Článek
Milí čtenáři, posluchači, přátelé, drahá rodino… jsem ráda, že vás mám. Všem cizím lidem kolem sebe schválně říkám, že jsem o deset let starší a všichni si myslí, jak krásně na svůj věk vypadám. Jen vám, přátelům, a svojí rodině si můžu dovolit říci pravdu, protože vy mě znáte nejlíp a víte o mně téměř všechno.
Když se rozhlédnu kolem sebe, naplňuje mě obrovská radost, kolik báječných dcer se mi podařilo přivést na svět a s víceméně marným úsilím vychovat k obrazu svému.
Podařilo se mi to i díky mému skvělému manželovi, se kterým jsem se poznala, ještě když jsem si barvila vlasy, jen pro změnu barvy. Dnes už musím kvůli šedinám. I přesto mám dlouhé husté vlasy, které mi láskyplně olizují zadek.
Tenhle kluk mi zkřížil cestu a já nevím proč, věřila jsem mu od začátku, že mě bude milovat, zůstane s námi a po všech stránkách zabezpečí rodinu. A on to vážně udělal a dělá dál. A za to mu budu až do nejdelší smrti vděčná.
Vděčná jsem i za svou velkou rodinu, za milované dcery, za to, že si své protějšky vybraly více méně s větší rozvahou než já. Tohle můžu prohlásit zcela zodpovědně, protože přesáhly magickou věkovou hranici dvaceti let, kdy já jsem už byla vdaná.
Dnes vděčím ovšem své mladické nerozvážnosti za svou pošetilost a marnou citovou investici do prázdných nádob. Bez ní bych totiž neměla to nejcennější, co mám. A to jsou právě – mé čtyři dcery.
Když mi bylo dvacet, říkala jsem si, že za třicet let ze mě bude už stará babka alespoň s pěti vnoučaty, která bude v natáčkách a teplácích s vytahanými koleny krmit na zápraží holuby.
Vnoučata mám tři, na cestě je čtvrté, ve skříni mi visí kožená bunda a nosím stále sexy hadříky a s gustem podpatky tak akorát, abych si nezlomila kotník. Zuřivě píšu tak, že jsem zničila klávesnici notebooku a vydala jsem samonákladem už svůj šestý knižní titul.
Musím říct, že slavný citát: „Život začíná po padesátce“ je neskutečně pravdivý!
Celý dosavadní život jsem ctila to, že jen pokorný člověk nalezne úctu k životu. A mít úctu k životu znamená milovat ho takový, jaký je.
Možná se budu za deset let šourat po cukrárnách, ale teď se cítím i přes občasné neduhy plná sil jako nikdy předtím a podle toho oslavuji každý nový den a děkuji svým předkům za dobré zdraví, které mi dali do vínku.
Prožila jsem padesát devět let života a za to, že mnohé z těch let byly krásné, vděčím i vám. Jsem jedináček, ztratila jsem své prarodiče, rodiče, opustili mě moji mazlíčci… a mám už jen vás a sebe sama.
Jsou dny, kdy mám chuť se na všechno kolem vykašlat a jít se oběsit do rybníka na šlahounu leknínu. Při mém přirozeném pechu by se ten šlahoun tak akorát přetrhl.
Život je boj. Lidstvo je fakt velký vřed na zadku téhle překrásné planety. Lidé často neudělají nic dobrého sami sobě ani zvířatům.
Už dávno neplatí výhradně: milujte se a množte se, ale spíš perte se a žerte se. O tom svědčí i naprosto stupidní a zbytečné války.
Už dávno jsem přestala věřit, že farmaceutický průmysl bojuje proti chorobám, protože to je totéž jako věřit, že zbrojní průmysl bojuje za mír. Všechno se točí kolem prachů, bez kterých je život možný maximálně uprostřed deštného pralesa.
Slíbila jsem si, že tady chci být zdravá a duševně mladá do stovky. Proč ne? Prababbička Ruska přežila blokádu Leningradu a celých 872 dnů věřila, že vojáci dostanou rozum a bude žít. Na chvíli ho dostali a ona žila dlouhých 96 let.
Už Sokrates řekl před 2400 lety, že zánik společnosti začíná, když:
Jsou hloupí hlasitější, než chytří * Líní se mají líp než pracovití * Bezohlední jsou respektovanější než čestní * Morálku kážou ti, kteří ji sami nemají * Pachatelé jsou chráněni více než oběti * Šílenství je oslavováno jako normální * Politici žijí z lidu a ne pro lid
A tak si říkám – jestli to má mít lidstvo opravdu spočítáno,
tak já si svůj čas ještě spočítat nenechám.
Budu žít.
Bez ohledu na věk.
Bez ohledu na to, co si kdo myslí.
A bez omluvy.
