Článek
Stella Zázvorková, provdaná Stella Kopecká, se narodila nedlouho po 1.světové válce, 14. dubna 1922 v Praze do umělecké rodiny. I když s filmem či divadlem neměli její rodiče nic společného.
Její otec Jan Zázvorka byl známým pražským architektem a krom jiného byl i autorem Národního památníku, umístěného na pražském Vítkově. Starší bratr, který po otci získal také křesní jméno Jan, se později stal filmovým a televizním scénografem a filmovým architektem. Se Stellou, ale i bez ní, spolupracoval na několika filmech (Tajemství Viléma Storitze, Zločin a trik I., Magnetické vlny léčí, Odcházeti s podzimem, Zlaté dno, Paličova dcera, Čekanky, Vojnarka a mnoho dalších). Ani maminka nebyla daleko od branže. Vyhledávali ji pro skvělou práci módní návrhářky a křestní jméno vybrala pro svou dceru podle stejnojmenného sci-fi románu francouzského spisovatele Camille Flammariona, Stella.
Učitelé ve škole o malé Stelle tvrdili, že je chytrá, pozorná a inteligentní žačka, opravdu snaživá se zájmem o studium čehokoliv.
Po základní škole se marně snažila dostat přes nesouhlas svých rodičů na Státní konzervatoř. Nikdy nebyla přijata a tak vystudovala Anglickou literární školu. Později absolvovala studium Herecké školy E.F. Buriana, ačkoliv otec i matka byli zásadně proti.
Představitelka hartusivých burácivých rolí, první dáma českého herectví, si z domu krom citlivého chápání věcí přinesla také klasickou prvorepublikovou výchovu mladé dámy. Jejich rodinným přítelem byl distingovaný Jan Masaryk, které k nim také často docházel a na elegantní chování mladé dívky úzkostlivě dbal. Jemnocit a vkus, vystižení situace a dominantní elegance, to jí zůstalo už po celý život.
Svou hereckou kariéru začala velmi nesměle v Pražském dětském divadle Míly Mellanové, odkud později přešla k občasnému účinkování na pódiu nově vzniklého divadla Větrník, které spoluzakládala se svými mladými kolegy za nacistické okupace. V letech 1945–1948 přešla hrát do Divadla satiry, později se stala plnohodnotnou členkou Realistického divadla, odkud přesídlila do Divadla E. F. Buriana.
Opravdu stálé angažmá dostala až od Jana Wericha, který ji v roce 1955 přijal do tehdy velmi populárního Divadla ABC. Jenomže Divadlo ABC se v roce 1962 připojilo k Městským divadlům pražským. I přesto zůstala, a to na dalších 28 let až do roku 1990.
Více než divadlo je známa její televizní tvorba, plná komediálních rolí, typických charakterově titěrnými kreacemi, nezdolným temperamentem a nedostižným životním elánem. Nezapomenutelné komedie „Zítra to roztočíme drahoušku“, „Anděl na horách“ nebo tragikomedie „Pelíšky“, ve které byla scéna, kdy zachraňuje chlapce, který se snaží spáchat sebevraždu v troubě jen nedlouho po otravě plynem své dcery, korunoval překrásně režírovaný, a ještě lépe zahraný snímek „Babí léto“ s Vlastimilem Brodským. Tam ukázala, že kromě komediálních výstupů typu horlivých rázných žen z filmů „Což takhle dát si špenát“ nebo “ Pane vy jste vdova“ se umí úžasně i přesvědčivě položit i do dramatické polohy.
Jejím oblíbeným režisérem byl Václav Vorlíček. Ten o ní napsal: „Paní Stella patří k té vyhraněné části herců, kteří mají smysl pro přesnou míru výrazu v komediálních situacích. Při takové spolupráci s hercem jde - mohu-li to tak vyjádřit - doslova o milimetry hereckého vkladu. Stačí malinko méně nebo více v mimice, v textu či v tónu hlasu a celá pečlivě budovaná komediální situace se rázem zbortí. Když nás v časném ránu vyklopí auto u atelierů na Barrandově a z maskérny se ozývají výbuchy smíchu, ani se nemusím ptát, jestli paní Stella už přijela. Paní Zázvorková je totiž kromě svých hereckých kvalit i nositelkou nakažlivě dobrých nálad a dovede je s chutí rozdávat. A pro to všechno se stává, že ještě v době, kdy se teprve rodí scénář v literární podobě, má paní Stella v Macourkově psacím stroji už přidělenou roli, aniž by to zatím tušila.“
Za svoji hereckou kariéru natočila více než 100 filmů, v nichž jen velmi zřídka měla menší role. Bez Stelly Zázvorkové si diváci ani režiséři nedokázali komedii vůbec představit. Bezpočet divadelních rolí a seriálových postav sama ani nepočítala. Vždyť poprvé se objevila ve filmové roli už v roce 1941 ve filmu „Modrý závoj“ a jejím posledním účinkováním ve filmové roli byla babička Miriam Marešová ve filmu „Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště“ v roce 2005. Bezmála 66 let strávila na prknech, která znamenají svět a před televizními či filmovými kamerami.
Bezpočet rolí ztvárnila i v Českém rozhlasu. Za svou celoživotní kariéru herečky a mimořádný přínos kinematografii obdržela několik ocenění, od titulu Zasloužilý umělec, přes několik Českých lvů a Thálií, až po TýTý.
Velkou poctou byla pro Stellu Zázvorkovou Kopeckou emise dopisní známky, kterou posmrtně na její počest vydala Československá republika.
Emise známky Stelly Zázvorkové
Největší ocenění jí ale, jak sama říkala, vystavili její milovaní diváci.
Byla nesmírně nadaným lingvistou. Mluvila plynně sedmi jazyky. Německy, italsky, francouzsky, anglicky, španělsky, rusky, latinsky a v těchto jazycích i četla knihy i různá pojednání až do velmi pozdního věku. Měla prý doslova zázračnou paměť, co si přečetla, to jí v hlavě zůstalo. Neustále něco studovala, filosofické knihy, romány, denní tisk, právnická díla, historické dokumenty… Neustále se sebevzdělávala. Milovala komunikaci s moudrými a chytrými, vzdělanými lidmi. Pokud ji někdo dokázal intelektuálně předčít, doslova ho hltala.
Stejně jako drtivá většina herců té doby byla členkou KSČ. Ani to jinak nebylo možné, pokud chtěla prostě hrát, což by bez členství v KSČ šlo velmi těžko.
Měla mánii stále vydělávat peníze. Byla ráda nezávislá, aby nemusela od někoho něco chtít. Vůbec se je ale nerozpakovala utratit sama za sebe.
Obsazování Stelly jako komediální herečky bylo pro ni velmi pohodlné, stejně jako pro režiséry. Nikdy totiž nezklamala. Ovšem na divadle hrála nezřídka skutečně tragické role, a to s nebývalým úspěchem. Jejími hereckými partnery byli třeba Jan Werich v divadle ABC, který tam byl ředitelem, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Iva Janžurová či Lubomír Lipský. Režisér Jan Hubač později litoval, že tak skvělí komediální herci, jako je Menšík nebo Zázvorková, nedostanou možnost ztvárnit vážnou roli. Pro Stellu Zázvorkovou tedy sám napsal charakterní postavu ve snímku „Lístek z památníku“. Zhostila se jí skvěle.
Zázvorková byla neskutečně pečlivá a zkoumavá o detailech osob, které dostala za úkol hrát a jež v rolích představovala. Studovala jejich historii, povahu i skutečné souvztažnosti.
Naproti tomu, jedna z jejích nejrozkošnějších rolí je z filmu „Jak utopit doktora Mráčka, aneb konec vodníků v Čechách“, kde se lišácky snaží vyloudit z duše mrtvého vědce informace, aby je mohla využít ku svému prospěchu.
Kolegové ji milovali. Neustále pořádala večírky ve svém domě a své přátele zásadně hostila svými vlastními kuchařskými výtvory. Vždy hýřila vtipem. Často si v restauraci objednala pro svoji pozvanou společnost 12 lahví šampaňského, poté odcházela pokaždé bez zaplacení a ve spěchu. Měla kouzlo, které se nedá získat. Byla nesmírně šarmantní a okouzlující nejen pro diváka, ale i pro své kolegy herce. S tím se člověk jednoduše musí narodit. I přes svůj nepříliš lichotivý korpulentní vzhled působila vždy půvabně a roztomile. Nikdy ale nevynechala žádnou příležitost uspořádat pro některého ze svých kolegů opulentní večírek se svými specialitami. Miloš Forman, kterému se narodila 2× dvojčata, s ní měl také svoji příhodu.
„Velká dáma českého divadla Stella Zázvorková, jak jinak, uspořádala večírek, když se mělo narodit mé první dítě. Seděl jsem zrovna u ní v kuchyni a zaléval dítě s kamarády, když přišla zpráva z porodnice. Starý český obyčej vyžaduje, aby nový tatínek snědl talíř horké čočky, která symbolizuje peníze. Do čočky se hodí syrové vejce. Stella přede mne postavila kouřící talíř čočky a rozklepla do ní vejce. Vajíčko mělo dva žloutky. Pak mi někdo řekl, že mám dvojčata.“
Prý měla mužské myšlení. Ostře ironický humor uměl vždy vyzdvihnout podstatu nebo ji zase obratem shodit.
Uměla být ale také velmi náladová a měla své vrtochy. Když se jí nechtělo na natáčení, vymyslela jednoduchou hloupou lež. Zavolala třeba na produkci, že se omylem zamkla na záchodě. Už neřešila, kde by se na zamčeném záchodě vzal telefon (mobily tehdy nebyly, pozn. autora).
Svého hereckého kolegy Miloše Kopeckého z divadla Větrník si velmi vážila a když se do něho po uši zamilovala, se svou pověstnou důsledností, plná ideálů, se rychle za Kopeckého i vdala. To jí bylo 24 let. Za svědka jim šel další šprýmař Vlastimil Brodský, a protože v té době natáčeli také film „Dobrý voják Švejk“, inspirovali se z jeho scénáře. Kopecký vypůjčil Švejkův invalidní vozík a zcela zdravou Stellu Zázvorkovou odvezl k oltáři pro jméno Kopecká.
Stella otěhotněla, ale záhy zjistila, že jí je Kopecký často nevěrný. Jeho věčné avantýry nedokázala snášet, věrnost považovala za zásadní povahový rys, a tak se za necelý rok rozvedli. Dcera Jana vyrůstala u své tety v Krči, protože její matka Stella neustále naplno točila filmy, hrála v divadle, zkoušela…
Jana jen obtížně hledala vlastní identitu a mívala časté deprese. Trápil jí i vzhled, příliš se podobala matce, což ale v 15 letech nebylo pro ni příjemné. Pozornost okolí se snažila vzbudit demonstrativními pokusy o sebevraždu. Ve svých 15 letech si pustila plyn. I tentokrát šlo o demonstraci a snahu upoutat pozornost své matky, která na ni neměla dost času. Domnívala se, že se matka vrátí za chvíli domů a najde ji, aby ji mohla pomoci. Jenže Zázvorková se, jako ostatně často, i toho dne opozdila a svou dceru již zachránit nemohla. Nataša Golová, její přítelkyně a herecká kolegyně, jí přišla říct, že v jejím domě se plynem otrávila dcera Jana. Vyšetřování se uzavřelo s tím, že údajně nešlo o pokus sebevraždy, ale jakousi pubertální demonstraci, která se zkrátka nepovedla.
Stella Zázvorková smrt dcery Jany těžce nesla celý život
Otec Miloš Kopecký se o dceru Janu nikdy příliš nezajímal, k Vánocům jí například dal fotografii se svým podpisem
Tragédie Zázvorkovou hluboce poznamenala a smrt dcery dávala za vinu sobě. Navenek to nedávala najevo, pro své diváky byla stále komik Zázvorková, ale vnitřně ji to těžce zasáhlo.
Bylo smutné, že její dcera se nedostala na první místo v srdci herečky, která asi nemohla jinak, než žít v zajetí svého talentu pro film a divadlo. Boží dary bývají štědré, ale většinou za ně obdarovaní platí vysokou daň.
Po rozvodu v roce 1947 se už nikdy nevdala. Tvrdila, že „byla poznamenána rukou mistra a Kopeckého těžko někdo nahradí“. Své vyvdané příjmení „Kopecká“ si ponechala až do své smrti a v občanském průkazu se tak jmenovala a představovala oficiálně. S nadsázkou říkala, že umělecké jméno „Zázvorková“ si nechala, aby se pomstila svému bývalému manželovi Miloši Kopeckému.
Přese všechno, co mezi nimi proběhlo nepěkného, nezatrpkla. Za nějaký čas ji zloba přešla a Miloše si uchovala jako krásného a hodného člověka, se kterým se nadále ráda a často stýkala. Další manželství už ale nepřišlo. Objevila uvolněnost svého života a z mužů si začala dělat pouze přátele na intelektuální úrovni. Měla sice příležitostné vztahy, ale, jak sama říkala, „cajdala po barech a hospodách“, aby mohla být stále mezi lidmi a nezůstávala doma sama. Měla hluboké kouzlo ženy, působící na každého uklidňujícím dojmem. Své vztahy ale vždy tajila a nikdy s nimi nevyšla na světlo světa. Jediný milenecký vztah, který se „proklubal z uzavřeného vejce“ byl s režisérem Svitáčkem.
Byla obrovským milovníkem jídla s úžasnou skvělou kuchařkou. Kolegové o ní tvrdili, že vaří lépe, než pán Bůh a Rettigová dohromady. Milovala Šampaňské, ale i dobrou pálenku a dobrá vína. Byla prostě živel, co jí s gustem držkovou polévku, pije pivo a říkalo se, že dokáže „upít“ kdejakého chlapa.
V mládí velmi dobře jezdila na koni. Vysnila si prý, že přejede celou republiku. Protože ráda cestovala, mnohdy odjela na celé měsíce do Ameriky, Austrálie a procestovala křížem krážem i celou Evropu. Na cestách hltala humry, langusty, krevety, platýse, steaky a vůbec to nejlepší a nejkvalitnější, co se kde dalo sehnat. Byla prostě gurmán každým coulem.
I přes svou tělnatost byla skutečně svižná, mrštná, pohyblivá a ze své korpulentnosti neměla žádné mindráky, říkala o sobě, že je nesmírně přepůvabně Mollet“, tedy ani tlustá, ani tenká, a ráda to mužům dávala na odiv jak v soukromí, tak ve filmu.
Neměla ráda fyzický pohyb, a tak všude, kam mohla, dojela autem. Nejlépe až ke stolu, kde se najedla a šla si odpočinout na kanapíčko. Tvrdila, že stáří má velkou výhodu. Můžete se na něj vymlouvat. Toho také často využívala. Občas bývala i mrzutá, to když se jí něco nedařilo. Pak uměla nadávat a zlobit se na celé kolo. Traduje se příhoda, kdy Zázvorková, která v seriálu Arabela hraje paní Majerovou stála na zastávce autobusu a byla jí strašná zima. A aniž by si uvědomila, že jsou tam další lidé, začala nadávat: „To je příšerný, taková zima sakra, a ono to nepojede a nepojede…“. Najednou se za ní ozval dětský hlas: „Že nejede autobus, to se rozčiluješ, ale že má taťka čtyři nohy, to ti nevadí!“
Zato ji vůbec nerozhodilo, že Miloš Kopecký s výmluvou, že se mu nelíbí scénář, odmítnul hrát v pokračování komedie „Co je doma, to se počítá, pánové“. Ve skutečnosti odmítl hrát se svou manželkou. Roli tak převzal Jiří Sovák.
Nepohrdla ale žádnou rolí. Ve filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ měla její replika jen dvě věty a trvala 15 vteřin.
Ve filmu „Já už budu hodný dědečku“ se situace opakovala. Původně měla hrát Dódovu (Miloš Kopecký) manželku. Mezi oběma herci, kteří byli sv té době manželé, však právě panovalo nepříjemné domácí napětí, a proto byla vybrána Alena Vránová.
Měla fobii ze závislosti na pomoci druhých lidí a ze své bezmocnosti. Na stará kolena byla těžce nemocná a více než 1,5 roku strávila po ordinacích a nemocnicích s rakovinou krve. Přesto neztratila smysl pro humor a legrácky a stále točila ještě týden před svou smrtí.
Ještě 10. a 11. května roku 2005 natočila poslední scény babičky do filmu “ Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště“. Jeho uvedení už se ale nedočkala. Ráno 18.května 2005 vstala z postele, upadla a zemřela před svou milovanou knihovnou. Pohřbena je na hřbitově u Motolského krematoria.
Média zveřejnila nepravdivou zprávu, že Stella Zázvorková umírala sama a opuštěná. Měla ale kolem sebe spousty lidí, kolegy herce, svou neteř, svého synovce… kteří byli vždy na telefonu a kdykoliv zvedla sluchátko, přišli a trávili s ní rádi dlouhé chvíle.
