Článek
Když Jana K. z Brna po třech letech mateřské dovolené poprvé znovu prošla dveřmi své firmy, měla pocit, že se vrací domů. V kanceláři pracovala sedm let, měla za sebou dobré výsledky a kolegové ji měli rádi. Byla přesvědčená, že návrat po mateřské bude jen dalším krokem v její profesní cestě. Jenže místo vřelého přivítání čekala studená sprcha. „Vaše pozice byla zrušena,“ oznámila jí personalistka bez obalu. Oficiálně ji sice firma propustila pro „organizační změny“, ale ona věděla, že šlo jen o záminku. Na její místo totiž nastoupila nová zaměstnankyně už před rokem.
Co říká zákon
Podle českého zákoníku práce má zaměstnavatel povinnost po návratu z mateřské dovolené nabídnout ženě původní pracovní pozici. Pokud to není možné, musí jí dát práci odpovídající smlouvě a kvalifikaci. Tato právní ochrana je zakotvena proto, aby ženy nebyly trestány za to, že se rozhodnou mít děti.
V praxi ale firmy často hledají cesty, jak povinnost obejít. Zruší celé oddělení, převedou zaměstnance jinam, nebo jednoduše nabídnou pozici, která je jen formálně „odpovídající“, ale ve skutečnosti znamená výrazný krok zpět. Typickým příkladem je nabídka méně kvalifikované práce za nižší mzdu, což ženy často donutí odejít samy.
Proč systém nefunguje
Statistiky ukazují, že diskriminace matek na trhu práce je v Česku stále běžná. Firmy argumentují tím, že si nemohou dovolit držet místo prázdné tři roky, že potřebují flexibilitu a že mladé matky nejsou dostatečně dostupné kvůli péči o děti.
Jenže tato logika má své limity. Mateřská dovolená není dovolená v pravém slova smyslu – je to období, kdy žena vykonává tu nejnáročnější práci, kterou společnost vůbec zná: péči o nové generace. Stát i zaměstnavatelé přitom spoléhají na to, že se ženy po čase vrátí do pracovního procesu. Když jim ale návrat znemožní, přichází celá společnost o kvalifikovanou pracovní sílu.
Osobní důsledky
Pro Janu měla ztráta zaměstnání dramatické následky. Najít novou práci s malým dítětem bylo obtížné. Na pohovorech často slyšela otázky typu: „A kdo se vám postará o dítě, když bude nemocné?“ nebo „Neuvažujete o dalším?“ Odpovědi přitom ani nehrály roli – už samotné otázky naznačovaly, že ji personalisté vidí spíše jako problém než jako přínos.
Finanční dopady byly tvrdé, hypotéka nepočká a manželův plat nestačil na všechny výdaje. Mladá rodina z Brna se cítila nejen ekonomicky ohrožená, ale i lidsky ponížená. Měla pocit, že za svou oddanost rodině platí cenu, kterou muži ve stejné situaci nikdy platit nemusí.
Co s tím?
Odborníci upozorňují, že právní rámec sám o sobě nestačí. Potřebná je také změna v myšlení firem i celé společnosti. Pokud budeme mateřství vnímat jako překážku kariéry, budou ženy stále čelit diskriminaci. Pokud ho naopak přijmeme jako součást života, bude návrat do práce přirozený.
České právo by mohlo posílit kontrolní mechanismy a tvrději postihovat firmy, které povinnosti obcházejí. Důležitá je ale i větší flexibilita pracovních úvazků, možnost práce na dálku a dostupnější péče o děti. Tyto faktory mohou zaměstnavatelům i zaměstnankyním usnadnit cestu k férovému řešení.
Naděje na změnu
Jana nakonec po měsících hledání našla práci v menší firmě, kde ocenili její zkušenosti i nasazení. Přiznává ale, že jí celý proces vzal kus sebevědomí a víry v systém. „Nejhorší nebylo to, že jsem přišla o práci. Nejhorší bylo, že jsem měla pocit, že mě společnost nepotřebuje,“ říká.
Její příběh není výjimečný. Naopak – sdílejí ho tisíce žen po celé republice. Každá z nich je důkazem, že zákonná ochrana matek existuje spíše na papíře než v realitě. A dokud se to nezmění, budou se podobné příběhy opakovat.
