Článek
Jenže v praxi je to docela jinak. O vyrovnání dluhů to vlastně vůbec není. Ale od počátku.
Každá fyzická osoba (právnické teď vynechme), jež se dostane do finančních potíží a není schopna hradit své závazky, se dostává do úpadku. Úpadek znamená, že má dlužník nejméně dva věřitele, u nichž má pohledávky po splatnosti, a není je schopen splácet. Pak by na sebe měl dlužník vyhlásit insolvenci nebo bankrot. Insolvenci povoluje insolvenční soud za určitých podmínek. V opačném případě po vás skočí exekutor a ten, krom toho, že není vůbec levný, je také pěkně otravný. Dluh nižších jednotek tisíc pod jeho taktovkou klidně naroste na stovky tisíc a exekutora pěkně živí, zatímco vás pěkně ožebračí. Z toho nemáte nic vy, ani stát, zato exekutor má bene.
A tak přišel vynález insolvence. Ten dává, ve své rádoby blahovolnosti, šanci splatit co můžu a za pár let začít znovu s čistým štítem. Podmínky insolvence se co chvíli mění a tak jen ve stručnosti, člověk by měl splácet vše nad rámec nutných výdajů (živobytí, výživné, přednostní pohledávky úřadů) + 1089 Kč měsíčně svému insolvenčnímu správci. Po 3 letech (pokud je splaceno 60% závazků), respektive 5 letech (30% závazků nutno splatit) maximálního splácení „uplatí“ část dluhu, a pokud dodržuje pravidla, je pak „volný“ a nikomu nic dalšího nedluží. Proč maximálního? Pokud dlužník splatí byť třeba jen 15% svého dluhu, i méně, a přesvědčí soud, že vynaložil maximální úsilí a víc prostě nemůže, bude oddlužen i tak.
JENŽE !!!!!!!!!
V situaci, kdy dlužník dluží věřiteli statisíce, může platit i nejnižší splátku 2186 Kč (1800 Kč + DPH). Insolvenčnímu správci se platí 1089 Kč (900 + DPH), plus za každou pohledávku si insolvenční správce účtuje 302,50 Kč (250 Kč + DPH).
V ten moment vás přestane obtěžovat exekutor i věřitelé, insolvenční správce je pro vás pak nejlevnější právník. On totiž zachází s vaším majetkem a spravuje vaše pohledávky. Pokud vás někdo obtěžuje, pošlete ho jednoduše za správcem. Ten už prudiče vyprovodí do patřičných mezí.
A pak tu máme také přednostní pohledávky. Jednou z nich je placení výživného.
Finální výsledek je takový, že na dlužníka de facto vždycky uděláte dlouhý nos. Pro dluh 10.000 Kč na sebe insolvenci vyhlašovat nebudete a pokud dlužíte milion, splatíte mu necelých 80.000 Kč a basta fidli. Věřitel utře nos, ten svůj, a nazdar bazar.
A kdo má tedy z insolvence ten hlavní prospěch, když se splácí tak málo věřiteli?
No přece STÁT, kdo jiný. Insolvence je totiž především nástroj, jak dostat dlužníky zpátky do systému.
Dlužník, na kterého tlačí exekutor, pracuje na černo či vůbec, drží se šedé ekonomiky, aby neplatil daně a nebylo vidět, kolik opravdu vydělá a tedy neplatil splátky. Do konce života. Pak mu není moc co vzít. Chodí si pro dávky v nezaměstnanosti (první výdaj státu), stát za něho, je-li veden v evidenci pracovního úřadu, platí sociální a zdravotní pojištění (další výdaj státu, a takový dlužník už nikdy nepřispívá do společného sociálního systému, ze kterého se hradí právě i shora uvedené výdaje. Exekuce procházejí soudy a justiční správa doručuje nedoručitelné, policie nahání dlužníka, i to vše něco stojí (další výdaj státu). Takový dlužník je logicky pro stát nesmírně drahý a nikdy nic státu už v budoucnu nepřinese.
Ale stát má nástroj insolvence. Dlužník se snaží pracovat, aby splatil alespoň tu povinnou část dluhu, protože ví, že za 3 roky je zase čistý jako lilie. Jako by se umyl v živé vodě. Stát na něho tedy nic nedoplácí, protože z jeho, byť mrzkého výdělku, odvádí dlužník jak daň ze mzdy, tak odvody na sociální a zdravotní pojištění. Po třech letech je dlužník oddlužen a zapojí se do systému naplno, ať už jako podnikatel, nebo zaměstnanec. Jeho výdělky už pak budou vysoké, nikdo mu nic nemůže brát. A z nich odvádí daň z příjmu, zdravotní a sociální odvody, ty platí i zaměstnavatel ta zaměstnance. Plus, všimněte si, že od každého úkonu insolvenčního správce i jeho každoměsíčního poplatku bere stát DPH. Klidně se tak pase na dlužníkovi na jeho úkor i na úkor věřitelů.
Na fiktivním příkladu: Dlužník dluží 1.000.000 Kč.
Cesta přes exekuci: Dlužník pobírá podporu 6000 Kč, příplatek na bydlení 3000 Kč, stát za něho platí 4000 Kč zdravotní a sociální. to je měsíčně 13.000 Kč, zapojení se do systému se dlužník vyhne, exekutor mu totiž jinak vše sebere. Proč by se snažil. Soudy a policie stojí nad rámec desítky tisíc. Stát dává podporu i jeho dětem, na které dluží výživné, třeba 3.000 Kč. Pro stát měsíční výdaj plus mínus v součtu něco kolem - 18.000 Kč.
Cesta přes insolvenci: Dlužník spěchá do práce, plat má 20.000 Kč, ze kterých hradí výživné (3000), hradí daň ze mzdy, sociální, zdravotní, totéž za něho hradí i zaměstnavatel, celkem cca. 7.000 Kč. Stát pobírá i DPH od správce (1000). Celkem pro stát příjem cca. +12.000 Kč. To vše měsíčně.
Rozdíl mezi - 18.000 Kč a + 12.000 Kč je markantní, celých 30.000 Kč. Při půl milionu insolvencí je to měsíčně řekněme 15.000.000.000 Kč.
Za rok to může být přes 150.000.000.000 Kč. Mít či nemít sto padesát miliard, to je oč tu běží. A není to zrovna málo peněz.
Shora uvedený příklad je podáván jako princip, jak lze insolvenci vést. Nemusí být typický a uvedené sumy mohou být velmi rozdílné. Není možné tedy brát ho jako dogma, ale jako jednu z nepřeberného množství možností, byť pro dlužníka velmi zajímavou, které se umí snadno přizpůsobit. Princip je ale jeden, totiž, oč tu vlastně jde.
A o co tu tedy jde?
„Nám jde především o člověka, soudruhu…“
„Tak na tuhle starost zapomeňte, Kefalín. Lidí je na světě jako sr..ček!“
A věřitel? Čert ho vem. Erár má totiž přednost.
