Článek
Když byl můj syn malý, často říkal, že chce jednou studovat na jedné z nejlepších univerzit na světě. Byla to dětská slova, která jsem tehdy brala s úsměvem, ale v hloubi duše jsem cítila, že jeho odhodlání je opravdové. Měl v sobě ambice, které přesahovaly hranice naší malé země. A tak když přišla možnost studia na Princetonu, jedné z nejprestižnějších univerzit v USA, udělala jsem všechno proto, aby ji mohl využít.
Nebyla to lehká cesta. Peníze, které jsem měla našetřené na stáří, padly na školné, ubytování a základní životní náklady. Princeton není jen prestižní, je také nesmírně drahý. Přesto jsem si říkala, že jde o investici do budoucnosti, do synova života. On byl šťastný, já pyšná. Jenže tehdy jsem ještě netušila, že tahle investice bude mít i jinou cenu – odloučení, které se s přibývajícími roky prohlubuje.
Amerika se stala jeho domovem
Syn na Princetonu vynikal. Získal si profesory, zapojil se do výzkumů a rychle se stal součástí akademického života. Po studiích se mu otevřely dveře do firem, které o něj stály. Nabídky, o jakých by se mu v Česku mohlo jen zdát. Přirozeně si začal budovat život za oceánem.
Pak přišla další zpráva – seznámil se s dívkou, Američankou, se kterou se později oženil. A v tu chvíli se jeho vazba na Českou republiku začala nenápadně, ale jistě rozplývat. Z počátku jsme si slibovali, že se bude vracet. Že přijede na Vánoce, na narozeniny, na důležité chvíle. Jenže realita byla jiná. Letenky jsou drahé, pro něj i pro mě. Časový posun mezi Amerikou a Evropou navíc komplikoval i obyčejné hovory přes internet. Když já končila den, on jej teprve začínal.
Postupně jsme si tak začali volat méně a méně. Krátké zprávy na mobilu nahradily hlubší rozhovory. A já si uvědomila, že můj syn má svůj svět, ve kterém já figuruji čím dál míň.
Cena za vzdělání
Když dnes přemýšlím nad tím, co všechno jsem obětovala, pociťuji směsici emocí. Na jednu stranu jsem hrdá. Můj syn je vzdělaný, úspěšný, má rodinu, je spokojený. Je to všechno, co jsem si pro něj přála. Na druhou stranu ale cítím prázdnotu. Všechny ty peníze, čas, úsilí – všechno směřovalo k tomu, aby měl lepší život. Jenže já zůstala na druhé straně oceánu.
Občas si kladu otázku: nebyla bych šťastnější, kdyby studoval doma? Možná by neměl takovou kariéru, ale byl by nablízku. Mohla bych vídat svá vnoučata, být součástí jejich dětství, ne jen vzdálenou postavou na obrazovce telefonu.
Tahle otázka se ale nikdy nezodpoví. Minulost už změnit nemohu.
Život na dálku
Snažím se držet krok s jeho životem, i když ho vidím jen zprostředkovaně. Posílá fotografie, píše, co nového dělají děti, jak se jim daří v práci. Já mu zase vyprávím o svém životě tady, o rodině, známých, o tom, co se děje v naší ulici. Jenže mezi námi je stále cítit vzdálenost.
Když někdo onemocní, nemůže být se mnou. Když mám narozeniny, pošle přání, ale místo objetí mi zazvoní telefon. A když se cítím sama, těžko hledám útěchu v několika větách přes internet.
Často si uvědomuji, že žiji s neustálým napětím mezi radostí a smutkem. Radostí z jeho úspěchu a smutkem z toho, že už není součástí mé každodenní reality.
Může se to změnit?
Někdy si představuji, že se jednou rozhodne vrátit. Že i s rodinou přijede zpět, že si tu najdou práci a já budu mít svá vnoučata nablízku. Ale vím, že je to jen sen. Jeho život je teď v Americe, jeho kořeny se přesunuly tam. A já se musím smířit s tím, že mé místo v jeho světě je jiné, než jsem čekala.
Zároveň se ale učím hledat v této situaci sílu. Přijmout, že vzdělání mu otevřelo dveře, které bych mu já nikdy otevřít nemohla. Že jsem mu dala šanci, která změnila jeho osud. A i když to pro mě znamená samotu, pro něj to znamená život, po kterém toužil.
Příběh převzat z anonymní zpovědi na Redditu
