Článek
Když ještě bylo dobře
Ještě před pár lety by nikdo nevěřil, že se na klidné vesnici může stát něco takového. Pan Karel S., bývalý truhlář, byl mezi lidmi oblíbený. Opravil kostelní lavice, půjčoval nářadí a na každé oslavě pomáhal roznášet pivo.
Se sousedy měl dobré vztahy. S paní Kotrbovou si vyměňovali rajčata a okurky, s panem Hořejším chodil na pivo. Vesnice byla malá, všichni se znali jménem.
Jenže pak přišlo rozhodnutí, které všechno změnilo.
Touha po klidu
„Já už chtěl mít jenom svůj klid,“ říká dnes Karel. Po odchodu do důchodu si pořídil psa a začal víc času trávit na zahradě. Jenže kolem jeho domu vedla polní cesta, po které chodili lidé skoro každý den.
„Občas mi někdo nahlížel do okna, děti běhaly po zahradě za míčem… Chtěl jsem mít soukromí,“ vysvětluje. Proto se rozhodl, že kolem celého pozemku postaví vysoký dřevěný plot.
Na první pohled nic zvláštního. Jenže na malé vesnici to bylo jako červený hadr na býka.
„Bere nám světlo!“
Když začal betonovat sloupky a připevňovat dřevěné latě, sousedé si toho všimli hned. Nejprve jen nevinné poznámky: „To už nás nebudeš zdravit přes plot, Karle?“ nebo „Takovou zeď snad staví jen ve vězení.“
Pak přišly stížnosti. Paní Kotrbová tvrdila, že jí plot stíní záhon s jahodami. Pan Horák zase říkal, že mu kazí výhled na pole. „Celý život tu byly otevřené zahrady, a teď to tu vypadá jak v Praze,“ rozčiloval se.
Karel se nenechal zviklat. „Je to můj pozemek, mám právo si postavit plot,“ odpovídal klidně. Jenže klid dlouho nevydržel.
Vesnice na nože
V hospodě se začaly šířit drby: že Karel je skrblík, že se zbláznil, že se od všech odtrhl. Někteří lidé mu přestali zdravit. Jiní se mu začali vyhýbat.
Napětí rostlo. Do schránky dostal anonymní dopis: „Zničils vesnici, odstěhuj se.“ Na plot někdo v noci nastříkal sprejem sprosté slovo. Karel vše nahlásil policii, ale ti jen pokrčili rameny.
„Cítil jsem se jak ve válečné zóně. Člověk postaví pár prken a najednou je největší nepřítel,“ vzpomíná.
Žaloba
Nakonec sousedé sepsali stížnost. Tvrdili, že plot je příliš vysoký a porušuje místní stavební vyhlášku. Žaloba putovala až k soudu.
Ve vesnici to způsobilo explozi emocí. Polovina lidí říkala: „Karel má pravdu, je to jeho věc.“ Druhá polovina zase: „Takového sobce tu nechceme.“
Soudní spor trval měsíce. Do soudní síně chodili i místní – jedni podporovat Karla, druzí jeho odpůrce. „Bylo to jak na divadle,“ popisuje paní učitelka z vesnice.
Rozdělené přátelství
Nejhorší na celé věci nebyl samotný plot, ale to, co udělal vztahům mezi lidmi. Rodiny, které spolu léta slavily Vánoce, se přestaly vídat. Kamarádi přestali chodit na společné pivo, protože by museli sedět „na nesprávné straně“.
„Bylo to, jako by plot stál uprostřed celé vesnice, nejen kolem Karlova domu,“ říká sousedka Marie.
A jak to dopadlo?
Po dvou letech tahanic soud rozhodl, že plot může zůstat, jen se musí snížit o pár desítek centimetrů. Karel to udělal, ale vztahy se už nikdy nevrátily k normálu.
„Myslel jsem, že mi plot přinese klid. Ale přinesl jen hádky,“ říká. Přesto by se rozhodl stejně. „Člověk chce mít svůj kousek místa. Ale to je na vesnici možná až moc velký luxus.“
Poučení?
Někdy stačí pár prken, aby se z přátel stali nepřátelé. V malé komunitě může mít obyčejný plot větší sílu než nejvyšší zeď na světě.
