Článek
Nový den, nový projekt, další porada – a vy už předem tušíte, jak to bude probíhat. Někdo začne rozdávat úkoly, přestože ještě není jasné, jak má vypadat výsledek. Jiný zpochybní postup, na kterém jste se právě dohodli. Další se zasekne na tom, jak rozhodnutí dopadne na konkrétní lidi, a někdo se ze všech sil snaží najít řešení, se kterým budou všichni v pohodě, byť se možná úplně mine s cílem.
A všem přitom nejspíš běží hlavou: Proč se nemůžeme normálně domluvit, když všichni chceme to samé?
Čím déle spolupracujeme a čím větší je tlak na výsledek, tím snáz si začneme podobné chování vykládat osobně. Kolega nás neposlouchá. Nerespektuje naši práci. Prosazuje si svou. Zdržuje. Nechápe, co je důležité.
Pokud nám přístup druhého vadí, snadno začneme přemýšlet, čím jsme si takové zacházení zasloužili. Jenže způsobem, jakým jednáme s druhými, zároveň mimoděk sdělujeme, jaké jednání očekáváme od nich. A tak na okolí implicitně tlačíme, aby se přizpůsobilo právě našemu pojetí respektu. Nesoulad tedy nepramení z toho, CO říkáme, ale spíše JAKÝM způsobem to říkáme.
Mohlo by se zdát, že při spolupráci s druhými mají výhodu extraverti. Rychleji vstupují do kontaktu a snáze prosazují své myšlenky. Jenže to je pravda jen napůl. Zřetelná introverze či extraverze osobnosti není tak důležitá jako rozhodovací funkce, kterou dotyčný preferuje. Typologie zde tradičně nabízí čtyři základní koncepty. Nenutí nás měnit sebe sama ani omlouvat chování, které nám vadí. Pomáhá ale změnit chybnou interpretaci tím, že dodává souvislosti, které na první pohled nejsou vidět.
Když respekt znamená říct věci na rovinu
Někteří lidé při spolupráci vycházejí z jednoduchého předpokladu: máme společný úkol, a proto je v zájmu všech co nejrychleji najít nejlepší dostupné řešení a přejít k realizaci. Jakmile jsou přesvědčeni, že ho našli, nečekají na udělení slova – řeknou to přímo a očekávají, že ostatní udělají totéž. Jejich sebejistota je pracovním stavem, který trvá do chvíle, než se objeví přesvědčivější argument nebo nové informace. Dokud k tomu nedojde, považují za přirozené jednat v souladu se svým nejlepším úsudkem.
Smysluplná námitka je pro ně projevem respektu a sdílené odpovědnosti. Od druhých lidí neočekávají automatický souhlas ani projevy přijetí. Naopak předpokládají, že pokud mají k věci relevantní argumenty, otevřeně je sdělí. To, co považují za otevřenou věcnou diskusi, však může okolí prožívat jako autoritativní, konfliktní či demotivující vystupování, přestože jejich záměrem bývá pouze sdělit svůj aktuální postoj co nejjasněji.
Pokud druhá strana mlčí nebo odvádí pozornost jinam, spontánně to interpretují jako souhlas nebo jako potvrzení, že lepší řešení nemá. V takové situaci automaticky přebírají iniciativu i odpovědnost za další postup. A tady vzniká nedorozumění. Lidé, kteří se diskusi vyhýbají z obavy před konfliktem, ze zdvořilosti, opatrnosti nebo z jiných důvodů, nemusí svůj postoj vůbec vnímat jako vzdávání se odpovědnosti. Lidé s touto preferencí však zdrženlivost druhých interpretují právě tímto způsobem. Začnou proto rozhodovat sami, přebírat iniciativu a ponechávat ostatním stále méně prostoru – čímž posilují dojem, že o skutečnou spolupráci vlastně nestojí.
Tento způsob rozhodování souvisí s extravertním myšlením (Racionalitou), kterou přirozeně používají typy ESTJ, ENTJ, ISTJ a INTJ.
Když respekt znamená více přemýšlet
Jiní lidé přistupují ke spolupráci téměř opačně. Důležitá rozhodnutí si potřebují nejprve promyslet a teprve potom zaujmout stanovisko. Respekt pro ně neznamená rychle reagovat, ale věnovat problému dostatek intelektuální poctivosti. Rozdíl není v rychlosti, ale v tom, jak z jejich pohledu vzniká závazek a odpovědnost.
Právě proto bývají nedůvěřiví vůči lidem, kteří mají na všechno okamžitě odpověď. Pokud někdo reaguje příliš rychle, otevřeně a s velkou jistotou, spontánně to interpretují jako povrchnost nebo intelektuální lenost. Spolupráci s takovými lidmi mohou prožívat jako ohrožující. Pokud se ukáže, že rychlý úsudek byl správný, není to pro ně úleva, ale jejich nejistota se může ještě prohloubit. Výsledek sice vyšel, ale způsob, jakým k němu skupina dospěla, pro ně není spolehlivý.
Závazek podle nich totiž vzniká pouze tehdy, pokud skupina k rozhodnutí dospěla logicky, smysluplně a kontrolovatelným způsobem. Pokud však mají za to, že rozhodnutí vzniklo ukvapeně, nekvalitním postupem nebo bez zohlednění podstatných skutečností, snadno se od něj vnitřně distancují a postupem času už ani nepovažují za nutné svůj odstup zřetelně komunikovat.
Právě zde se střet s předchozí skupinou vyostřuje. Z jejího pohledu se takový člověk skutečně vzdává odpovědnosti: nevznesl včas námitku, nepřevzal svůj díl odpovědnosti a nyní čeká, až se ukáže, co bylo špatně. Jeho vlastní postoj je však opačný – odmítá nést odpovědnost a podílet se na rozhodnutí, které od začátku nepovažoval za odpovědně učiněné.
Kde je tlak na výkon a výsledek, mají lidé s touto preferencí tendenci brzdit diskusi, zpochybňovat závěry a nutit ostatní, aby více přemýšleli, než něco řeknou nebo rozhodnou. A pokud se jejich pochybnosti později potvrdí, snadno sklouznou k rozdělování viny: „Vždyť jsem věděl, že tohle nemůže fungovat.“ To, co sami chápou jako důslednost a intelektuální poctivost, pak ostatní mohou oprávněně prožívat jako nedostatek respektu a neochotu spolupracovat.
Je tu ještě jeden podstatný rozdíl. Předchozí skupina zaměřuje pozornost především na výsledek. Kritizuje to, co nefunguje, a její výhrada proto může být v jejím vlastním pojetí zcela neosobní. Pokud však opakovaně nachází chyby ve výsledcích stejného člověka, může to zvenčí docela oprávněně vypadat, že si na něj zasedli.
V tomto případě je mechanismus opačný. Dotyčný nesleduje kvalitu výsledku, ale způsob, jakým k němu člověk dospěl. Pokud opakovaně získává dojem, že někdo přemýšlí povrchně, ukvapeně nebo nedůsledně, vytváří si úsudek o jeho způsobu uvažování. Ten pak nezmizí s koncem jednoho úkolu, ale vstupuje i do další spolupráce.
Člověk, kterého jednou začne považovat za intelektuálně líného, proto může dostávat stále méně důvěry. Jeho návrhy jsou předem podrobovány větší kontrole, jeho rychlé závěry vyvolávají podezření a každá další chyba původní úsudek potvrzuje. Pod tlakem může tento postoj přerůst až v otevřené projevy despektu.
Ve výsledku je proto chování první a druhé skupiny snadno zaměnitelné, přestože k němu docházejí z opačných stran: první sleduje výsledek a přes něj se dostává k člověku, druhý sleduje způsob uvažování člověka a jeho výsledky pak posuzuje už ve světle tohoto úsudku.
Druhý způsob rozhodování souvisí s introvertním myšlením (Autonomií), kterou přirozeně používají typy ISTP, INTP, ESTP a ENTP.
Když respekt znamená vnímat člověka
Pro další skupinu lidí není při spolupráci nejdůležitější výsledek, rychlost ani intelektuální úroveň ostatních, ale to, s kým mají tu čest. Potřebují cítit, že jednání druhého odpovídá tomu, za koho se vydává, že mohou důvěřovat jeho motivům a že mezi nimi existuje určitá míra lidského či hodnotového souznění.
Pokud tato důvěra vznikne, kvalita práce, schopnosti nebo společný cíl mohou ustoupit do pozadí. Člověku, kterého si váží, jsou ochotni leccos odpustit, pomoci mu nebo se za něj postavit. Stejně tak ale platí opak: pokud něčí jednání vyhodnotí jako neupřímné, bezohledné nebo v rozporu s tím, co považují za správné, problém rychle expanduje i mimo konkrétní pracovní zkušenost.
Při společném rozhodování má tato skupina lidí potíže převést své vnitřní postoje do srozumitelných argumentů. Proto nemusí otevřeně bojovat za to, co považují za správné. Naopak mohou mlčet, přikývnout nebo nechat diskusi doběhnout – aniž by tím vnitřně přijali závazek jednat proti vlastnímu přesvědčení.
Jejich citlivost má pro spolupráci velkou hodnotu. Tito lidé si všímají rozdílu mezi tím, že skupina rozhodnutí formálně přijala, a tím, zda se s ním její členové skutečně ztotožnili. Signály zdrženlivosti, chybějícího přesvědčení či neochoty, které sami vysílají, umí také dobře číst. Pokud cítí, že skutečná shoda chybí, sami se do realizace pouštějí obtížně. Zvenčí to může vypadat jako lenost, neochota nebo další zpochybňování již přijatého rozhodnutí. Jejich opatrnost má však reálný základ – cítí, že je ještě příliš brzy jednat: s některými lidmi je potřeba více mluvit, pochopit jejich výhrady nebo jim pomoci najít důvod, proč se na společném cíli skutečně podílet. Právě zde je jejich největší přínos. Nestačí jim dostat skupinu ke stejnému rozhodnutí; potřebují naladit klíčové lidi také stejným směrem. Jinak je z jejich pohledu projekt předem odsouzený k nezdaru.
Tam, kde ostatní mohou mít za to, že se na něčem společně dohodli, berou lidé s touto preferencí rozhodnutí jako názor skupiny, který je nezbavuje práva rozhodnout se nakonec podle sebe. Když pak postupují jinak, okolí to oprávněně vnímá jako porušení dohody či nedostatek respektu. Teprve když propukne konflikt, mohou vysvětlovat, že to tak nemysleli, nesouhlasili nebo že ostatní jejich postoj správně nepochopili. To, co sami prožívají jako legitimní reakci na druhé, tak může okolí vnímat jako nečitelnost, nespolehlivost nebo vyhýbání se odpovědnosti za společné rozhodnutí.
Tento způsob rozhodování souvisí s introvertním cítěním (Sebeláskou), kterou přirozeně používají typy ISFP, INFP, ESFP a ENFP.
Když respekt znamená umět se přizpůsobit
Poslední skupina lidí věnuje při spolupráci velkou pozornost vztahům mezi lidmi a tomu, jak chování jednotlivce působí na ostatní. Přirozeně se přizpůsobují situaci, volí vhodný způsob komunikace a jsou ochotni ustoupit od části vlastních požadavků, pokud to pomůže skupině fungovat. Právě tuto ochotu očekávají také od druhých.
Respekt pro ně znamená brát ohled především na to, co vyžaduje společné fungování. Nestačí mít pravdu, odvést dobrou práci nebo dbát na soulad s vlastním přesvědčením. Spolupráce je také schopnost odhadnout situaci, vyjít druhým vstříc a někdy upozadit vlastní potřeby ve prospěch dlouhodobého, společného fungování.
A právě tady vzniká nedorozumění. Člověk, který se nepřizpůsobí, pak nepůsobí pouze jako někdo s jiným názorem, ale jako někdo, kdo nebere ohled na ostatní. Jeho přímost se mění v bezohlednost, trvání na vlastním postoji v sobectví a neochota respektovat nepsaná pravidla v neúctu k okolí.
Pod tlakem lidé s touto preferencí věnují stále větší pozornost tomu, zda spolupráce funguje také na vztahové úrovni. Častěji komunikují, vysvětlují, ověřují si reakce druhých, vracejí se k tomu, co kdo řekl a jak to myslel, nebo se snaží pojmenovat a odstranit napětí dříve, než přeroste v otevřený konflikt.
Právě tím však mohou ostatní zatěžovat. Z jejich pohledu odvádějí pozornost od skutečného problému k „atmosféře kolem problému“ a vyžadují ujišťování tam, kde žádný vztahový problém být nemusí. Čím méně jsou přitom ostatní ochotni komunikovat, tím více sílí jejich potřeba danou situaci vyjasnit.
To, co sami chápou jako snahu obnovit podmínky pro funkční spolupráci, tak mohou ostatní prožívat jako osobní nátlak ve smyslu: kdo chce spolupracovat, nemá problém otevřeně mluvit o všem, co (podle mne) spolupráci brání.
Navenek tak může být chování třetí a čtvrté skupiny opět zaměnitelné: obě mohou brzdit realizaci, protože podle nich nejsou všichni naladěni na společný postup. Třetí skupina ovšem potřebuje zjistit, zda se s rozhodnutím skutečně ztotožnili jednotlivci, a hledá cestu ke každému zvlášť; čtvrtá potřebuje zprůchodnit komunikaci mezi nimi a obnovit fungování skupiny jako celku.
Čtvrtý způsob rozhodování souvisí s extravertním cítěním (Empatií), kterou přirozeně používají typy ENFJ, ESFJ, INFJ a ISFJ.
Největší problém tedy nespočívá v tom, že bychom se navzájem nerespektovali. Spíš očekáváme, že druzí budou respekt projevovat stejným způsobem jako my.
Tam, kde Racionalita říká: „Kdyby mě respektoval jako partnera, ozval by se a řekl mi, v čem se mýlím.“ Si Autonomie myslí: „Kdyby respektoval můj úsudek, dal by mi prostor dojít k vlastnímu závěru, místo aby očekával, že převezmu ten jeho.“ Sebeláska ale cítí, že: „Kdyby mě respektoval jako člověka, neočekával by, že půjdu proti sobě jen proto, že se tak dohodli ostatní.“ A postoj Empatie zní: „Respekt znamená přizpůsobit své chování tak, abychom spolu dokázali fungovat!“
A právě v tom je ta past. Každý z těchto požadavků dává smysl v kontextu osobní preference, kterou nevědomě prosazujeme tam, kde vzniká tlak na výkon. Problém nastává ve chvíli, kdy z vlastních metod uděláme samozřejmé měřítko chování ostatních. Pak už nevidíme člověka, který „funguje“ jinak. Vidíme kolegu, který se vyhýbá odpovědnosti, nepřemýšlí, je sobecký nebo bezohledný. A protože stejným způsobem hodnotí naše chování také on, obě strany postupně získávají stále více důkazů, že hlavní problém je v chování druhých.
Typologie osobností tenhle konflikt nevyřeší. Neříká, že člověk zaměřený na výsledek dosahuje lepších výsledků než ostatní. Říká pouze, že právě výsledek pro něj bude důležitým měřítkem a bude se podle něj rozhodovat, hodnotit sebe i druhé a snažit se ovlivňovat společnou práci. Zda tím skutečně vytváří hodnotu, je úplně jiná otázka.
Totéž platí pro všechny ostatní preference. Potřeba věci důkladně promýšlet ještě nezaručuje správnější úsudek, citlivost k postojům jednotlivců neznamená, že je dokážeme vždy správně přečíst, a snaha přizpůsobovat se vztahům sama o sobě nevytváří dobré vztahy. Preference nám pouze říká, čemu budeme přirozeně věnovat pozornost a co budeme považovat za natolik důležité, že podle toho budeme jednat.
O to důležitější je v konfliktech obracet pozornost k sobě: přináší způsob, který považuji za správný a samozřejmý, skutečně něco také ostatním? Odpověď nemůžeme hledat jen v jejich reakcích. Lidé s jinými preferencemi totiž sledují jiné hodnoty a lidé se stejnou preferencí zase mohou sdílet i naše slepé skvrny.
To, že je pro nás něco důležité, ještě neznamená, že jsme v tom dobří. Je na každém z nás, abychom si dokázali ověřit, zda to, co do spolupráce přinášíme, skutečně vytváří hodnotu – a ne pouze viditelně jiný přístup, který se snažíme prosadit jako důvod, proč by se ostatní měli přizpůsobit právě nám.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
