Článek
Co stojí za naší potřebou ovlivňovat realitu? Proč někdy nedokážeme přijmout věci takové, jaké jsou, ale potřebujeme je napravovat, uspořádat, zdokonalovat nebo alespoň předvídat, co se s nimi stane?
Mohlo by se zdát, že jednoduše věříme, že víme, jak by věci měly být. Ve skutečnosti však může být stejně důležité, co nás na jejich současné podobě vnitřně ohrožuje. Představte si například dva lidi, kterým vadí umístění vázy.
První řekne: „Posuň tu vázu o dva centimetry doleva. Bude to vypadat lépe.“
Druhý namítne: „Dej tu vázu zpátky. Vždycky byla tady.“
Dojem může být v obou případech stejný: pedantství kolem několika centimetrů. Psychický důvod je však opačný. Prvnímu vadí, že současné uspořádání zůstává stejné, přestože právě vidí možnost, jak je vylepšit. V krajní podobě je pro něj obtížné snášet představu, že věci zůstanou takové, jaké jsou, přestože by mohly být jiné, lepší nebo dokonalejší. Druhému naopak vadí samotná změna známého uspořádání. Jeho napětí vyrůstá z představy, že to, co dosud platilo a na co se mohl spolehnout, se může kdykoli změnit. Jeden proto realitu neustále posouvá, druhý ji vrací do známého stavu.
Tyto protichůdné potřeby však mají něco společného: v krajní podobě mohou být projevem duševní nerovnováhy člověka, který při orientaci ve světě preferuje smyslové vnímání. Nejde proto o dva hlasy v jedné hlavě, ale o interakci dvou různých lidí. Vnitřní protiváhu smyslové preferenci tvoří vždy jedna z intuitivních psychických funkcí. A právě jejich dialog nyní budeme zkoumat.
Introvertní smyslové vnímání
Pokud preferujete Introvertní smyslové vnímání, přirozeně porovnáváte současnou situaci s tím, co už znáte z vlastní zkušenosti. To vám umožňuje předvídat důsledky na základě toho, co jste již zažili, a velmi citlivě zaznamenávat odchylky od známého stavu. Ústřední otázka proto zní: „Co mi moje zkušenost říká o tom, co se děje právě teď?“
Základní logika je praktická: „Vidím situaci X a ze zkušenosti vím, že vede k W. Pokud nechci W, musím zabránit X.“ Kromě W tak může být zneklidňující už zdánlivě nevinná situace X. Nepříjemná není sama o sobě, nýbrž tím, co podle zkušenosti předznamenává.
Stejný princip můžeme vidět při uklízení: věci mají své místo a jejich vrácením po použití se svět vrací do svého známého výchozího uspořádání – úklid obnovuje známý stav a s ním i pocit klidu. Lidem s touto preferencí tak nemusí vadit špinavé okno, ale hrneček odložený v obýváku nemohou přejít. Nejde totiž primárně o potřebu čistoty, ale o předvídatelnost.
Vyvažující Extravertní intuice tuto jistotu trvale narušuje otázkou: „Co když existují jiné možnosti? Co když X nemusí vždy způsobit W?“ V rovnováze tím osvobozuje přítomnost od minulosti a člověka od rutiny. Ten tak zůstává otevřený i novým zkušenostem. V nerovnováze se však dialog obrací opačným směrem: „A co když může W vzniknout ještě jiným způsobem?“
Preferované Introvertní smyslové vnímání udělá to, co umí nejlépe: pokusí se nejistotu snížit pomocí prevence. Odstraňuje známá rizika, vytváří pravidla, kontroluje postupy a připravuje se na další možné komplikace. Tím se však roztáčí nová spirála zesilování: každé nové opatření může Extravertní intuice doplnit další variantou selhání. Vnitřní dialog se postupně soustředí na prevenci a hledání nedosažitelné jistoty: „Jaké opatření zaručí, že se známé nebezpečí nemůže objevit v žádné budoucí variantě?“
Právě proto mohou lidé s touto preferencí snášet změny viditelně hůře než jiní. Čím déle určitý způsob fungování potvrzuje jejich zkušenost, tím více zkušeností současně hovoří pro jeho zachování. Nová situace proto neznamená jen nutnost naučit se něco nového, ale také opustit část jistoty, kterou člověku poskytovalo to, co už znal a bylo mnohokrát prověřeno.
Extravertní intuice
U stejné dvojice funkcí může být preference obrácená. Pokud tedy preferujete Extravertní intuici, přirozeně zaměřujete pozornost na možnosti, které současná situace nabízí. Dokážete rychle nacházet nové souvislosti, představovat si alternativní vývoj a objevovat řešení, která dosavadní zkušenost nenabízí. Ústřední otázka proto zní: „Co všechno by mohlo být jinak?“
Vyvažující Introvertní smyslové vnímání však tuto otevřenost koriguje otázkou: „Co mi moje zkušenost říká o tom, jak podobné možnosti dopadly?“ Připomíná tím, že nová možnost není automaticky lepší jen proto, že je nová. V duševní rovnováze se oba pohledy vzájemně korigují: intuice umožňuje překročit hranice dosavadní zkušenosti, zatímco zkušenost pomáhá rozlišovat mezi možností, která stojí za vyzkoušení, a opakováním něčeho, co už selhalo. Minulost tak omezuje slepý optimismus, aniž by určovala budoucnost.
V nerovnováze však Introvertní smyslové vnímání začne ke každé nové možnosti přinášet zkušenost, která ji nějak zpochybňuje: „Tohle už jsme zkoušeli. Tady se minule objevil problém. Tohle mi připomíná situaci, která nedopadla dobře.“ Zdravá korekce se postupně mění v pochybnost, zda vůbec existuje možnost, proti které minulost nemá žádnou námitku.
Preferovaná Extravertní intuice udělá to, co umí nejlépe: začne generovat další možnosti. Jenže nová možnost nevzniká ve vakuu; vzniká kombinováním a přeskupováním toho, co už člověk nějak zná. Proto lze ke každé nové variantě dodat nějakou zkušenost, analogii nebo varování. Extravertní intuice na to odpoví vytvořením nové varianty a roztáčí se spirála, ve které každá pochybnost otevírá další možnost a každá další možnost přináší nový důvod k pochybnosti.
Problém tak zůstává v realitě otevřený. Člověk se obtížně definitivně rozhoduje, případně své rozhodnutí znovu otevírá pokaždé, když zahlédne jinou možnost. Dobře je to vidět například ve vztazích. Pochybnost o současném vztahu otevře představu jiné možnosti, ta však při bližším pohledu přinese vlastní rizika a člověk začne zvažovat další variantu. Nejistotu proto nemusí vyvolávat jen to, co je na současném vztahu špatně, ale samotné vědomí, že by mohl existovat lepší vztah. Obtížné pak není pouze rozhodnout se, ale také považovat tím věc za uzavřenou, protože člověk se musí předem vzdát všech možností, které se teprve mohou objevit.
Netolerance Extravertní intuice proto může mít zvláštní podobu: jakmile se něco jeví příliš definitivní, stabilní nebo svazující, začne to být překážkou dalších možností. Řešením je pak odstranit závazek — zbavit se věci, práce, pravidla, plánu, někdy vztahu — a tím znovu otevřít prostor možnostem. Netolerance přitom nemíří na věc, situaci nebo člověka, ale na jejich definitivnost, resp. vlastní pocit omezení. To, co bylo původně svobodnou volbou, se stává problémem ve chvíli, kdy začíná znamenat, že ostatní možnosti už zvolit nelze.
Vidíme, že vnitřní dialog se opět soustředí na hledání nedosažitelné jistoty, tentokrát z opačné strany: „Dej mi možnost, která nemůže selhat.“ Jenže minulost takovou zkušenost nabídnout nedokáže – o výsledku skutečně nové možnosti ještě žádnou zkušenost nemáme.
Popsaný dialog je opět v obou směrech stejný. Rozdíl je pouze v tom, které straně přirozeně více důvěřujete. Rezonuje s vámi spíše postoj: „Nová možnost musí obstát před tím, co už znám ze zkušenosti“? Nebo naopak: „Dosavadní zkušenost musí ponechat prostor pro možnost, že tentokrát může být všechno jinak“? Obě strany mají svou pravdu – zkušenost nás chrání před opakováním známých chyb, zatímco otevřenost novým možnostem brání tomu, aby se minulost stala jediným možným scénářem budoucnosti.
Extravertní smyslové vnímání
Pokud preferujete Extravertní smyslové vnímání, přirozeně zaměřujete pozornost na konkrétní podobu reality tady a teď. Snadno registrujete, co se kolem vás děje, všímáte si příležitostí k okamžitému zásahu a dokážete pružně reagovat na měnící se podmínky. Ústřední otázka proto zní: „Co mohu udělat s tím, co je právě přede mnou?“
Vyvažující Introvertní intuice však tuto orientaci na přítomnost narušuje otázkou: „A vím jistě, co svým zásahem uvedu do pohybu?“ Připomíná tím, že současný stav není pouze tím, čím právě je, ale zároveň se někam vyvíjí – a náš zásah proto může ovlivnit i něco, co zatím nedokážeme vidět.
V duševní rovnováze se oba pohledy vzájemně korigují, byť oba vyrůstají z přesvědčení, že realita nikdy není definitivně hotová. Intuice připomíná, že každý zásah má pokračování, které nelze předem dohlédnout do důsledku; smyslové vnímání naopak vrací pozornost k tomu, co je skutečně přítomné a co lze ovlivnit právě teď. Člověk s touto dispozicí vstupuje do reality, aby ovlivnil její vývoj lepším směrem. Dokáže přijmout přirozený pohyb reality a zároveň zasáhnout tam, kde svůj zásah považuje za smysluplný.
V nerovnováze však může být stále obtížnější tolerovat stagnaci, ale i jakýkoli vývoj směrem, který člověk subjektivně vnímá jako zhoršení. Preferované Extravertní smyslové vnímání začne tuto nejistotu řešit po svém: zasáhne a zjistí, co se stane. Do jeho přirozené odvahy vstupovat do reality se tak mísí určitá lehkovážnost a postupně i nutkání měnit vše, u čeho se nějaká možnost změny nabízí. Vyvažující Introvertní intuice se přitom dostává do vleku a její role v dialogu se mění.
Každý zásah totiž vytvoří nový stav – a tím poskytne Introvertní intuici nový výhled. Ta začne ukazovat, kam by se nově vzniklá situace mohla dále vyvíjet: „Když ses dostal sem, podívej kam se můžeš dostat dál?“ To, co ještě před chvílí představovalo cíl, se jeho dosažením mění ve výchozí bod dalšího vývoje.
Preferované Extravertní smyslové vnímání na tento nový výhled odpoví způsobem, který je mu vlastní: dalším zásahem. Zlepší výkon, upraví svůj vzhled nebo projev, změní prostředí či zvládne náročnější úkol. Každá další změna poskytne Introvertní intuici další bod, ze kterého lze zahlédnout nový směr. Každý dosažený stav tak současně vytváří nový horizont, vůči němuž začne současná realita působit jako neuspokojivá.
Roztáčí se spirála zesilování: čím více člověk realitu posouvá, tím více dalších směrů jejího vývoje může zahlédnout – a čím jasněji je vidí, tím obtížnější je ponechat současný stav bez dalšího zásahu. Vnitřní dialog se postupně soustředí na hledání konečného bodu: „Ukaž mi úroveň, na které už není třeba zasahovat.“ Jenže takový bod prakticky neexistuje. Téměř každou konkrétní skutečnost lze ještě nějak upravit, zdokonalit, rozšířit nebo překonat.
Introvertní intuice
Poslední variantou je obrácená preference na této ose. Pokud tedy dáváte přednost Introvertní intuici, přirozeně zaměřujete pozornost na širší souvislosti toho, co se v realitě odehrává, a na směr, kterým se situace vyvíjí. Pracujete s vnitřním obrazem, který propojuje různé poznatky do jednoho vývoje – umožňuje vám v současné podobě skutečnosti zahlédnout její počátek i pravděpodobné pokračování. Ústřední otázka proto zní: „Z čeho to, co právě vidím, vzniklo a kam to směřuje?“
Vyvažující Extravertní smyslové vnímání však tento nadhled narušuje otázkou: „A co z toho je skutečně přede mnou právě teď?“ Připomíná tím, že pohyb, který člověk vnitřně zahlédl, ještě není skutečností. Vývoj reality se může proměnit, narazit na překážku nebo ukázat něco, co ve vnitřním obrazu nebylo možné zachytit.
V duševní rovnováze se oba pohledy vzájemně korigují. Intuice umožňuje zahlédnout, čím by se současná podoba reality za daných podmínek měla stát; smyslové vnímání naopak ukazuje, čím skutečně je a co její aktuální podoba dovoluje. Realita a vize se tak pohybují společně. Vize předjímá směr dalšího vývoje, ale každá skutečná změna zároveň poskytuje nové informace, podle kterých může být tento směr upřesněn nebo přehodnocen. Člověk tak může svému vnitřně vnímanému pohybu důvěřovat, aniž by požadoval, aby mu realita za všech okolností odpovídala.
V nerovnováze se však tento společný pohyb rozpojí. Zatímco u preferovaného Extravertního smyslového vnímání jsme viděli snahu udržovat žádoucí směr neustálými zásahy do reality, preferovaná Introvertní intuice se pokouší zafixovat druhou stranu vztahu – svůj vnitřní obraz. Realita se dál mění, ale vize se měnit přestává.
Preferovaná Introvertní intuice tedy nepřestává sledovat směr vývoje – přestává však dostatečně připouštět, že nová skutečnost může tento směr změnit. Z reality pak přijímá to, co vnitřní obraz potvrzuje, zatímco u všeho ostatního stále výrazněji vnímá rozpor mezi tím, čím skutečnost právě je, a tím, čím by se podle jejího vnitřního obrazu měla stát. Vyvažující Extravertní smyslové vnímání však neustále připomíná detaily, které nesedí, výsledky, které neodpovídají představě, nebo důsledky, které nebyly součástí původního obrazu.
Preferovaná Introvertní intuice s tímto rozporem udělá to, co umí nejlépe: koriguje jeho význam. Odchylka musí dostat takové vysvětlení, aby mohla být začleněna do původní vize. Jednotlivé poznatky se skládají do příběhu, který stále potvrzuje stejný směr. Vyvažující Extravertní smyslové vnímání se tak postupně dostává do jejího vleku. Jeho úkolem už není ukazovat, jaká realita je, ale pomáhat ji vidět takovou, jaká by měla být.
Roztáčí se jiná spirála zesilování: vize řídí kontakt s realitou, ten však odhalí další odchylku, kterou je třeba znovu vysvětlit v rámci původního obrazu – a toto nové vysvětlení vyžaduje další kontakt s realitou. Vnitřní dialog se postupně soustředí na nedosažitelný požadavek: „Ukaž mi realitu takovou, jak ji vidím uvnitř.“ Jenže realita se nikdy nepřestává vyvíjet. Každá její změna přináší nové skutečnosti, které původní vize nemohla obsahovat, a tím by ji měla zároveň proměňovat. Jakmile se tedy vnitřní obraz zafixuje, rozpor mezi ním a realitou, která se zastavit nedá, může už jen narůstat.
Rostoucí netolerance se proto nemusí projevovat snahou realitu napravovat. Člověk může svou vizi udržovat také tím, jak realitu interpretuje a čemu v ní věnuje pozornost. Skutečnosti, které do osobní vize zapadají, získávají na významu, zatímco ty, které jej narušují, mohou být zpochybňovány nebo jednoduše přehlíženy. Postupně může být obtížné snášet i lidi, kteří na tyto rozpory upozorňují nebo stejným událostem přisuzují jiný význam. Netolerovaná tak nakonec není samotná realita, ale její právo odporovat našemu výkladu toho, kam směřuje.
Závěr
Také mezi těmito čtyřmi preferencemi najdeme jednu, která se ostatním poněkud vymyká. Nerovnováha prvních tří výše uvedených se poměrně snadno promítá do toho, co člověk s realitou dělá – snaží se ji zabezpečit, otevřít jiným možnostem nebo konkrétně změnit. Introvertní intuice však může realitu zdánlivě tolerovat: změní totiž význam, který jí přisuzuje. Právě proto může být její nerovnováha zvenčí méně nápadná.
Na závěr je důležité připomenout, že psychická preference v tomto pojetí není něco, co si v průběhu života jednoduše zvolíme nebo dokážeme vědomě změnit. Naše životní zkušenost však zásadně ovlivňuje, jakou konkrétní podobu tato dispozice získá. Proto mohou dva lidé se stejnou preferencí působit odlišně. Vrozená preference nám tedy nevypráví celý životní příběh člověka; životní příběh nám naopak pomáhá pochopit, proč právě jeho preference získala tuto konkrétní podobu.
Vzniká tak širší spektrum: Extravertní myšlení může být autoritativní i spolupracující, Introvertní cítění konvenční i nekonvenční, Introvertní myšlení sebejisté i pochybující a Extravertní cítění přizpůsobivé i prosazující. Stejně tak Introvertní smyslové vnímání může být opatrné i dobrodružné, Extravertní intuice disciplinovaná i chaotická, Extravertní smyslové vnímání zdrženlivé i impulzivní a Introvertní intuice otevřená korekci i pevně přesvědčená o svém výkladu. V rámci jungovského pojetí nám životní zkušenost tuto základní dispozici formuje. Mění se její zralost, pružnost i dojem, kterým působí – nikoli základní psychický princip, ze kterého vyrůstá.
Člověk se může naučit velmi dobře používat i vyvažující funkce a v duševní rovnováze je stále více zahrnovat do svého jednání. Tím se však jeho původní typ osobnosti nemění v jiný – bývá pouze hůře rozpoznatelný.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
