Článek
O výjimečnosti a silných stránkách se dnes mluví, jako by to byla nějaká novinka. Přitom intuitivně tušíme, že každý v sobě nese celé spektrum lidského potenciálu. Možná věříme tomu, že pokud určitá část převáží, sama si najde cestu, jak se projevit. Jenže když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme, že se to děje spíš výjimečně. Možná je to příliš riskantní. Ale proč vlastně?
Neexistuje žádná univerzální lidská vlastnost — i když v sobě všechny lidské vlastnosti nějak známe, ještě to neznamená, že je všichni chceme používat. Rozvíjet chceme to, čím se lišíme. A právě to má hodnotu, kterou nejsilněji cítíme v mládí, aniž bychom si chtěli připustit, čím za to v budoucnu zaplatíme.
Už od nejstarších dob hledali lidé způsob, jak se vyznat sami v sobě. Filozofové — a později i psychologové — se o nitru člověka vyjadřovali velmi abstraktně. Ne náhodou, je to choulostivé téma. Platí jednoduché pravidlo: samostudiem a vlastním přemýšlením si člověk neublíží. Naopak — je to vlastně jediná cesta, jak si doopravdy pomoci. Představa, že vás „napraví“ někdo jiný, je ve své podstatě známkou naivity na obou stranách. Lidská psychika má formu, která se nedá jednoduše přebít žádnou jinou. Neuvážený vpád cizích výkladů ji však dokáže rozvrátit bez náhrady — právě v tom spočívá riziko kombinace důvěřivosti a přesvědčivosti v interakci dvou lidí. Tomuto nebezpečí se dá vyhnout jednoduše: ponechte si prostor pro vlastní přemýšlení. Kdo si věci nejprve sám prostuduje, těžko může být zmanipulován.
Jde o dilema, se kterým se dříve nebo později setká každý, kdo se psychologií zabývá do hloubky: pomoci si může jen člověk sám. Ostatní mu mohou nabídnout podporu nebo vedení, ale skutečná změna přichází výhradně zevnitř. Kdo nemá o nápravu zájem, snadno bude druhé „vodit za nos“ a žádného výsledku nebude dosaženo. Proto je tak důležité, aby se každý naučil vnímat svou psychiku jako prostor, za který nese odpovědnost především on sám.
Typologie, kterou zde dlouhodobě popularizuji, nabízí praktický, logický a funkční náhled. Ne jako jedinou pravdu, ale jako jednu z možných map — pomůcku k vlastní orientaci. Tvůrci tohoto systému vycházeli z jednoduchého, a přitom pozoruhodně přesného poznání: některé lidské vlastnosti se navzájem podporují, zatímco jiné se vylučují. Není to žádné velké vědecké odhalení, ale spíš důsledná logika každodenní zkušenosti. Vezměte si třeba spolehlivost — člověk, který je spolehlivý, bývá obvykle systematický, má smysl pro strukturu a obvykle je i pořádkumilovný. Na druhou stranu nebývá zrovna nadšený z překvapení, hůře se vyrovnává s chaosem a nepředvídatelnými situacemi. A podobné vazby lze pozorovat téměř u všech aspektů lidského života. Stačí jen sundat růžové brýle a začít si všímat.
Pokud vezmete v úvahu všechny způsoby vnímání, rozhodování, hodnoty, motivaci, orientaci ve světě i v sobě samých — a budete dostatečně důslední — nevyhnutelně dospějete k osmi souborům vlastností, které spolu vnitřně ladí, podporují se dávají nám sílu i jasný směr. Rozhodující je přitom jejich uspořádání, konkrétně to, který z nich se umístil jako první a druhý v našem osobním pořadí. Každý v sobě máme všech osm souborů — a právě díky tomu si můžeme navzájem rozumět, vycházet si vstříc a do jisté míry chápat chování druhých v rámci konkrétní interakce. Ani souhlasný projev však neznamená, že situaci vnímáme totožně, ani že bychom se zachovali stejně. Naše reakce v rámci interakce mají úplně jiný význam. Jedině to, co ladí s našimi dvěma preferovanými soubory nám dává smysl, to ostatní pouze tolerujeme, byť se to s věkem mírně mění.
Redukovat sami sebe na malou část lidského potenciálu může znít omezujícím dojmem — ve skutečnosti je to však osvobozující. Zjistíte totiž, kde leží vaše skutečná síla. Když si pročtete všech osm souborů, s největší pravděpodobností se poznáte převážně v jednom z nich — v tom, který se ve vašem osobním pořadí nachází na prvním místě, bez ohledu na momentální věk a výchovu, kterou jste si prošli. Aby byl někdo psychologicky totožný s vámi, nestačí, aby měl stejný typ osobnosti. Musel by mít i velmi podobné rodinné zázemí — rodiče, sourozence i prostředí se stejným psychickým naladěním. A to je v praxi téměř nemožné. Díky tomu jsme do značné míry jedineční, byť existuje přesně šestnáct možných typů osobnosti.
Základní sdělení typologie je prosté: první dva soubory tvoří jádro naší geniality — oblast, ve které dokážeme přirozeně, se silnou vnitřní motivací a bez větší námahy předčit většinu ostatních lidí. Na této půdě se rodí nejen náš výkon, ale také radost, zaujetí a vnitřní smysl. Naopak snaha vyniknout v oblastech, které do okruhu našich vrozených dispozic nepatří, je frustrující, vyčerpávající a závislá na trvalé vnější motivaci. Úspěch zde nepřináší uspokojení, ale v lepším případě jen úlevu.
Z toho vyplývá, že ve třídě o třiceti dvou dětech existuje pouze teoretická možnost, že by se každý typ osobnosti vyskytl právě dvakrát — aby bylo vzájemné srovnání skutečně spravedlivé, alespoň mezi dvěma jedinci. Předpoklad, že všechny děti mají potenciál dosahovat srovnatelných výsledků, je zcela mimo realitu — pokud tedy nemluvíme o velmi nízkých očekáváních. Není to žádné selhání. Je to přirozená cena za uniformitu s iluzí rovnosti.
Vlohy pro matematiku se vyskytují přibližně stejně často jako hudební nadání. Počítat i zahrát na klavír se může naučit každý, ale skutečně rozumět matematice či skládat hudbu zdaleka ne. Naléhat výhradně na výkon a vědomosti není přístup, který by sloužil skutečnému rozvoji dítěte nebo lidské společnosti. Slouží spíše těm, kdo potřebují udržet systém, měřítka a zdání spravedlnosti — pro výkon vlastní práce. Usilovně přehlížíme realitu a výsledkem je frustrace na všech stranách, které se podivujeme.
Myšlenka všeobecného rozvoje však má své opodstatnění. Každý z nás v sobě nese celé spektrum lidského potenciálu — tak proč ho nerozvíjet rovnoměrně, když se to přímo nabízí? Není to utopie. V minulosti se tímto způsobem vzdělávali aristokraté — několik vyvolených, systematicky kultivovaných ve všech směrech, zatímco většina zůstávala bez přístupu ke vzdělání. Jenže klíčem k takovému rozvoji nebyla genialita, ale privilegium. Hlavní podmínkou bylo totiž to, co dnes postrádáme nejvíce: naprostá absence tlaku na osobní výkon vyvoleného a život v blahobytu. O dopadu na duševní stav takto vedených aristokratů nemluvě.
Společenský vývoj nás dovedl k poznání, že není nutné, aby každý uměl všechno. Důležité je, aby každý uměl něco pořádně. Třeba hrát na klavír. Právě k tomu jsme byli přírodou vybaveni individuálními dispozicemi — každý jinak, ve srovnání s většinou. Jenže tyto rozdíly ve školním věku odmítáme vidět. Společnost je potlačuje ve jménu konvencí, pohodlí a představy o rovnosti, která nakonec neslouží nikomu.
Smlouva s ďáblem
Rozvíjet vrozené dispozice dítěte je snadné — pokud jste sami stejný nebo podobný typ osobnosti. Takové vedení přináší rychlé výsledky: dítě zažívá úspěch, školní léta plynou hladce a puberta nepřináší dramatické zvraty. Vše působí idylicky. Jenže právě tady často dochází k nepozorovanému uzavření faustovské smlouvy.
Rozvíjet to, co se samo nabízí, je sice jízda — ale odborně řečeno jde o jednostranný vývoj osobnosti. Výsledkem není vyvážená psychika, ale duševní přetížení, jehož stín se začíná hlásit v psychologicky přelomovém období (okolo 35 let). Genialita a šílenství opravdu kráčejí ruku v ruce, a právě proto se v určitém bodě vynoří potřeba zásadního obratu.
Zvrátit jednostranný vývoj v rovnováhu je nesmírně náročný úkol středního věku — hlavně proto, že se příčí samotné přirozenosti dotyčného. Musí totiž vědomě opustit zažité strategie, které mu doposud přinášely úspěch, a osvojit si nové způsoby, které zpočátku nepřinášejí nic než nejistotu. Srozumitelný návod poskytuje opět typologie, protože konkrétní soubor dispozic lze vyvážit pouze jiným konkrétním souborem. Zkoušet něco jiného je ztráta času.
Pokud je dítě jiného typu osobnosti než jeho rodiče, průběh výchovy se výrazně mění. Všední každodennost se stává náročnou, přibývá nedorozumění, vynořují se konflikty a postupně vzniká odcizení. Vnitřní dispozice dítěte se přesto hlásí o slovo — a tento tlak vrcholí v období puberty. Přijetí faustovské smlouvy je v takovém případě daleko dramatičtější a často provázené dočasnou ztrátou kontaktu s blízkými, což určitě není úplně ideální.
Naopak rezignace na vnitřní sílu, která měla dítě hnát vpřed, se vryje do paměti jako připomínka toho, co bylo ztraceno. A právě ztráta této příležitosti se stává celoživotním stínem — skrytým zdrojem vnitřní bolesti, kterou promítáme navenek: vůči rodičům, škole, systému. Někdy oprávněně, ale málokdy s odvahou vrátit se zpět k vlastní síle a začít žít jinak.
Nesoulad typu osobnosti mezi dítětem a rodičem je přitom častější, než by se zdálo. A jak vidíme, přináší podstatně širší škálu vývojových scénářů. Často se v jedné rodině objeví i kombinace. Jedno z dětí může být s rodičem v psychologickém souladu — jeho úspěchy jsou pak interpretovány jako důkaz dobré výchovy. O to větší propast se otevírá mezi rodinou a dítětem, které do stejného systému nezapadá — a stává se „černou ovcí“, protože jeho vnitřní síla nikdy nedostala prostor.
Žádná z vývojových variant není snadná. Lidé, kteří svou genialitu rozvíjeli naplno, mohou později v životě zažívat hlubokou vnitřní nerovnováhu a propadat existenciálním krizím či vážným zdravotním problémům. Ti, kdo svou šanci na úspěch promarnili — nebo ji nikdy nedostali — se možná trápí méně intenzivně, zato vytrvale, po většinu života. Není tedy komu závidět. Právě proto má typologie osobnosti význam zejména ve vztahu k vlastním dětem. Už jen nahlédnout odlišnosti je velice cenné. S rozpoznáním typu osobnosti dítěte pak lze dál pracovat s velkým respektem k jeho individualitě.
Je však důležité dodat, že jakýkoli nástroj v rukou vychovatele nese i riziko. Setkala jsem se s případy, kdy rodič — nadšený z typologie — vychovával dítě podle typu, který mu ve skutečnosti neodpovídal. Použití typologie na druhé proto vyžaduje opatrnost a reflexi tam, kde vznikají konflikty. A navíc: typologie osobnosti zatím není validní metodou v psychologickém smyslu. Neexistuje totiž způsob, jak objektivně a s jistotou určit typ konkrétního člověka. Někteří lidé to dokážou a rozhodně každý se dokáže identifikovat s vlastním typem, což je obrovská výhra — pro něj samotného. Pro legalizaci této metody to sice není dostačující, ale lidsky je to naprosto zásadní. Nenechte se tedy odradit.
Nemusíte se bát pravdy o sobě. Pokud ji odhalíte vlastním tempem a v soukromí, není nebezpečná. Vnitřní jistotu totiž nenajdete v tom, co o vás soudí druzí — ale sami v sobě tam, kde nemusíte nikomu nic dokazovat. A to je přístup, který má skutečně terapeutický účinek.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
