Článek
Kurýři a řidiči pracující pro platformy plánují stávku.
Chtějí návrat původních tarifů, vyšší odměny, někteří mluví i o jejich navýšení o desítky či stovky procent. Na první pohled to může působit naivně. Na druhý pohled ale tahle stávka neříká ani tak něco o jejich požadavcích, jako spíš o systému, ve kterém už lidem nezbylo nic jiného.
Protože protestují proti něčemu, co s vyjednáváním vůbec nepočítá.
Auto stojí v servisu.
Bez auta není práce. Bez práce nejsou peníze. Platforma mezitím funguje dál. Objednávky přicházejí, algoritmus přerozděluje zakázky jinam. Výpadek jednoho člověka systém ani nezaznamená.
Právě na tom je platformní práce postavená.
Lidé nejsou zaměstnanci, ale „nezávislí partneři“. Nenesou jen flexibilitu, ale hlavně veškeré riziko. Náklady na auto, palivo, opravy, pojištění, čas i zdraví. Odměny se přitom dlouhodobě snižují. Ne skokově, ale po malých krocích, které samy o sobě nevypadají dramaticky. Dokud se to nesčítá.
Stávka je v takovém systému logický krok.
Ne proto, že by byla účinná. Ale proto, že jiné nástroje chybí.
Platformy nejsou zaměstnavatelé v klasickém smyslu. Nevyjednávají. Neustupují. Optimalizují. Pokud někdo přestane jezdit, algoritmus to vyřeší. Nabídne zakázky jiným. Přiláká nové lidi. Tlak na cenu se nepřeruší, jen se přelije.
Požadovat dvojnásobné odměny v systému, který je postavený na jejich snižování, není radikalismus. Je to známka toho, že vyjednávací prostor už dávno zmizel.
Když se o těchto lidech mluví, často zazní jednoduchá odpověď:
Když se ti to nelíbí, tak to nedělej. Jdi jinam. Nikdo tě nenutí.
Případně: Měl ses líp učit.
Tenhle argument funguje jen do chvíle, než se začne používat i na vás.
Algoritmus neřeší, kdo se snažil. Nezajímá ho minulost, vzdělání ani kariéra. Pokud je práce levnější jinde, nebo ji lze automatizovat, prostě zmizí. Bez debaty. Bez přechodného období.
Platformní práce je jen první viditelná vrstva. Ne poslední.
Nízké ceny těchto služeb dnes působí jako výhoda.
Jídlo přijede levně. Taxi je dostupné kdykoliv. Jenže tahle dostupnost stojí na lidech, kteří nesou náklady, jež dřív nesl systém.
Vzniká skupina lidí, kteří pracují dlouhé hodiny, často šest nebo sedm dní v týdnu, klidně čtrnáct hodin denně, a přesto nemají rezervy. Ne proto, že by nechtěli. Ale proto, že při současných odměnách a nákladech žádné vytvořit nejdou.
Stačí výpadek. Nemoc. Úraz. Porucha auta.
A z pracujícího člověka se během krátké doby stává sociální problém.
Zvlášť tvrdě tenhle model dopadá na lidi ze třetích zemí. Přijíždějí za prací, která na první pohled vypadá dostupně. Jakmile ale onemocní nebo se zraní, zjišťují, že nemají nárok na nemocenskou ani ochranu. Pracují na IČO. Riziko je jejich. Povinnosti také.
Tyhle náklady ale nezmizí. Jen se přesunou.
Pokud je nenese platforma ani zákazník, nakonec je nese sociální systém. Zdravotnictví. Dávky. Krizová pomoc. A tím i všichni ostatní.
Levné služby nejsou zdarma. Jen je někdo platí později
Proto tahle stávka nepůsobí jako vyjednávání.
Spíš jako varování. Ne proto, že by její požadavky byly realistické. Ale proto, že ukazuje stav, kdy lidé nesou plné riziko systému, který jim nedává žádnou skutečnou páku.
Říkat lidem, ať jdou jinam, je snadné.
Těžší je připustit, že „jinam“ se postupně zmenšuje. A že jednou může tenhle argument zaznít i na adresu práce, kterou dnes považujeme za samozřejmost.
Možná proto tyhle stávky vznikají.
Ne proto, že by fungovaly. Ale proto, že účet za levné služby se nedá odkládat donekonečna.
