Článek
Města skandinávských zemí jsou rušné metropole jako všude jinde. Ale sex se tam přece jen trochu liší. Jestli je něco pro severské země typické, pak je to princip sexmise. Nadvláda žen ve vztazích.
Zato venkov, to je jiná písnička. Vesnice čítají sotva několik rodin, které jsou navzájem zpravidla příbuzné. Výjimkou nejsou ani samotné farmy či lovecké sruby, ve kterých bydlí jednotlivé rodiny. Čím dále na sever, tím větší vzdálenosti pak od sebe jednotlivé rodiny dělí. Pokud bydlí v jednom domě manželé se čtyřmi dětmi a nejbližší sousedé jsou vzdáleni 500 km, bývá to pro sněžný skútr, který je od podzimu do jara jediným místním dopravním prostředkem. Najít si třeba ve dvaceti vhodného partnera bývá svízelné. Incest je tak velmi častou záležitostí. Sex mezi matkou a synem, otcem a dcerou či mezi sourozenci tu není nic výjimečného podobně, jako blízkovýchodní zoofilní styk mužů se zvířaty.
Zato je zde zásadně zakázáno s dětmi hovořit o sexu. Tohle téma je důvodem k odebrání dítěte od rodiny.
Konkrétně norský ministr před několika lety údajně v reakci na „zabavování dětí“ rádoby prodětskou službou Barnevernet prohlásil, že mimo jiné touto cestou Norsko doplňuje chybějící genofond, který díky častému incestu v této severské zemi chátrá. Děti se rodí s vadami a postiženími a je třeba změnit geny ve společnosti a změnit genetickou rozmanitost obyvatelstva. Média následně toto prohlášení popírala tvrzením, že šlo o chybný výklad ministrových slov, ale jen v roce 2014 bylo v pěti a půl milionovém Norsku odebráno rodičům 1665 dětí, především rodičům či matkám, narozeným mimo Norsko, tedy cizinkám. A co musíte udělat, aby vám zabavili děti? Těžko tomu vůbec věřit. Stačí totiž anonymní udání (možná vymyšlené), ve kterém se tvrdí, že otec nemá práci a neuživí rodinu, že dítě nemá ve skříni oblečení, seřazené do komínků, že matka krájí dětem příliš tlustý krajíc, že se dítě na ulici dívá na jiné lidi a navazuje s nimi oční kontakt, nebo že jste dali dítěti facku. Následuje soud, 2-4 týdny vězení a s tím odebrání dětí. Ty jsou umístěny do náhradní péče a často definitivně. Český případ Evy Michalákové je toho dokladem. Český prezident službu Barnevernet přirovnal k nacistickému programu „Lebensborn“. Nicméně děti paní Michalákové nadále vychovávají náhradní norští rodiče.
Proti Barnevernet se bouří celý svět. Děti jsou odebírány především cizinkám. Srí-lanka, Indie či Polsko pohrozily dokonce vážným ochlazením politických vazeb.
Že se vám to zdá nesmyslné? Pak v dalším z mých článků naleznete konkrétní důvody, pro které jsou děti odebrány rodičům, jež prošetřila a sestavila !norská! psycholožka.
To ale rozhodně není jediný zásadní rozdíl mezi pevninskou Evropou a Skandinávií.
V severských zemích, od Finska po Island, platí velmi důsledná rovnoprávnost mezi ženami a muži. Řeší to zákon, etika i společenské konvence.
V reálním životě to ovšem vypadá docela jinak. Zde mají totiž zásadně navrch ženy. Ten, kdo „balí“ toho druhého, kdo navrhuje sex, kdo flirtuje, kdo si vybírá partnera pro život či na jednu noc, kdo žádá druhého o ruku…jsou výhradně ženy. Zvou muže na rande, nabízejí se jim na nezávazné noční hrátky, protože si dnes v noci prostě chtějí užít sexu, žádají je o manželství… Muži si na to jednoduše netroufají. Feminismus zde našel jinou podobu.
Příkladem jsou postřehy z některých zemí ledového království.
Švédsko
V Stockholmu žije téměř jeden milion obyvatel, ale nejvíce jich bydlí o samotě. Nikoliv v párech. Celých 60% lidí, nejen mladých, tu zkrátka nemá partnera.
Nešvar, který má za následek i nízkou porodnost, řeší nejen vláda, ale i mnoho sponzorovaných státních i nestátních organizací. V televizích zde pravidelně probíhají školení, ve kterých se obě pohlaví učí, jak by měli muži jednat se ženami, aby se s nimi dokázali alespoň seznámit. Jak mají ženy správně používat sexuální pomůcky, tedy své robertky, vibrátory a různá jiná šudlátka, aby pak byly pro muže přitažlivější. Jak se chovat, aby je muži chtěli a nebáli se je oslovit. Vše zdá se být marné.
Muži se bojí svádět ženy. Bojí se neúspěchu. Velký boom nově zaznamenávají seznamovací aplikace. Švédové je milují. Je to pro ně nejsnazší způsob, jak se seznámit. Ale ani pak není vyhráno.
Dominantní jsou při seznamování nadále ženy. Muže ve Švédsku totiž vychovávaly švédské matky! A ty jim vštípily rovnost pohlaví a božskou úctu k nedotknutelným ženám-rodičkám. Mužům tak schází mužský vzor samce, muže, protože i jejich otcové jsou „pod pantoflem“. Muži nechápou mužskou roli tak, jak ji chápeme ve střední Evropě. Jsou naučeni si žen kultovně považovat, ctít je, dojemně se o ně starat, pomáhat jim ale rozhodně ne je „balit“, svádět, navrhovat jim soužití či nedej Bůh sex.
To žena zve muže na schůzku a navrhuje povyražení na jednu noc, protože na to má prostě chuť. Bývá to ale svízelné a na diskotékách nezřídka osloví desítky mužů, než se jí podaří sehnat „souložníka“ na noc. Útratu v restauraci ale platí vždy každý sám za sebe. Někdy platí i ženy za muže. Nikdy ne naopak. Takový je standard muže. Být milý, příjemný, vstřícný, nápomocný. Balí žena. Muži i o prosté podání ruky poprosí a zeptají se, zda to ženě nevadí. Muži nikdy neosloví ženy na ulici.
A v případě hlubšího zájmu o muže jdou ženy rychle na věc. Neváhají a celé týdny mnohdy přemlouvají svého vyvoleného muže ke kontaktu. Málo kdy muži nakonec přistoupí na fyzické setkání.
V posteli jsou muži také logicky pasivní. Dominantní jsou opět ženy. Položí svého vyvoleného na záda a zkrátka si na něm užijí. Nadiktují si, jak má muž ležet, co má dělat a ony si užívají podle své libosti.
Muži hledají sami sebe. Neřeší práci, neřeší vztahy, neřeší lásku. V té jsou velmi rezervovaní. Když už řekne Švéd ženě, která si ho zvolila, že ji miluje, nejde o pouhou frázi jako ve střední Evropě. Takové neskonalé pocty se dočká málokterá žena a rozhodně až po letech společného soužití. I „láska“ je tu stejně silné slovo.
Za seznamovací služby se zde platí obrovské sumy. Švédové neváhají zaplatit i 20-30 tisíc Eur ročně za to, aby se seznámili s někým, koho by mohli milovat.
12.6. je ve Švédsku svátek bohyně plodnosti, svátek slunovratu Midsommar. To je magické datum pro každého Švéda. Lidé vytvoří falický symbol, veliký sloup jako symbol plodnosti, kolem kterého společně tančí. Popíjí se alkohol a vášně i stud nabírají jiných forem. Slavnosti se protahují do rána. Podle statistik se nejvíce dětí rodí ve Švédsku 9 měsíců po svátku Midsommar.
Island
Tři sta čtyřiceti tisícový ostrov sopek a horkých je drsnou vikingskou historií předurčen k naprosté nadvládě mužů. Zemřel-li muž, jeho mladá žena byla upálena s jeho tělem. Ale i tady byla v roce 2016 uzákoněna naprostá rovnocennost žen a mužů. To platí nejen pro volební zákon či vzdělání. Platí to i pro volbu zaměstnání. Od času Vikingů až do poloviny 20.století byly ženy Vikingů nuceny spoléhat se samy na sebe. Muži vyplouvali na moře na celé dny i týdny a muži je učili, jak být samostatné a zastat i mužskou roli a chlapskou práci.
V dnešní době to podobně platí pro matky samoživitelky. Zvládají prostě všechno. Péči o děti, o rodinu, k tomu studium, zaměstnání a rozhodně nezanedbávají ani soukromý veselý život s přáteli. Muži, kteří se svými rodinami ze 65% nežijí, nebo jejich příbuzní, hlídají své děti a dopřávají svým bývalým partnerkám nebo svým dřívějším snachám naprostou volnost a svobodu. Rozhodně jim přejí, aby si co nejlépe v noci užili s nějakou novou sexuální známostí. Ženy naopak vůbec neotálejí takové situace využít a třeba i celou noc hledají nějakou vhodnou mužskou oběť do postele.
A jak se tu randí? Opět zve žena muže. Ženy jdou na první rande a nedělá jim problém se svléknout do naha a jít se svým partnerem, kterého vidí poprvé a teprve poznávají, do horké koupele termálních pramenů. Muži jsou ovšem výrazně ostýchavější, někdy se dokonce odmítají svléknout i do plavek. Na prvním rande ženy běžně probíhají hovory o sexuálních polohách a co se komu líbí. Mužům nezbývá než přitakat, že ženino přání či zkušenost jsou i dle jejich gusta.
Rozděluje se zde striktně milenecký či manželský a přátelský sex. Islanďanky loví své oběti, muže, rovnou na večírcích. Přisednou si ke stolu mužů, kteří se jim líbí a přímo, na rovinu jim bez ostychu navrhnou sex. Když muži odmítnou, hledají prostě klidně dál. Poděkují a přisednou si k jinému stolu mužů. Hledají sexuální partnery na noc, tak kde je jinde vzít? Neuspějí-li u prvního stolu, ani u druhého, jdou ke třetímu.
Typické pro Island je, že lidé netrpí komplexy. Neposuzují se navzájem. Nikdo nikoho nesoudí. Neřeší, zda je krásný či ošklivý, chytrý či jednoduchý. Rádi protějšek chválí, ale nikdy neřeší nedostatky druhého člověka.
Podobně se chovají i ke svým dětem. Matky nechávají své syny, aby si lakovali nehty nebo nosili sponky ve vlasech, aby vozili kočárky s panenkami a naopak dívky klidně hrají mužské sporty. Kopanou, karate, střílejí z luku a perou se. Takový přístup je součástí vyučovacího systému na školách, kde jsou dopoledne děti pohromadě, dívky a chlapci. Až odpoledne se rozdělí do tříd podle pohlaví. Malým děvčátkům se vštěpuje, jak překonat strach z pádu, z nebezpečí, z bolesti nebo jak si nárokovat prostor pro svůj budoucí život, aby byly v dospělosti odolné a sebevědomé.
Chlapecký kolektiv je zcela jiný. Chlapci se učí najít k sobě vztah. Jeden chlapec bere druhého za ruku a má za úkol vyjádřit druhému chlapci laskavost, říci mu něco dobrého, milého, přátelského a pochválit třeba jeho vzhled. To by mělo v budoucích mužích údajně vzbudit něhu a radost z doteku chlapce a druhého hocha. Ve škole stojí proti sobě, vzájemně se drží za ruce a zpívají. Hoši navlékají korálky, pletou a háčkují. Dívky se naopak učí rvát, ručkovat po bradlech, seskakovat bez záchrany z výšky na zem nebo stavět domy z kostek. V dětském věku jde o zcela opačný přístup, jaký pohlavím přisuzuje pevninská Evropa a vůbec většina zbytku světa. Následkem toho by mělo být, aby se ženské a mužské role v budoucnu příliš nerozlišovaly. Doma nevaří ženy, jak je zvykem u nás. Kuchyně je pro všechny! A kdo má hlad, ten ať si něco uvaří. Ženy rozhodně mužům neslouží a sloužit nebudou. Tak trochu podle filmu „Sexmise“.
I tak náročné povolání, jako Policie, bývá osazena z velké části ženami. Za jeden z nejhorších trestných činů je zde považováno domácí násilí na ženách. V trestní rovině se to téměř rovná vraždě. Ženy zde za účelem sebeobrany před muži prodělávají dobrovolný výcvik, jak se v případě domácího násilí chovat u soudu, jak vstupovat do soudní síně dostatečně sebevědomě tak, aby v roli oběti domácího násilí byly silné a sebevědomé. Ženy dostávají instrukce, jak u soudu svědčit a jak muže u soudu položit na lopatky. Muže nic takového rozhodně nepotká. Co kdyby měli navrch oni?
Sexuální výchova je tu naprosto volná a přímá nejen ve škole, ale třeba i v kostele. V církvích nezřídka působí farářky. Pastorky, které jsou zpravidla členkami evangelické církve, poučují děti, aby se nestyděly za své tělo, aby se nebály rozkoše a své tělo milovaly. Učí v kostele sexuální výchově a pastorky jim radí jim, jak masturbovat, jak si dělat sami dobře. Za pomoci lékařů dostávají třináctileté dívky poučení, jak se dobrat potěšení a orgasmu pomocí rukou nebo sexuálních pomůcek. Anální styk, masturbace, sexuální hračky….to se vše učí v kostele jako běžná norma a radost. Mladé dívky navštěvují tato školení na příkaz svých rodičů. V důsledku toho je průměrný věk, kdy se začíná se sexem, kolem patnáctého roku. V porovnání s pevninskou Evropou je to o dva roky dříve.
Líbilo by se vám takové společenské uspořádání vztahů mezi pohlavími?
