Článek
Takový jedinec, kterému tento klenot dovezl přes hranice třeba táta „šífák“ (tehdy námořník u ČSPLO) nebo „kamioňák“, měl rázem zvednutý kredit pro celé třídní osazenstvo a zcela oprávněně se cítil být na výši a voněl zakázaným západním světem.
Vzpomínám, jak mi během hodiny soudružka učitelka vlepila takový pohlavek, až mi hlava zazvonila o lavici. I pan Komenský by zaúpěl. Nebyl proti tělesným trestům, ale ty měly být ukládány za nemravnost, závist, pýchu a nadutost. Ani jedno kritérium jsem ovšem nesplňovala, neb jsem zrovna obdivně sjížděla zrakem senzačně zmalovanou kapelu KiSS, pro niž jsem měla ve škole i další kázeňský škraloup.
Kamarád mi totiž zhotovil z hliníku její emblém a já ho zpupně nosila na krku přes trojcípý šátek zároveň se stříbrným křížkem, co mi koupila maminka. Byl to šátek k fixaci zlomenin, který je dosud povinnou výbavou každé autolékárničky. Obarvil se v hrnci barvou na látky a po okrajích se naháčkovaly třásně. Nosil se pod krkem s vyloženými skvosty jako bryndák. Tehdy mi tohle někdo říct, tak ho rozsekám.
Moje soukromé pozadí z osmdesátých let
Nutno tedy uznat, že jsem byla pro učitele velký provokatér. Šokovaný tatínek byl tehdy přizván pro kázeňský delikt do školy a byl dokonale plísněn a kádrován, že jeho dcera propaguje ve škole fašismus. Mohla za to pochopitelně poslední dvě písmena v názvu této skvostné glamrockové kapely.
Soudružka učitelka se mě tehdy optala s obdobným pohledem, který se upírá na choromyslné, zda věřím v Boha. Odvětila jsem drze: „Hlavně sama v sebe.“
Následovala naštvaná otázka: „Tak proč tedy nosíš křížek?“ Jsem ráda, že mě nedonutila ho z trestu polknout — určitě by to hodně drhlo. Daleko k tomu ovšem tehdy neměla.
K hudebnímu časopisu Bravo jsem měla přístup pouze jako vděčný čekatel. Jak ale upoutat pozornost a sklidit úspěch u hochů a spolužáků? Pochopila jsem, že je zcela nezbytné zajet do Maďarska a zakoupit tam vysněné džíny „mrkváče“, potažmo „zipáče“ či „kapsáče“. Byly to vlastně trochu vylepšené, ale džínsové montérky s kapsami na zip a se zdrhovadly u kotníků. Velké kapsy na stehnech ovšem nesloužily ke vkládání nářadí, ale k totální frajeřině. Kdo neměl „mrkváče“, jako by nežil. Jen jejich cena byla nehorázně vysoká a v naší vlasti milé byly se spoustou dalšího jaksi nedostupné.
Rozhodla jsem se tedy přimět rodiče k návštěvě našich jižněji žijících sousedů. Pohodlný a maminkou málo domestikovaný tatík ale nechtěl o cestování ani slyšet. Na mamku jsem tedy citově zapůsobila přes touhu po domově. Však se narodila v příhraniční oblasti Maďarska a obdržela tamní národnost. Dojímala jsem ji a přemlouvala, systematicky, trpělivě a dlouho. Později podlehla mému hořekování a vyrazili jsme i se zlomeným tátou autobusem k Balatonu.
Koupání, slunce a grilovaná kukuřice pro mě začaly mít smysl až po zakoupení kýžených „mrkváčů“. Nesla jsem si je nadšeně z tržiště za nehoráznou cenu s ujištěním, že si odepřu čabajky a uherák, u nás také zřídka dostupné. Štěstím jsem nemohla ani dýchat. Nosila jsem je i k vodě. Kdyby nebylo třicet ve stínu, jistě bych je měla na sobě i na pláži.
Musela jsem si to tedy vynahradit v kempu. Tráva byla všude spálená sluncem na troud. Ulehla jsem tedy na asfaltovou cestu a pod sebe položila ručník, abych byla pěkně opálená a v „mrkváčích“ lépe oslnila kluky. Asfalt vděčně vpíjel slunce a kalhoty šly pochopitelně po pár minutách dolů.
Vedrem se mi potily i zuby.
Navíc jsem nechtěla mít od rozžhavených zipů vypálené cejchy na stehnech. Přimázla jsem se Indulonou a smažila se na slunci dál, co to dá. Tehdy nás ještě tolik neděsili ozónovou dírou.
Celou noc jsem pak skučela a klepala se jako drahý pes.
Ráno ke mně přivolali maďarského lékaře. Doktor klepal na srdíčko, potom vypsal recept a maminka mu v mateřštině vysvětlila, jak jsem se po vzoru bůčku pěkně škvařila na asfaltce v džínsech. Nalili do mě společně takovou spoustu vody, že jsem pochopila, jak se cítí přepitý kojenec. Svorně do mě nacpali i jakýsi lék na sražení vysoké teploty. Doktor pak pronesl cosi přes rameno a naštvaně odkráčel. Maminka mi pak přeochotně se zadostiučiněním přeložila, že „kis bolond“ je malý hlupák, a já zbytek pobytu proležela v chatce.
Nevadilo mi to. Můj nádherný indigový sen visel na ramínku a já už se nemohla dočkat, až vyrazíme domů.
Návrat od Balatonu do našeho malého města byl ovšem pompézní. Na ulici mě stavěly ženy a dívky a ptaly se, kde jsem k takové kráse přišla. Hoši ze mě nemohli odtrhnout zjihlý zrak a některé spolužačky málem omdlévaly. Frekvence žádostí o rande se mnou, se značně zvýšila, a to mi mazlivě hladilo moje mladistvé ego.
Vychutnávala jsem si ten pocit jedinečnosti a „mrkváče“ nosila denně bez ohledu na roční dobu. Bez nich by mě byla jen půlka. Zbožňovala jsem je, uctívala, sušila narychlo fénem, když neschnuly…
A ony pak vybledly, prošoupaly se a nakonec – vyšly z módy. Ale za ten super pocit to přece všechno stálo!
***
Máte rádi příběhy ze života? Pokud ano, najdete je v mých knihách na autorském profilu.
Děkuji za vaši přízeň.
