Článek
Umělá inteligence vyvolává zvláštní druh paniky. Povrchní lidé se děsí světa, ve kterém už nestačí umět působit chytře — protože s AI to dokáže každý. Obavy ale mají i inteligentní a odpovědní lidé. Ti se zas bojí něčeho jiného. Jejich výhrady nemíří proti AI jako takové, ale proti její dostupnosti. Všímají si toho, že AI dramaticky zvyšuje cenu lidské neodpovědnosti.
Vyprodukovat AI text je rychlé a levné. Ověřit jeho obsah je však časově náročné a drahé. Člověk s nízkou odpovědností tak může během hodiny vytvořit práci na několik dalších hodin pro kompetentnější lidi kolem sebe — a ještě za to získat reputační body za „aktivitu“, „produktivitu“, „iniciativu“ nebo „vizi“ a „strategické myšlení“.
Používání umělé inteligence nezvyšuje kvalitu myšlení, věrohodnost ani kompetenci – zvyšuje pouze dosah toho, co už v člověku je. U kompetentních lidí zesiluje kvalitu, přesnost a schopnost pracovat s informacemi. Tito lidé s AI častěji diskutují, ověřují si argumenty a využívají ji především k uhlazení vlastních textů nebo zpřesnění myšlenek, které už sami mají promyšlené.
U povrchních lidí však zesiluje jen jejich povrchnost. S její pomocí dokážou rychle produkovat velké množství hotově vypadajícího obsahu bez skutečného vztahu k tématu, bez odpovědnosti za dopad sdělení či zájmu o jeho kvalitu.
Rozdíl je v tom, že druhý případ nevytváří jen více balastu. Vytváří i rizika a externí náklady pro okolí. Nejde tedy pouze o estetický problém zahlceného internetu, který lze nějakou dobu ignorovat. Jde o reálnou zátěž pro společnost, kterou nemůžeme připsat umělé inteligenci, ale lidskému chování.
Povrchnost totiž není lenost – je to způsob myšlení, skrze řízení pozornosti druhých. Její silnou stránkou není konstruktivní přístup, ale schopnost zaměstnat okolí, zahltit prostor aktivitou, nepřipustit pochybnosti o vlastní kompetenci a přesunout odpovědnost na někoho dalšího. Umělá inteligence tento mechanismus nevytvořila, jen mu nyní poskytuje nebývalý prostor a rychlost.
Čím méně je člověk v tématu skutečně kompetentní, tím snáz může být s výstupem umělé inteligence spokojený. Nepozná chyby, klišé, falešnou strukturu ani nepřítomnost myšlenkové linie. Jeho nadšení se neopírá o kvalitu textu samotného, ale o jednoduchou jistotu, že sám by nic lepšího vytvořit nedokázal.
Tento vzorec začíná být vidět napříč obory, kde používání AI nezvyšuje kvalitu práce, ale pouze objem sebe-prezentace lidí, kteří mají potřebu působit kompetentněji, než ve skutečnosti jsou. Obsah pro ně není podstatný – důležitý je dojem.
S tím souvisí jedna charakteristická věc: povrchní lidé nezbytně potřebují působit sebejistě, proto automaticky podceňují své publikum. Ne proto, že by měli ověřeno, že nikdo nečte, nepřemýšlí nebo nepozná rozdíl v kvalitě. Naopak. Tato jistota obchází jakoukoliv zkušenost — vychází totiž z projekce jejich vlastního vztahu k obsahu na ostatní lidi. „Když tomu nevěnuji pozornost já, nebude jí věnovat nikdo.“ Pouze velice tvrdá zkušenost může tuto sebejistotu narušit.
Zároveň tím ale vzniká zvláštní a vyčerpávající asymetrie. Odpovědnost za ukotvení sdělení v realitě se přesouvá na publikum či zodpovědnější kolegy – to druzí mají upozorňovat na omyly, dohledávat kontext, ověřovat tvrzení, vracet diskusi k věci a nést intelektuální disciplínu, kterou autor odložil už dávno před tím, než své sdělení vypustil do veřejného prostoru.
Povrchní člověk se konfrontace nebojí. Umí totiž řídit pozornost druhých i dynamiku komunikace. Když je upozorněn na chybu, nevnímá ji jako vlastní problém, ale jako příležitost pokračovat v interakci, odvést debatu jinam nebo vytvořit další dojem vlastní důležitosti. Omyl ukrytý v textu se ho vnitřně netýká, protože se od něj distancoval už ve chvíli jeho vzniku. A právě v tom spočívá podstata této neodpovědnosti.
Takový mechanismus může dlouhodobě fungovat jen proto, že ostatní stále znovu přebírají roli kontroly, korekce a lepší interpretace. Tím se rozvíjí únava z obsahu, který nevzniká z potřeby něco pochopit nebo předat, ale z potřeby působit kompetentně, aktivně a správně. Přibývá textů bez skutečných argumentů, bez vztahu k realitě, bez kontextu, bez zaujetí tématem i bez známek toho, že autor sděluje něco, co by mohlo být pro druhé skutečně užitečné.
Povrchnost přitom není otázkou inteligence, vzdělání ani sociálního původu. Nejde o důsledek špatné výchovy nebo důkaz zlého úmyslu. Mnohem přesněji ji vystihuje vztah člověka k pravdě, k výsledkům vlastní práce a k odpovědnosti za to, co vytváří a předává dál.
Schopnost řídit pozornost druhých je sama o sobě mimořádně cenná. V mnoha situacích rozhoduje o úspěchu více než hluboké znalosti. Člověk s touto dispozicí si může velmi rychle všimnout, že být vidět, umět zaujmout, budovat kontakty a působit sebejistě bývá výhodnější než dlouhodobě a poctivě pracovat s fakty. A právě tady vzniká další problém.
Nerovnováha mezi tím, jak člověk působí, a tím, co skutečně umí, totiž vždy nějakým způsobem zatěžuje jeho psychiku. Umělá inteligence tento rozpor nevytváří, ale výrazně ho zesiluje. S rostoucím dosahem sebeprezentace roste i vnitřní tlak udržet vytvořený obraz, a před takovou zátěží se časem utíká stále obtížněji.
Proto se domnívám, že společnost nepotřebuje lidi před umělou inteligencí chránit ani za ně přebírat odpovědnost. Potřebuje spíše umožnit, aby se osobní důsledky vlastního přístupu staly viditelnými a mohly být přirozeně integrovány do zkušenosti každého člověka. Teprve z takového střetu s realitou může vzniknout skutečná vnitřní kázeň, kterou určitá část společnosti postrádá.
Pokud má člověk silnou dispozici k životu založenému na dojmu a sebeprezentaci, bývá snaha okolí o jeho zásadní proměnu spíše vyčerpávající než účinná. Mnohem důležitější je, aby sám pochopil vlastní důsledky svého jednání a naučil se být opatrnější v zájmu své vlastní psychiky. Povrchnost totiž není problém ve chvíli, kdy je správně rozpoznaná a nenechá se přerůstat v odpovědnost a zátěž pro druhé.
Proto není řešením boj proti umělé inteligenci ani omezování přístupu k ní. AI není příčinou tohoto problému, pouze zesiluje mechanismy, které už ve společnosti existují. Skutečná změna může přijít jen skrze práci s lidmi — především s dětmi — a skrze prostředí, které bude více podporovat odpovědnost, schopnost pracovat s pravdou, intelektuální poctivost a připravenost nést důsledky vlastního jednání. Lidský čas, pozornost a schopnost ověřovat informace totiž mají na rozdíl od AI své limity.
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
