Článek
Minulý týden se na sociálních sítích rozhořela křiklavá debata, která mě prostě nenechala chladným. Mladí lidé – naši synové, dcery, budoucnost této země – se topí v beznaději, zatímco systém je chladně zašlapá do země. Je potřeba donutit naši politickou reprezentaci, aby se zamyslela: Kolik ještě strachu a slz tohle snese?
Nájem jako past smrti, hypotéka jako peklo bez konce!
Představte si mladíka s nadprůměrným platem – šikovného a snaživého! A přesto mu půlka výdělku mizí v bezedné jámě nájmu. Chce si koupit byt 2+1. Musel by šest let spořit, nikam nejezdit, nic nejíst - prostě nemít žádný život!
A když se mu podaří hypotéku sehnat, čeká ho 30 let otrocké splátky po 30 000 korun měsíčně! Žádná rodina, žádná láska, žádné děti – jen strach, že každá nemoc nebo ztráta práce ho hodí na dlažbu! Průměrný nájem za 60 m² – 17 700 Kč – polovina platu mladého člověka, a to bez energií a potřeb k životu! To není život, to je vězení!
Cítím jejich zoufalství, slyším jejich křik: „Proč se snažit, když nás systém stejně zneužívá?“ A já řvu s nimi – proč? Proč musíme obětovat sny, lásku, budoucnost jen kvůli střeše nad hlavou?
Vina otců a matek, nebo zrada celé společnosti?
Někdo hází vinu na předchozí generace – tvrdí, že jejich nekontrolované tisknutí peněz vyhnalo ceny nemovitostí do nebes. Jiní říkají: „To jsme si zvolili, volili jsme levné řešení!“ Ale pravda je jako oštěp do srdce – po pádu socialismu jsme si osvojili posedlost, že bydlení je jen naší soukromou záležitostí, ne veřejným dobrem! Podle OECD a studií PMC nás tato „generační nemoc“ dusí, protože nestavíme dost a byrokracie nám hází klacky pod nohy.
A kde jsou politici? Schovávají se za sliby, zatímco mladí pláčou! Proč to v Německu nebo Francii funguje lépe? Protože tam lidé bojují – a my tu jen civíme a čekáme na zázrak. To je zrada, kamarádi, a já to nehodlám ticho snášet!
Úspěch jednoho, nebo výsměch milionům?
Někdo se pochlubí: „Pracoval jsem od úsvitu do noci a koupil si byt 3+kk!“ Skvělé, tleskám ti, ale to je kapka v moři! Většina nemá takové štěstí na práci nebo zdraví. Co s těmi, kdo bojují, ale propadají? Máme je nechat ležet v prachu a říkat: „To je tvůj problém“? Ne, tohle je náš problém, a já to nehodlám přehlížet!
Rebelie, nebo konec naděje?
Tenhle boj není jen o peníze – je o zlomených srdcích a ztracených snech! Mladí křičí: „Proč se snažit, když systém vyhraje?“ A já s nimi hulákám: Stačilo! Chceme deregulaci stavebního řízení - ať si každý staví, co chce! Je potřeba stavět rychle a klidně i bezhlavě! Víme, že centrální plánování nefunguje, tak dovolme těm, kteří mají pozemek, ať si postaví dům podle svého gusto. Udělejme to jako v Polsku, kde stavební povolení není na rodinné domky potřeba.
Tenhle výkřik na sociálních sítích je jiskra – buď ho uhasíme, nebo z něj rozděláme oheň změny! Já věřím, že Česko může vzplanout spravedlivostí, ale musíme se vzbouřit proti tomuto peklu!
