Článek
Ještě před třemi měsíci jsem se na ni dívala s nesmírnou pýchou. Moje Aneta, bystrá, cílevědomá studentka, se vracela z půlročního studijního pobytu Erasmus v Portugalsku. Měla to být její velká šance, splněný sen o poznávání světa a získávání zkušeností. Vše nasvědčovalo tomu, že se vrátí s titulem a inspirativními zážitky. Místo toho se mi včera večer zhroutil svět.
Aneta seděla v kuchyni, bledá jako stěna, s pohledem upřeným do prázdna. V ruce svírala pozitivní těhotenský test. Zprvu jsem ji uklidňovala, že se to stává. Plánovala jsem, jak jí pomůžeme, jak se postaráme o vnouče. Ale pak pronesla větu, která mi vyrazila dech a přivedla mě na pokraj zhroucení. „Mami, já nevím, kdo je otec.“
Mezinárodní loterie otcovství
Zeptala jsem se, jak je to možné. Aneta se rozplakala a z jejího přerývaného vyprávění se začal skládat obraz, který se nepodobá snu o studiu, ale spíš noční můře. Portugalsko pro ni nebylo jen o přednáškách, ale i o nespoutaných večírcích, alkoholu a pocitu naprosté svobody bez dozoru. Přiznala, že vztahů měla více. Několik. Vlastně prý neví, kolik. Zoufale listovala starými konverzacemi, snažila se rekonstruovat noci zahalené v mlze opilosti. Španěl, Ital, možná i ten Turek z kurzu. Jména, která mi neříkala nic, se střídala s mlhavými vzpomínkami na kluby a pláže. Jednou to prý ani nebyl student.
Je to hrozné to takhle říct o vlastní dceři, ale zní to jako sexuální turistika, ne jako studium. A teď je výsledek tady. Zahraniční avantýra se zhmotnila v podobě zárodku, který má vyrůst do mého vnoučete, jehož DNA je mezinárodní hádankou. A já, matka, stojím před naprosto nepřekonatelným etickým a morálním dilematem.
Anketa
Hledání východiska z pasti
Aneta je na dně. Vidím na ní, že je zděšená, zmatená a znechucená sama sebou. Místo radostného očekávání se vznáší ve vzduchu panika a stud. Sama už několikrát zmínila slovo „potrat“. Zprvu jsem to striktně odmítala. Jsem věřící, i když to neventiluji. Život je dar, i když je počatý za takto hrozivých okolností. Ale jak dny plynou, začínám o tom přemýšlet. Je sobecké přivést na svět dítě, které nikdy nepozná otce, jehož původ je zahalen tajemstvím a které bude celý život nést břemeno Anetiny lehkomyslnosti?
Hrozím se toho, jak se k tomu postaví rodina. Jak to vysvětlíme? „Vnučka má otce, kterého možná známe jenom z Instagramu, a navíc je pravděpodobně ze Středomoří?“ Navíc Aneta nemůže nastoupit do práce, její kariéra se odkládá na neurčito a my nevíme, jak to všechno finančně zvládneme.
Nejistota versus břemeno
Na jedné straně stojí můj mateřský instinkt, který křičí, že se musíme postarat o život, ať je jakýkoliv. Na druhé straně je pragmatické, bolestné rozhodnutí. Potrat by byl čistý řez, konec noční můry, návrat k možnosti, že se Aneta jednou vrátí ke svým snům a najde si partnera, se kterým bude chtít dítě vědomě. Byla by to obrovská oběť, morální zátěž, se kterou bychom musely žít, ale možná menší břemeno než výchova dítěte s nulovou jistotou, co se týče jeho kořenů a genetické zátěže.
Celou noc jsem nespala. Manžel se snaží mlčet, ale vidím na něm zoufalství. Jsme v pasti, kterou stvořil jeden nezodpovědný semestr na zahraniční univerzitě. A teď se musíme rozhodnout, jestli je menší zlo potrat, nebo život v neustálé nejistotě a studu. Nechci být ta, která rozhodne o konci života, ale bojím se, že pokud tak neučiním, zničí to životy nám všem. Nejen Anetě, ale i mně a manželovi. A hlavně tomu malému, nešťastně počatému, ač nevinnému, stvoření.
