Článek
Na den svatého Martina se v Běloruském Suražském rajónu, ve Vitebské oblasti, v roce 1936 narodil vojákovi z povolání a matce v domácnosti synek Éduard Konstantinovič.
Škola mu šla znamenitě, vynikal snad ve všech předmětech, byl urostlý, ztepilý, silný, pohledný a nesmírně talentovaný s geniální pamětí a tak nebylo divu, že v roce 1954 nastoupil v hlavním městě Sovětského svazu, Moskvě, na prestižní fakultu Filmové univerzity. Po absolutoriu v roce 1959 nastoupil rovnou do angažmá Státního divadla filmového herce, kam si sebou přinesl i všemi používanou přezdívku „Edik“.
I když byl trochu líný a sebestředný, což mu jeho talent a vysoká inteligence umožňovaly, nikdy nepřestal být veselý, usměvavý, vtipný a velmi vstřícný ke všem ve svém okolí.
Ani film na sebe nenechal dlouho čekat a mladého talentu si povšiml významný režisér Sergej Kozakov. Ten ho ihned obsadil a tak Izotov prorazil rovnou hlavní rolí ve filmu „V tichu stepi“ téhož roku.
Už na studiích se poprvé tajně oženil s Inge Budkevič, ženou, kterou neskutečně miloval a hereckou kolegyní, přesto, že to bylo proti zákazu a silnému odporu jeho matky. Ta svého protěžovaného Edu přislíbila dceři generála Sovětské armády, což mělo být v té době až nechutné terno. Za rok se jim narodila dcera Veronika, ale ani to s maminkou nepohnulo. Maminka nemaminka, manželé spolu ztvárnili i bezpočet rolí a jejich manželství trvalo celých 24 let, i po té se často stýkali, slavili společně narozeniny dcery Veroniky (také se stala známou herečkou) a dokonce se svými novými manželi trávili i dovolené.
Eduard Izotov s manželkou a dcerou Veronikou, které obě nadevše miloval.
Po první roli v roce 1959 už to šlo ráz na ráz, film za filmem, role z rolí. Celkem ztvárnil charakterní a vysoce ceněné role ve více než 80 filmech za pouhých 23 let! Hrál Hitlerova pobočníka v dramatu „17 zastavení jara“, v"Silnější než uragán", poručíka ve válečném filmu „Osvobození“ , nevyhýbal se ani dětským filmům, kdy třeba vedoucí z tábora Kolja z filmu „Ahoj děti!“ patřil ve své době k jeho nejlépe ztvárněným dramatickým rolím. Přišly filmy a seriály „V týlu nepřítele“, pohádka s poněkud krkolomným názvem „Ohněm, vodou a měděnými trubkami“ či „Štít a meč“. Rolí byl bezpočet. Izotov byl i výjimečný zpěvák. Hrál v muzikálech a role Freda v muzikálu „Líbej mě, Káťo“, se stala doslova sovětským hitem. Kdyby byly v té době hitparády, držel by dlouho první příčku.
Jedna z nich byla ale ta nejdůležitější, kvůli které si ho pamatují lidé téměř po celé světě. Jak jinak, než světem rádoby protřelý, vychloubačný, přesto dobrosrdečný, Ivánek z filmové pohádky"Mrazík" z roku 1964.
V roce 1980 se Izotov setkal se svou novou budoucí láskou Irinou. Odjakživa velmi dbal na rodinu a její zázemí, byl úžasný otec, který věnoval veškerý volný čas své manželce a dceři a veškeré peníze, které vydělal, investoval do rodinného štěstí. Jeho lenost a sebestřednost ale nakonec zapříčinila odcizení s manželkou a rozvod.
Přesto je obě i nadále hluboce miloval, stejně, jako svou novou rodinu, Irinu a její dceru. Stejně tak to chtěl činit i nadále a s Irinou se v roce 1983 rozhodli koupit pozemek na stavbu chaty. Ceny byly ale vysoké a Irina měla z dědictví nějaké zlaté mince, medaile a asi 1000 dolarů. Aby jim parcela neutekla, rozhodli se je zpeněžit za ruble. Bohužel pro Izotova ale nešťastným způsobem. Prodávající totiž požadoval peníze rychle. Izotov nevěděl, kde dolary směnit. Byl proklamovaným a uznávaným hercem, kterému se vše podbízelo, vše mu šlo samo a bez většího úsilí. O cizích penězích a zlatě neměl nejmenšího tušení. Irina byla již také rozvedená a její exmanžel se nabídnul, že směnu zprostředkuje. Ve skutečnosti to byla od počátku „jedna velká bouda“ žárlivého a zhrzeného muže. Na místo směny do kavárny Lyra v Gorkého ulici v Moskvě dorazila místo veksláka policie a protože sovětský režim pod vedením tvrdého soudruha Andropova podobné atrakce těžko chápal, Izotov byl zatčen, obviněn z neoprávněné směny valut a nakládání s nimi a uvězněn.
U soudu předložili jeho přátelé petici, podepsanou i významným režisérem a současným manželem jeho bývalé manželky, Igorem Mastjuginem a dopisy desítek kolegů. Sovětskému režimu se ale exemplární případ známého herce hodil tak říkajíc do krámu a exemplární trest měl být výstrahu všem soudruhům, kteří by si chtěli cokoliv začínat s imperialistickou měnou. Ačkoliv za podobné excesy rozdával režim tresty od 6 let výš, Izotov dostal díky podpoře kolegů a přátel 3 roky nepodmíněně a ztrátu majetku. Přišel o vše co měl, peníze, automobil, všechny věci denní potřeby. Byt jim nakonec jen proto, že v něm byla přihlášena i dcera Iriny, zůstal, ponechala si ho ale Irina pro sebe.
Díky režiséru Mastjuginovi, herci Olegu Strižanovi a dalším přátelům byl záhy přeložen do moskevského vězení, kde jej mohli dcera i bývalá žena navštěvovat. Dceři se narodila Edova vnučka Dina.
Ze špatného jídla, prostředí a zimy Izotov ve vězení onemocněl nejen všemožnými chorobami, nesmírně zhubnul, ale nakonec se mu zhroutila i psychika. Míval časté záchvaty, propadal sebelítosti, strachu z vězení i návratu, navíc přišel o vše, co dosud vybudoval a našetřil. Irina ho nakonec opustila, a to byla poslední kapka. K depresím se přidalo 5 záchvatů mrtvice, prasklý žaludeční vřed, několik úrazů hlavy, ztrácel paměť, nebyl schopen si někdy ani vybavit, kdo vlastně je, nakonec, údajně při pádu v cele, prodělal vážnou a chybně léčenou frakturu nohy, což ho přivedlo na invalidní vozík. Z vězení byl v roce 1986 propuštěn o půl roku dřív, opět díky přátelům a intervenci mnoha známých kulturních osobností, a poslán na psychiatrii, odkud se díky bývalé ženě a dceři nakonec dostal.
Z všemi opěvovaného krasavce, siláka, milého a vstřícného člověka, se z vězení vrátil zlomený, nemocný uzlíček nervů.
Ani přes veškerou pomoc přátel se ale už k hraní nemohl vrátit. Nesměl. Soudruzi vystavili i na těch pár let do pádu komunismu nemilosrdnou stopku. Po další už šesté mrtvici navíc nemohl pořádně mluvit a nepamatoval si texty, pletl si slova. Stará fraktura se obnovila a invalidní vozík se mu stal osudem. Začal být zlý, výbušný, nesnášenlivý. Podlomené psychické i fyzické zdraví mu nedovolovalo ani postarat se sám o sebe. Propadal letargii až nakonec zůstal na lůžku.
Po pádu Sovětského svazu mu nová Ruská garnitura udělila titul Zasloužilý umělec. Při jeho přebírání už ale ani nevěděl, k čemu má sloužit a co se vlastně kolem děje. Nechápal, kde je, kdo jsou lidé kolem něho. Zanedlouho byl natrvalo umístěn na psychiatrii s Alzheimerovou chorobou, kdy nepoznával ani svou dceru.
Jeho životní i herecké krédo prý bylo Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit. Nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec, jak má být. Byl sebestředný a líný. Ale kde mohl, rozdával radost a přátelství. Nikdy nikomu neublížil a vždy byl každému k službám. Miloval zpěv, divadlo, film a často odmítal všechna privilegia, která mu sovětské úřady a film nabízely.
Ačkoliv fyzicky a úředně zemřel ve spánku 8.března 2003, sám, opuštěný, zavřený v blázinci, jeho hodná, všem otevřená duše ho opustila dávno před tím.
Izotovova daboval u nás Josef Zíma. Při dabingu Mrazíka omylem zvolal za Ivánka: „Nástěnko…“. Režisér v dabingu roztomilou chybu ponechal. Třeba si jí všimnete.
I když představitelka Nastěnky, Natalja Sedych, ve filmu prožila s Izotovovem svůj první životní polibek, přes všechny „drby“ mezi nimi nikdy nic nebylo. Izotov miloval svoji ženu a rodinu a o Natalju, která ho platonicky milovala, nestál.
Když se jeho vnučka Dina účastnila povinného zápisu do první třídy, zazpívala zápisové komisi píseň Před naší, za naší, cesta má, ať nepráší.
I když životní osud Ivánka z Mrazíka byl nakonec hodně zaprášený, jedno je jisté. Ani Ivánek, ani Mrazík nikdy prachu nepodlehnou a rok co rok se vrátí v našich srdcích i Éduard Konstantinovič Izotov jako trochu nabubřelý, trochu svérázný, trochu protivný, ale přesto dobrosrdečný představitel neohroženého siláka, jakým ve skutečnosti vlastně nebyl.
