Článek
Někteří lidé si pomyslí, že to není jejich věc. Že druhý člověk si na řešení musí přijít sám. Nebo čekají na verbální výzvu k pomoci. Ale jsou i lidé, pro které je pasivní přihlížení nefunkčnosti větší psychická zátěž než riziko osobního konfliktu.
„Uhni, já to udělám.“
„Proč to děláš tak složitě?“
„Takhle to přece nebude fungovat.“
Podobné věty znít jako kritika, netrpělivost nebo potřeba mít všechno pod kontrolou. Jenže uvnitř člověka, který je pronáší, se děje něco jiného. Nemusí si myslet, že je chytřejší. Nemusí ani toužit po tom, aby rozhodoval za ostatní. Může pro něj být jednoduše velmi obtížné přihlížet bezmocnosti nebo procesu, který zůstává nedokončený a chce pomoci s jeho dokončením.
Není to nutně důsledek špatné výchovy ani potřeba druhého člověka ponížit. Je to projev určitého vnitřního nastavení, které při řešení problémů přikládá největší váhu výsledku. Samozvaná snaha o nápravu může působit jako osobní kritika – dotyčný si však tento rozměr interakce nemusí vždy uvědomovat, protože sám vnímá svou pozornost jako zaměřenou především na výsledek.
Tah na branku. Samostatnost. Rozhodnost. Výkonnost. Schopnost převzít odpovědnost. Vlastnosti, které běžně obdivujeme – dokud se nezačneme ptát, o co se vlastně opírají.
Člověk, který bez dlouhého váhání převezme odpovědnost, totiž nebude pokaždé čekat, zda mu ji někdo výslovně svěří. Člověk, který rychle rozpoznává nefunkční postupy, je bude pravděpodobně rozpoznávat i tehdy, když o jeho názor nikdo nestojí. A člověk, pro kterého je dosažení výsledku silnější motivací než zachování příjemné atmosféry, může být velmi výkonným kolegou – a zároveň velmi náročným partnerem.
Nemůžeme obdivovat určité schopnosti a současně očekávat, že člověk kdykoli odloží psychické nastavení, o které se tyto schopnosti opírají.
Do interakcí totiž nevstupujeme jako prázdné nádoby, které se teprve podle situace rozhodnou, co budou potřebovat od druhých. Přicházíme do nich s určitými ustálenými způsoby, jak spolupráci vytvářet, jak ji číst a podle čeho poznáváme, že funguje.
Vysíláme signály a reakcím druhých instinktivně rozumíme. Jeden vyšle „potřebuji vyřešit problém“, druhý nabídne „já ho mohu vyřešit“. Jeden nabídne uznání, druhý výkon. Jeden vytváří vztahový prostor, druhý strukturu. A všichni mají pocit, že právě takto se přece lidé normálně domlouvají.
Co si však nepřipouštíme, je skutečnost, že v interakcích znovu a znovu hledáme určitou odpověď na své vlastní dispozice. Nejde jen o to, že druhého nějakým způsobem „potřebujeme“. Jde o to, že hledáme reakci, která nám umožňuje být tím, kým jsme a v čem jsme dobří. Možná, stále znovu hledáme někoho, komu stačí naznačit cíl a uhnout mu z cesty. Možná hledáme člověka, který chce o věcech diskutovat, sdílet jejich průběh a vytvářet společné porozumění. A možná potřebujeme úplně jiný druh odezvy.
Dokud vzájemné dispozice zapadají do sebe, máme sklon považovat vzniklou souhru za samozřejmost. Teprve když nám stejný vzorec přestane vyhovovat, začneme jej vysvětlovat „špatným charakterem“.
Najednou už člověk není samostatný, ale dominantní. Není rozhodný, ale bezohledný. Nechce mít jasno, ale je autoritativní. Odmítáme si připustit, že jde o dvě strany stejné psychické dispozice – a že nějakou preferovanou dispozici máme všichni. Každou z nich můžeme za určitých okolností obdivovat a za jiných odsuzovat.
To, co nám celý život pomáhá orientovat se ve světě, řešit problémy a zvládat náročné situace, totiž přirozeně nepovažujeme za něco, před čím bychom se měli mít na pozoru. Vlastní silné stránky prožíváme především jako samozřejmý způsob řešení situací a zdroj vlastního uspokojení. Jenže každá psychická dispozice má svou cenu. Platíme za ni sami v situacích, pro které se nehodí, a platí za ni také lidé, kteří s námi žijí a pracují. Ne proto, že by s námi bylo něco v nepořádku, ale protože každá přednost něco zvýrazňuje – a právě tím něco jiného odsouvá do pozadí.
Tématem dnešního článku je vrozená preference extravertního myšlení (dále jen „Racionalita“). Její nejsilnější stránkou je kombinace schopnosti převádět abstraktní záměry do realizovatelné podoby a potřeby dosahovat reálných výsledků.
Zpočátku bývá tento způsob fungování vítaný. Racionalita získává zkušenost, že je schopná zvládat náročné situace, ostatní se na ni mohou spolehnout a její práce přináší konkrétní výsledky. Přirozeně proto přebírá odpovědnost i za úkoly, které by mohli zvládnout jiní lidé. Okolí na tento způsob fungování reaguje – někdo s úlevou, jiný s obdivem, další prostě tím, že iniciativu přenechá tomu, kdo ji ochotně sám přebírá.
Právě zde se spouští typická spirála zesilování Racionality: každý úspěšně vyřešený problém přináší uspokojení a posiluje přesvědčení, že převzetí odpovědnosti a konstruktivní přístup je správnou reakcí na potíže. Silná stránka jako obvykle potlačuje svůj přirozený korekční mechanismus. To se může stát každému, ale u každé preferované dispozice to vypadá trochu jinak.
Největším nebezpečím Racionality tak není selhání, ale schopnost velmi úspěšně dělat věci, které by už dávno dělat neměla a udržovat v chodu něco, co by bylo lepší nechat selhat. To platí pro rodinu, pracovní tým, firmu, projekt nebo jakýkoli systém.
Neustálé zvyšování osobního standardu není úmysl, ale důsledek velmi rozvinuté Racionality. Úspěch totiž nevytváří pouze uspokojení – vytváří novou výchozí úroveň. Co bylo včera výborným výsledkem, je dnes důkazem kompetence – a tedy něco, co lze zvládnout znovu. Pak lépe. Pak rychleji. A nakonec už není co oslavovat, protože úspěch se změnil v povinnost. A není si ani kde stěžovat, je to totiž výsledek naší vlastní potřeby, která našla vhodné prostředí, aby se mohla vymknout kontrole.
Rostoucí nespokojenost iniciuje přebírání další odpovědnosti, to vyžaduje zvýšení výkonu, lepší organizaci nebo další zpřísnění vlastních standardů. Korigovat tento způsob života je obtížné, protože Racionalita má k dispozici množství objektivních důvodů, proč ve svém jednání pokračovat. Úkol je třeba dokončit, problém vyřešit, rodinu zabezpečit, práci odvést kvalitně a selhání druhých kompenzovat. Všechny tyto důvody mohou být samy o sobě pravdivé. Otázka však nezní pouze, zda existuje důvod něco udělat, ale zda je tento důvod dostatečně důležitý vzhledem ke všemu ostatnímu.
Byť si ostatní lidé mohou vážit výsledků spolupráce, nemusí jim vyhovovat způsob, jakým Racionalita funguje v blízkých vztazích. Rovnováha Racionality nespočívá v tom, že se člověk stane méně Racionálním. Jde o vrozenou dispozici, která nepřestává být zaměřena na účinnost, odpovědnost a schopnost dosahovat výsledků. Cílem je znovu získat vnitřní směr. To, co bylo uvnitř potlačeno je schopnost udržet si odstup, vybírat problémy, které skutečně stojí za řešení, cíle, které stojí za námahu, a odpovědnost, která Racionalitě skutečně náleží.
Typologie osobností umožňuje vrozené vnitřní dispozice analyticky oddělit a vysvětlit jejich vnitřní motivaci, avšak netvrdí, že by některá z nich představovala žádoucí ideál. Naopak, dlouhodobá převaha projevů jediné z osmi základních dispozic signalizuje závažnou psychickou nerovnováhu a omezenou schopnost adaptace. Riziko velmi rozvinuté Racionality dopadá pouze na čtyři z šestnácti typů osobnosti, konkrétně typ ESTJ, ENTJ, ISTJ a INTJ. Vnitřní dialog těchto typů dochází k závěru: „Dělám TO, protože je to správný postup.“ Otázka, kterou se těmto lidem daří vytlačit ze zorného pole zní: “ … ale chci v tom vůbec ještě pokračovat?“.
Fascinující je, jak se ta stejná vnitřní dispozice projevuje „ze třetí pozice“ – typ osobnosti ESFP a ENFP. V tomto případě se rozpor mezi vlastním jednáním a tím, co dotyčný skutečně chce nebo považuje za správné, snáze dostává do vědomí. Vnitřní dialog těchto typů osobnosti tak dochází k závěru: „Vím, že bych TO dělat neměl, ale nemohu jen sedět a nic nedělat.“ Racionalita zde nereaguje na vnější podněty, ale především na vnitřní napětí – konkrétní jednání přináší rychlý pocit, že člověk znovu získal kontrolu nad situací.
Výsledkem proto bývá pouze krátkodobá sebejistota a odhodlání. Dlouhodobě se mohou opakovat spíše cykly zkratkovitého jednání, uspokojení z dočasně obnoveného pocitu kontroly, následné lítosti a dalšího posílení vnitřního napětí. Nejde tedy o nedostatek vnitřní korekce, ale o neschopnost tuto korekci aplikovat v okamžiku jednání. Uvědomění rozporu totiž může přijít až dodatečně, když bezprostřední potřeba jednat odezní.
Zatímco lidé preferující Racionalitu nevidí dostatečný důvod přestat s tím co dělají. Druhé dva typy osobnosti důvod vidí, ale v rozhodující chvíli podle něj nedokážou jednat. Z terapeutického pohledu je to obrovský rozdíl, ale laicky hovoříme o zaměnitelném způsobu chování.
Lidé v našem okolí nevidí naší vnitřní motivaci, ale pouze důsledky našeho jednání. Někdy nám nabízí pochopení a trpělivost, ale jindy vidí pouze špatný charakter. Není proto příliš výhodné čekat, až nám hranice našich silných stránek začnou vymezovat druzí. Účinně korigovat vlastní způsob fungování totiž nakonec můžeme pouze sami.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
