséra Jacquese Deray další příležitost natáčet s Belmondem v thrilleru Borsalino. Oba už byly hvězdy první velikost. A aby za svou práci dostat stejný honorář, dbal Deray důsledně na to, aby oba herci měli stejné množství replik a necítili se jeden před druhým poškozeni. Měli tak stejné množství detailních záběrů, stejný počet scén i přibližně stejné množství textu.

V té době se Delon začal od filmu odklánět. Film ho začas obtěžovat. Dostával spoustu příležitostí a hodlal je využít. Měl na to i dostatek peněz, kterými potřeboval něco financovat. V 70. letech se vrhnul doslova po hlavě do světa velkého obchodu a to změnilo mnohé. Delon organizoval zápasy v boxu, koupil zavedenou leteckou společnost, vlastnil závodní koně, navrhoval a prodával pánskou konfekci, měl svou vlastní kolekci parfémů, vlastnil kasina a obchodoval s alkoholem. Díky filmu Samuraj je Delon dodnes jedním z nejoblíbenějších západních filmových herců v Japonsku. Stále se tam dobře prodává jeho parfém jménem AD. S množstvím afér a soudních sporů, které podnikání přinášelo, ztrácel svoji dřívější image. Ne ale popularitu. Toho využil v četném účinkování v reklamách. Získal pověst zdatného obchodníka, začal ztrácet pověst známého herce.

Western Rudé slunce režiséra Terence Younga prověřil Delona v dalším novém žánru. To už se psal rok 1971. Klasický western se švýcarkou Ursulou Andersen byl navíc protkán prvky japonských samurajů. Byl to snímek, ve kterém byl velmi vážně zmiňován morální kodex Bušidó.

Francouzskému filmu vládne už 30 let Jean Gabain. Král filmu byl tvrdý. Ale Alain Delon také. V roce 1973 si zařídil, aby dostal první roli vedle Gabaina. Nezapomenutelný herecký koncert mohli diváci sledovat ve filmu „Dva muži ve městě“. Aby roli dostal, snížil si gáži a místo toho si sjednal odměny z promítání. Film se stal kasovým trhákem.

Ve stejném roce nechybělo mnoho a Alain Delon mohl být mrtev. Během natáčení filmu Léčba šokem, kde ztvárnil postavu doktore Devilers, se nechal během scény s Annie Girardot unést a několikrát ji hrubě udeřil přes tvář. Annie dostala záchvat vzteku, popadla kuchyňský nůž a s řevem se vrhla na Delona s úmyslem ho probodnout. Naštěstí zasáhli lidé ze štábu a herečku včas zpacifikovali a natáčení se na několik hodin zastavilo. Nešlo ale o nevinnou facku. Delon ji uštědřil Annie proto, že jen před pár hodinami opustila svého manžela, Renata Salvatoriho, blízkého Delonova přítele a důvěrníka. Ten o něm později řekl: „Delon měl zvláštní smysl pro čest, muž si podle něho mohl užívat žen, ale žena patří pouze jedinému muži.“ No, pánové, jako myšlenka to není špatné, což?

To Simone Signored si vyžádala Delona do filmu Spálené stodoly o Delonovi napsala: „Delon je jemný a šlechetný blázen, který si jen hraje na drsňáka.“ Film od počátku provázely velké neshody s režisérem Chapotem. Delon měl vždy opačný názor a to velice rozčilovalo herce i štáb. Miou-Miou dokonce jednoho dne utekla, muselo se přestat natáčet, a vrátila se až za několik dní. Až po té, co se ujistila, že ti dva se dohodli na dalším postupu, nastoupila do práce.

Tři muži na zabití byl film, který se stal nejen pro Delona, ale i jeho italskou hereckou partnerku Dalilu di Lazzaro, jedním z nejznámějších. Delon v něm ztvárnil osamělého hrdinu, kam implementoval své pocity z celoživotní samoty. Ve stejném roce si pak s Catherine Deneuve střihnul roli v akčním thirellu Le Choc (Šok). Zde měl jako už nesčetněkrát roli zabijáka, končícího se svou prací, kterého ale dožene jeho minulost.

Během natáčení snímku Nebuďte policajta si způsobil úraz, natrhnul si Achillovu šlachu.

V roce 1997 se Alain Delon setkal naposled před kamerou se svým přítelem Belmondem v komediálním dramatu Une Chance sur Deux (Poloviční šance). Oba v té době již téměř kmeti zbožně vzhlíželi k herecké kolegyni Vanesse Paradis.

Zajímavým rekordem se Delon mohl pochlubit v Sovětském svazu. Při natáčení filmu Teherán 43 (1983) kde si zahrál jen epizodní roli inspektora Focha, museli producenti přerušit na celý den natáčení na Elysejských polích kvůli fanouškům Alaina Delona, kteří překáželi a nedali se odehnat. Za 4 natáčecí dny, které tam Delon strávil, dostal větší honorář, než všichni sovětští herci dohromady. Jeho jméno ale bylo tak důležité, že jen kvůli Delonovi byla návštěvnost v kinech samotného Sovětského svazu přes 100.000.000 (sto milionů) diváků.

Někdy se ale ke svým hereckým kolegům nechoval příliš kolegiálně. Pro natáčení snímku Smrt darebáka (1977) trval na obsazení režisérem Geogesem Lautnerem. Byl s jeho prací vždy spokojen a chtěl ji pro tento film opět využít. Lautner byl ale blokován pro natáčení s Louisem de Funésem. Bohatý Delon vyslal k Lautnerovi do právní bitvy tlupu svých právníků, kteří jeho smlouvu u Funése zrušili. Vyplatilo se mu to. Za roliv ve Smrti darebáka byl nominován na „Césara“ za nejlepší mužský herecký výkon.

Přesto si nejvíce považoval role ve filmu Pan Klein. Dle jeho slov šlo o nejkrásnější roli a nekvalitnější film, který kdy natočil. Nicméně na scénář nemohl najít režiséra celé dva roky. Povedlo se až v roce 1976.

O roli ve filmu Zorro (1975) požádal Delon sám. Měl hezké vzpomínky na natáčení podobného žánru Černý tulipán před 10 lety.

Delon měl i svá velká herecká trápení .

„Trpím tím, že herec není tvůrce. Je jen herec.“

Jako producent si splnil další sen. Je konečně tvůrce. Podílí se na scénáři, na námětu, na castingu a natočí svůj dosud nejneúspěšnější film Pan Klein. Film je propadák a jeho herecké umění je vláčeno blátem. To Delona zlomí. Ne ale nadlouho. Miraii Dark ho z frustrací dostává. Do domácnosti mu pořídí další nové „děti“. 25 psů. Ovčáky, dobrmany,…

ADEL - Alain Delon Production - nabrala zaměstnance a jde do dalšího natáčení z filmu za filmem. Sám Delon začal vybírat nové půvabné mladé herečky. Říkalo se jim „Delonky“. Většina z nich prošla nejen jeho filmovou společností, ale i jeho postelí. Má úspěch a to ho postrčí k režírování. Film „Míle pravdy se blíží“ byl režisérským debutem Alaina Delona. Pak přichází velké drama.

Romy Schneider nedlouho po smrti svého syna umírá a to Delona porazí. Jeho role už jsou od té doby vážné a posmutnělé. To je pro diváky nezajímavé. Kritici sice Delona ocení Cézarem, ale diváky přestává zajímat. Další filmy se potýkají s návštěvností.

Delon se věnuje rodině a své mladé půvabné ženě, zatímco mu film doslova utíká pod rukama. Na Delona se zapomíná a jsou tu noví, zajímaví, komičtí a více tragičtí herci.

Za 80 let své filmové kariéry byl Delon světovou stálicí. Poslední ze svých 92 filmů, Asterix a Olympijské hry, kde ztvárnil samotného Césara, nesmrtelného stejně, jako sám herec a jeho legenda, je už ale nezajímavý jak pro kritiky, tak pro diváky. Delon si v něm vymínil svou vlastní řeč. Když Julius Caesar (Delon) ve své úvodní scéně promlouvá sám k sobě, říká mimo jiné: „Caesar všeho dosáhl a dobyl. Je to gepard i samuraj. Nikomu nic nedluží. Ani Roccovi a jeho bratrům, ani Sicilskému klanu.“ Odkazuje tím na své filmy Rocco a jeho bratři (1960), Gepard (1963), Samurai (1967) a Sicilský klan (1969).

Delon říká, že to, čím je, byla náhoda a tak to musí přijmout a musí tou hvězdou mezi kometami zůstat. Ve skutečnosti ho kariéra doslova převálcovala. Musí se honit za rolemi, za penězi, za image… ale ztrácí sám sebe. Vzpomíná ne Frenses, na život ve věznici, kde byl naposledy sám sebou.

Uvědomuje si, že neplýtval svými city, protože žádné neměl. Když se Romy pokusila o sebevraždu, s Delonem to ani nehnulo a obratem si nabrnknul půvabnou Mireille Darc.

Mireille Darc, vlastním jménem Mireille Aigroz, byla čistokrevná Francouzka z Toulonu. Své umělecké jméno zvolila jako poctu národní hrdince Jeanne D´Arc. I přesto, že od mládí trpěla nevyléčitelnou srdeční vadou, měla neodolatelný sexappeal a překypovala elánem. Delona naprosto uhranula. Ne, že by byl Alain najednou až tak věrný manžel, ale Mireille zavírala oči. Delon to nedokázal ocenit. Žádná sebereflexe, žádné ohledy. I tak se v roce 1984 rozvedli, aby se za necelé tři roky mohl Alain oženit znovu, tentokrát s nizozemskou modelkou Rosalií van Breemen. Dvě děti, které se z manželství narodily, dcera Anouchka a syn Alain Fabien, byly sice Delonovými miláčky, ale i tak se za 15 let opět rozvedl. Traduje se, že jeho postelí prošlo více než 1000 žen a dokonce se snažil o českou herečku Dagmar Patrasovou. Ta ho prý odmítla, i když jí byl charismatický herec, který jí sekal jednu poklonu za druhou a denně jí do hotelového pokoje posílal květiny, velmi milý. V roce 2001 se stal porotcem Miss ČR.

Krátce po rozchodu s Mireille Darc si našel Alain Delon novou životní partnerku. Catherine „Kiki“ Pironi, rozená Blenie, byla manželkou automobilového závodníka formule 1. Vztah plodí spoustu zlé krve od právníků manžela Kiki. Náhlá smrt Didiera Pironiho, jehož Catherine opustila už pouhý měsíc po sňatku, ale hromadící se komplikace zažehnala. Delon tomu říkal „štěstí v neštěstí“.

V roce 2017 musel podstoupit operaci ve švýcarském zdravotnickém zařízení, kde mu byl během 5 hodinového zákroku voperován femorální by-pass. Plně se zotavil, ale jeho celkový stav se už měnil k horšímu. Srdce sláblo a mrtvice vykonala své.

Delon byl ale i dobrý zpěvák. Za zmínku stojí třeba jeho duet s egyptsko-francouzskou zpěvačkou Dalidou. Kdyby v té době byly hitparády, stal by se hit Parole paroles (Slova slova) z roku 1972 po dlouhou dobu doslova tahákem francouzského žebříčku.

Přesto. Delon, rytíř francouzské Čestné legie, několikanásobný nositel ocenění César a Zlatá palma, byl po celý život, tedy až na ty ženy, velký moralista. Vyrůstal a žil v době, kdy podání ruky byl závazek. Sliby se plnily a slovo platilo. Dnešnímu světu prý nerozumí a hnusí se mu. Vše ovládá lež, nekorektnost, vše je zvrácené a překroucené, lidé se navzájem netolerují, nedrží slovo a někteří se mu dokonce hnusí natolik, že je mu z nich na zvracení. Všemu vládnou jen peníze a zločin. Politici jsou podplacení a nehledí na dobro státu ani občanů, ale jen na zájmy cílených skupin.

„Budu z tohoto světa odcházet bez lítosti“, prohlásil a dal na vědomí, že zvažuje asistovanou sebevraždu. To se psal rok 2021 a Delon označil eutanazii za nejlogičtější a nějpřirozenější věc. Požádal, aby byl odpojen z podpory života, pokud by tato skutečnost nastala.

Delon byl nejen milovníkem umění, ale především dobrým obchodníkem s ním. Byly doby, kdy byl na mizině. Riskoval a nakupoval bez rozmyslu. Za za akvarel „Brouk roháč“ na papíře velikosti 11×14,5 cm od renesančního malíře Albrechta Dürera v roce 1969 zaplatil nesmyslných 58 000 liber, což byli téměř veškeré jeho peníze. Zbylo mu 5.000 Franků na půl roku života. I uklízečka měla víc. Velmi rychle se ale sebral a uplatnil svůj obchodní talent. Jen za prodej sbírky sošek zvířat Bugattiho obdržel 8 milionů EUR, 9 mil. EUR dostal za prodej 40 obrazů ze své sbírky, téměř milion vynesl prodej sbírky archivních vín a hodinek. Zmíněný akvarel nakonec prodal za 10 milionů EUR. Obchodníka v sobě rozhodně nezapřel. Jeho majetek se nyní odhaduje na více než 1 miliardu EUR, velkou část této hodnoty tvoří 120ti hektarové sídlo v Douche a byt v Paříži o rozloze 780 m2 ve třech poschodích. Ten je nabízen k prodeji za více než 1,14 miliardy korun.

Žije do poslední chvíle sám, v ústraní, se svými psy ve svém domě ve městečku Douchy, asi 100 km severně od Paříže. Bez ženy, bez dětí, bez přátel, jen se svou samotou.

Na svém sídle postupně pochoval svých 35 věrný přátel, psů. Nechal jim postavit kapli, ve které bude pochován i on sám.

V roce 2020 prodělal mozkovou mrtvici a měl vážný problém s mluvením. Ke konci byl na návrh vlastního syna zbaven svéprávnosti pro údajnou nezpůsobilost a právně jej zastupovaly jeho děti. Ty totiž měly strach, aby nerozdal peníze, které za svůj plodný život nabyl. Delon tak byl pod soudní ochranou.

Zemřel 18. srpna 2024.

Alain Delon, herec s ocelovým pohledem a drzou krásou, francouzský monument, muž, který se stal legendou a ale nikdy nenašel štěstí.