Článek
Na pocitu „už to na mě jde“ je něco pozoruhodného. Přestáváme sami sebe vnímat jako režiséra, a stáváme se členem publika v dobře známém scénáři.
Tak jo. Za chvíli zase otevřu lednici.
Potřebuji aspoň jednu sklenku.
Jen se zeptám, jak se dnes má – to nic neznamená.
Pustím si ještě jeden díl.
Půjdu si zacvičit, přestože jsem dnes byl/byla už dvakrát.
Možná si své chování vyčítáme, stydíme se za ně, nebo se za něj dokonce vnitřně nenávidíme. Jenže čím častěji se celý scénář opakuje, tím samozřejmější se nám zdá jeho vysvětlení: mám prostě slabou vůli.
Typologie osobností však nabízí jiné vysvětlení. V případě stimulace smyslů totiž existují dva mechanismy, které mohou navenek vytvořit velmi podobné chování, ale uvnitř člověka běží téměř opačným směrem.
První skupina lidí hledá silnější prožitek ve chvíli, kdy potřebuje víc žít. Chybí jim podněty, pohyb, vzrušení, adrenalin. Situace je z jejich pohledu nezajímavá – a nuda je pro ně nepříjemná.
Něco dobrého, vzrušujícího nebo lákavého se objeví na dosah a s jídlem roste chuť. Co bylo včera dostatečně silné, dnes už nemusí stačit. Jeden panák může časem vystřídat lahev, nevinné dobrodružství potřebuje další stupeň vzrušení, běžný zážitek něco nového, rychlejšího nebo riskantnějšího. Nejde přitom nutně o konkrétní věc. Podstatná je intenzita. Člověk hledá podnět, který ho znovu vtáhne do života.
Právě tento mechanismus přerůstá v bažení: silně přitažlivý podnět odvede pozornost k aktuálnímu prožitku, zatímco rizika a dlouhodobé důsledky ustupují do pozadí.
Druhá skupina lidí dělá zdánlivě totéž, ale hledá přesný opak. Nechce prožitek zesílit. Chce se naopak uklidnit. Vstupují do scénáře, který má podle jejich zkušenosti regulační účinek.
V téže situaci řeší právě opačný pocit – je toho na ně příliš. Cítí napětí, nejistotu nebo vnitřní neklid a potřebují něco, co je vrátí do klidu. Něco, co už fungovalo minule. Jídlo. Sklenka. Sex. Běh. Úklid. Práce. Seriál. Konkrétní aktivita není tak důležitá jako zkušenost: „Vím, že tohle mi pomůže.“
Tito lidé nechtějí nic nového, silnějšího, ani zajímavého. Opakují chování, jehož regulační účinek mají ověřený. Rozhodující je dostupnost a opakovatelnost, proto tento mechanismus přerůstá v pevné náhradní strategie.
Jeden člověk tedy otevře lednici, protože chce něco pocítit.
Druhý proto, že už něco cítí a chce, aby to přestalo.
A dokud nevíme, který z těchto dvou lidí právě stojí před lednicí, je rada „tak ji prostě neotvírej“ docela k ničemu.
A co s tím má společného typ osobnosti?
V prvním případě jsme popsali nezdravou dynamiku extravertních smyslů, ve druhém introvertních smyslů – přitom jednu z těchto dispozic má v sobě každý z nás. A tady začíná být celá věc podstatně zajímavější než prostý souboj člověka s vlastní vůlí.
Tyto funkce totiž nemáme všichni ve stejné pozici. Jejich význam i síla se liší podle typu osobnosti a podle toho, nakolik je náš psychický vývoj nevyrovnaný. Proto také nemá příliš smysl porovnávat vlastní úroveň sebekázně s člověkem jiného typu. To, co je pro jednoho slabý impuls, může být pro druhého natolik intenzivní psychická potřeba, že si to ani neumíme představit.
Člověk, který bez většího úsilí odmítne druhou sklenku, proto nemusí mít pevnější charakter než ten, který s ní svádí každovečerní boj. Problém ovšem nevzniká samotnou existencí dané dispozice. Obě mají v psychice člověka svou zdravou a potřebnou úlohu. Riziko roste tam, kde se smyslová orientace rozvíjí bez dostatečné vnitřní korekce.
A právě tehdy se oba mechanismy začínají zesilovat – každý ale jiným způsobem.
U extravertních smyslů platí: tohle bylo skvělé → chci JEŠTĚ.
Silný prožitek probouzí chuť pokračovat, zopakovat ho nebo jeho intenzitu ještě zvýšit. A čím lákavější podnět je právě na dosah, tím obtížnější je od něj odvrátit pozornost.
U introvertních smyslů vzniká jiná zkušenost: tohle mi pomohlo → potřebuji, aby mi to pomohlo ZNOVU.
Náhradní strategie totiž skutečně funguje – ale pouze krátkodobě. Přinese úlevu, aniž by odstranila zdroj napětí. Jakmile se nepohoda vrátí, vrací se proto i potřeba použít to, co se už jednou osvědčilo. Postupně tak může růst četnost, délka nebo množství potřebné k dosažení či udržení žádoucího účinku. A čím důležitější se osvědčená strategie stává, tím větší napětí může vyvolávat už samotná představa, že tentokrát nebude dostupná.
Člověk s rozvinutými Extravertními smysly tedy chce pokračovat, protože ho prožitek láká. Ovšem člověk s rozvinutými Introvertními smysly proto, že úleva nestačí nebo nevydrží. A v tom je zásadní rozdíl.
Takže co dělat, když už „to na nás zase jde“?
Především nebojovat se samotným chováním, ale zjistit, co se jím právě snažíme získat. Nemusíme kvůli tomu rozumět celému spektru typologie osobností – každý z nás se totiž opakovaně uchyluje k jedné strategii a ta opačná mu bývá docela cizí. Stačí si tedy položit otázku: Chci se více nabudit, nebo naopak uklidnit? Protože stejný problém v lednici, posteli nebo před televizí pak vyžaduje úplně opačné řešení.
Samotné rady „stanov si hranice“ nebo „najdi si jinou úlevu“ však nestačí. Jsou až praktickým důsledkem hlubší korekce, které je nejprve potřeba porozumět.
U lidí s rozvinutými Extravertními smysly spočívá korekce ve schopnosti udržet v přítomném okamžiku také vědomí hranice a budoucího důsledku. Nejde o to přestat vyhledávat intenzivní prožitky – právě z nich totiž pramení vitalita těchto typů osobností. Potřebují poznávat vlastní možnosti a hranice skrze zážitky, nikoli pouze prostřednictvím předem daných zákazů.
Podnět, který je na dosah, působí silně — a přirozenou reakcí je vzít si z něj co nejvíce. Nejde o vypočítavost, ale o sílu okamžitého zaujetí. Lidé s touto dispozicí si své hranice ani hranice druhých neuvědomují automaticky. To, co je dostupné, vnímají jako součást sdílené reality – jako něco, co je momentálně k dispozici. Pokud se včas nenaučí respektovat majetek, osobní prostor a pravidla sdílení, postupně se dostávají na hranici etického chování — nikoli ze zlého úmyslu, ale z absence vědomé regulace.
Jejich vývojovým úkolem je naučit se rozpoznat chvíli „kdy ztrácím kontrolu“ a pochopit, že intenzita touhy sama o sobě ještě neurčuje oprávněnost jednání – byť to tak subjektivně působí.
Prakticky tedy nepomáhá čekat, až bude lákadlo na dosah a potom svádět hrdinský boj s vlastní vůlí. Hranice je potřeba vytvořit ještě předtím, než nás prožitek pohltí – dokud jsme schopni vnímat i něco jiného než jeho přitažlivost. Pokud se tento krok podaří, proměňuje se mechanismus bažení v cílevědomost a silnou vnitřní motivaci.
Lidé s rozvinutými Introvertními smysly se přirozeně brání nahlédnout své náhradní strategie – z jejich pohledu totiž nejde o selhání, ale o funkční řešení v danou chvíli. A právě proto nestačí pochopit, že jim určité chování dlouhodobě škodí. Jejich vlastní zkušenost jim totiž potvrzuje, že krátkodobě funguje. Potřebují proto novou zkušenost, která přinese stejný regulační efekt, ale udržitelnějším způsobem.
Jejich pastí je návrat ke známému: čím větší nejistotu cítí, tím více se opírají o ověřenou strategii. Proto nestačí náhradní strategii zakázat. Je třeba vytvořit a vědomě potvrzovat novou zkušenost, že napětí lze unést nebo regulovat i jinak. Cílem není vzít člověku něco, co funguje, ale najít něco, co funguje lépe – a postupně z toho vytvořit novou zkušenost, o kterou se může opřít.
Extravertní smysly se učí, že intenzita touhy není důvodem k jednání. Introvertní smysly se učí, že okamžitá úleva není důkazem správného řešení.
Každý bojuje s něčím jiným
Sebepoznání v tomto případě nezačíná otázkou „Jak to zvládají ostatní?“, ale „Co se v té chvíli děje ve mně?“ Zkušenost druhého člověka nám totiž může být překvapivě špatným rádcem.
Ani životní partneři nemusí prožívat stejnou situaci podobně. Mohou mít opačnou smyslovou orientaci, nebo může mít stejná dispozice v jejich osobnosti úplně jinou váhu. Co je pro jednoho drobné pokušení, může být pro druhého intenzivní vnitřní tlak. Proto srovnávání nemusí podporovat sebekázeň, ale spíše pocit selhání: „Když on/ona to dokáže, proč já ne?“
A stejně opatrní bychom měli být při pohledu do vlastní rodiny. Vyrůstat například s člověkem, který řešil napětí alkoholem, může vytvořit zkušenost, že sklenka je běžný způsob, jak si „vyčistit hlavu“. Rodinný vzorec ale ještě není totéž jako typologická dispozice. Prostředí nám může určité chování nabídnout, normalizovat nebo legitimizovat; samo o sobě však nevysvětluje, proč právě nám začne toto chování psychicky sloužit. Jeden člověk v něm může hledat intenzitu, druhý úlevu – a třetí po něm nemusí sáhnout vůbec.
Proto může být snaha zorientovat se v sobě prostřednictvím zkušeností druhých paradoxně dost destabilizující. Cizí zkušenost je užitečná jako informace, nikoli jako měřítko. Potřebujeme poznat vlastní mechanismus, jeho sílu a situace, ve kterých se spouští.
Sebepoznání proto nezačíná otázkou, proč to nezvládám jako ostatní. Začíná otázkou, co se ve mně vlastně děje? Pocit „nedá se s tím nic dělat“ tak dostává nový rozměr. Neříká nám, že jsme slabí ani že je rozhodnuto. Říká nám, že jsme narazili na místo, kterému zatím úplně nerozumíme.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
