Článek
Kdo by to neznal. Pošlete životopis, ještě ho třikrát projdete, upravíte pár vět a vyšperkujete motivační dopis, aby zanechal ten nejlepší dojem. Pak čekáte. Den, dva, týden. A většinou nic.
Člověk má najednou spoustu času na pochybnosti. Neudělal jsem někde chybu? Nebyl jsem málo zkušený, nebo naopak až moc? Neměl jsem napsat něco jinak? Když nepřijde žádná zpětná vazba, není se čeho chytit. Každé „ne“ — a často ani to — se tak stává malým testem psychické odolnosti.
A pak se to stane
Telefon zazvoní. Ne jednou. Znovu. A pak ještě jednou. Někdo se ptá, jestli máte čas. Jiný, kdy můžete nastoupit. Objevuje se naléhavost, která tu předtím nebyla. Věty typu „ozveme se“ střídají věty typu „pojďme to řešit hned“.
Po týdnech ticha je to zvláštní, opojný pocit. Jako by se karta obrátila ze dne na den. Najednou nejste ten, kdo se doprošuje o novou práci. Nová práce usiluje o vás.
Zájem o vás, nebo o kus?
Přesně tenhle pocit jsem zažil ve chvíli, kdy jsem se hlásil do jedné velké telekomunikační firmy. Zájem byl rychlý a intenzivní. Telefonáty, zprávy, domlouvání schůzek. Všechno mělo tempo. Na začátku to působilo dobře – jako potvrzení, že si vás konečně někdo všiml a že jste na správném místě.
Jenže velmi brzy se ukázalo, že nejde o obsah, ale o rychlost. Kdy můžete nastoupit? Jak brzy? Můžete dřív? Otázky mířily dopředu, ne dovnitř. Tehdy mi poprvé došlo, že tenhle typ zájmu má jinou povahu. Neptá se, kdo jste. Ptá se, kdy můžete být k dispozici.
Ten pocit se časem začne vracet, ne jako konkrétní myšlenka, spíš jako lehké podezření, že něco nesedí. Zájem je sice intenzivní, ale povrchní. Otázky se opakují, schůzky mají podobný průběh a důraz je pořád stejný — rychlost, dostupnost, flexibilita. Mnohem méně už se řeší to, co skutečně umíte, co hledáte nebo kam se chcete posunout.
Nekonečný kolotoč
A pak si všimnete detailů, které vám dřív unikaly. Stejné nabídky práce se objevují znovu a znovu. Ne jako výjimka, ale jako standard. Pozice se vlastně nikdy úplně nezavřou, jen se dokola obsazují. V tu chvíli vám dojde, že nejde o vás. Že ten zájem není odměnou za vaši kvalitu, ale nezbytnou součástí procesu. Procesu, který potřebuje lidi. Hodně lidí. Neustále.
Velmi otevřeně tento mechanismus ukazuje například finanční poradenství či call centra. Ne proto, že by v nich pracovali horší lidé než jinde, ale proto, že tlak na růst a „průtok“ lidí je tam vidět nejvíc. Nábor je prakticky nepřetržitý. Firmy se přetahují o nováčky, i když se jejich nabídky od sebe liší jen v detailech – stejné produkty, podobné podmínky, jiná loga.
Zkušenosti hrají roli jen do určité míry. Důležitější je ochota nastoupit, rychle se zapojit a začít fungovat. Kdo přijde pozdě, přichází o místo. Kdo váhá, je nahrazen. Na papíře to vypadá jako příležitost, v realitě často jako nekonečný kolotoč příchodů a odchodů.
Být žádaný neznamená být v dobré pozici
Zpětně na tom vlastně nebylo nic složitého. Nemusel jsem se stát lepším, chytřejším ani zkušenějším. Stačilo změnit prostředí. Vstoupit do oboru, kde je poptávka po lidech větší než zájem o to, kdo skutečně jsou. Kde se růst měří počtem hlav, ne kvalitou dlouhodobé práce.
Právě tam se z člověka velmi snadno stane „horké zboží“. Ne proto, že by se změnila jeho hodnota, ale proto, že systém potřebuje průtok.
A v tu chvíli se láme to hlavní. Být žádaný totiž ještě neznamená být v dobré pozici. Často to znamená pravý opak: rychlý nástup, velká očekávání a minimum prostoru na adaptaci. Odpovědnost hned, podpora pozdě nebo vůbec. Když to nevyjde, není problém — další už čeká ve frontě.
Velká poptávka po vaší osobě tak nemusí být vždy výhra. Někdy je jen signálem, že nejde o vás, ale o místo, které je třeba zoufale zaplnit. Možná tedy nejde o to, jak se stát horkým zbožím na trhu práce, ale o to, kde a proč se jím máte stát. Skutečný zájem se totiž nepozná podle rychlosti náboru. Ale podle toho, co přijde potom.
