Článek
Kdyby umělá inteligence nefungovala tak dobře, nebylo by o čem psát. Její síla spočívá právě v tom, že je užitečná. Dokáže během několika sekund poradit, vysvětlit, analyzovat, formulovat nebo navrhnout řešení problému, s nímž bychom si dříve těžko poradili sami.
Právě proto bych na chvíli odložila představu AI jako budoucího agresora a podívala se na změny, které už probíhají. Umělá inteligence skutečně zásadně mění naše možnosti. Není však abstraktní silou stojící mimo nás. Co s novými možnostmi uděláme, je stále především v našich vlastních rukou.
Pryč s realitou, která mě nezajímá
Ještě před AI jsme si zvykli na personalizovaný obsah informačních toků. Nejprve média a později celý internet se naučily servírovat nám pouze realitu, která nás zajímá.
Bylo to příjemné, ale mělo to vedlejší efekt. Člověk postupně přestal vidět sdílenou realitu a začal vidět její verzi sestavenou podle vlastních preferencí. Jakmile poskytovatel zachytí náš zájem, dodá nám podobného obsahu tolik, že snadno ztratíme představu o jeho skutečném významu. To, čím právě žijeme my, začne působit jako téma, kterým žije celá společnost.
Algoritmus přitom nerozlišuje, zda množí informace užitečné, realistické a pozitivní, nebo pravý opak. Dodá nám především to, co dokáže udržet naši pozornost – spolu s lidmi, které zajímá totéž.
Chatbot v tom jde ještě dál. Nefiltruje pro nás jen cizí obsah nebo vhodné kontakty. Říká: „Řekni mi, co právě řešíš, a já ti s tím pomůžu.“
Středem nového světa jsme konečně my sami. Náš problém je důležitý, naše otázka stojí za odpověď a naše myšlenka za rozpracování. Už nejsme jen pasivními příjemci upravené reality. Dostáváme nástroj, který nám pomáhá aktivně do reality zasahovat. Nástroj, který je diskrétní, dostupný a nekonečně trpělivý.
Každý se může soustředit na to, co ho zajímá právě teď a tady. Jenže má to i méně líbivou stránku. Čím lépe si dokážeme vystačit ve vlastním světě, tím více začínají světy ostatních působit jako vyrušení.
Pryč s každým, koho už nepotřebuji
Když jsme si dříve s něčím nevěděli rady, složitě jsme hledali informace nebo člověka, který je měl. Zeptali jsme se kolegy, zavolali kamarádovi, napsali do sociální skupiny, poradili se s rodinou nebo navštívili odborníka.
Bylo to pomalé a někdy nepříjemné. Museli jsme přiznat, že něco nevíme a někoho potřebujeme. Vysvětlit svůj problém a čekat. Tahle nepohodlná závislost na druhých lidech však měla důležitou sociální funkci.
Rada ohledně hypotéky se změnila v rozhovor o rodině. Prosba o pomoc v práci v debatu o tom, co nás trápí. Kamarád, kterému jsme popsali svůj skvělý plán, mohl říct: „Prosím tě, to je úplná blbost.“
To všechno byla komunikace, která vznikala z potřeby něco řešit. A zároveň nenápadná sociální pojistka.
Člověk dnes může řešit práci, peníze, vztahy, vlastní strachy, plány i velmi osobní problémy, aniž by o nich kdokoli v jeho okolí věděl. Lidé spolu mohou bydlet, pracovat a žít, a přesto mít stále menší představu o tom, co se odehrává v životě toho druhého.
Umělá inteligence sama nerozhoduje, jaký člověk ji používá a k čemu. Funguje jako zesilovač možností, který si nevybírá, co zesiluje. A právě tady vzniká i docela obyčejné bezpečnostní riziko. Důvěra v druhé lidi vždy částečně vycházela z toho, že někdo jiný věděl, čím žijí, s kým se baví, co řeší a kam směřují. Čím větší část svého života můžeme prožívat a plánovat bez účasti kohokoli dalšího, tím zřetelněji si uvědomujeme, jak snadné je věci tajit.
Není to vina AI. Ta pouze umožňuje přemýšlet, plánovat a jednat bez přirozené účasti druhých lidí. Jenže jejich přítomnost byla také pojistkou. Nejenže nám pomáhali. Viděli nás.
Pryč se vztahy, které mi nic hezkého nepřináší
Socializace není jen komunikace. Znamená také věnovat kvůli druhému člověku pozornost něčemu, co jsme si sami nevybrali.
Personalizovaný internet nás ale naučil: Nemusíš věnovat pozornost tomu, co tě nezajímá. Chatbot k tomu přidal: A už nemusíš ani druhé lidi zatěžovat tím, co nezajímá je. Obojí je pohodlné. A obojí umožňuje každému stále efektivněji existovat ve vlastním informačním a problémovém prostoru.
Z této reality vyrůstá docela racionální postoj: Proč bych měl každý den sledovat desítky článků, zpráv, komentářů a diskusí? Nevím, co je reklama, co manipulace, co boj o kliknutí a co je opravdu důležité. Až budu něco potřebovat vědět, zeptám se AI.
A proč bych měl poslouchat někoho, jak deset minut vysvětluje něco, co bych zjistil za třicet sekund, kdyby mě to opravdu zajímalo? Pomáhat mu formulovat dopis, který AI napíše rychleji a lépe? Přemýšlet s ním, kam má jet na dovolenou? Vysvětlovat mu, jak něco funguje? Hádat se s ním a radit mu?
Z hlediska efektivity je to strašné plýtvání časem. Z hlediska vztahů je to však celá jejich podstata.
Doposud jsme druhé potřebovali a vztahy vznikaly částečně jako vedlejší produkt této potřeby. Pokud služby umělé inteligence tuto potřebu odstraní, budeme se muset naučit něco nového: věnovat druhým lidem čas, pozornost a energii, přestože od nich právě nic nepotřebujeme. Osobní svoboda, na jejíž odvrácené straně číhá nejistota stejných rozměrů: co když nikomu nebude stát za to investovat totéž do nás?
V novém světě máme stále po ruce někoho, kdo nám efektivně a diskrétně poradí a pomůže. Skutečným luxusem tak už není kvalitní rada, ale člověk, kterému můžeme věřit. Člověk, který se o nás doopravdy zajímá, i když nemusí.
Tak k čemu zbytečné znalosti?
Je tu ale ještě jeden posun. Dříve mělo vědění samo o sobě sociální hodnotu. Obraceli jsme se na konkrétní lidi, kteří měli informace, zkušenosti a něčemu rozuměli. Četli jsme jejich články, naslouchali jejich myšlenkám a ptali se jich. Jejich znalosti jim dávaly určitý sociální status.
Dnes se nabízí mnohem efektivnější přístup: „Ty něčemu rozumíš? Dej to k dispozici AI a já se jí zeptám, až to budu potřebovat.“
Proč si pamatovat informace a souvislosti, které právě nepotřebuji? Proč průběžně sledovat téma, které se mě teď netýká? Až to pro mne bude důležité, zeptám se AI.
Vědění přitom neztrácí hodnotu samo o sobě. Ztrácí hodnotu jako vlastnost konkrétního člověka.
A s tím přichází nepříjemná otázka: K čemu mi je něčemu rozumět, když se mě na to nikdo nezeptá? K čemu psát článek, když ho nikdo nemusí číst? Aby si z něj AI jednou vzala potřebnou informaci a někomu ji předala v pěti větách?
Nevzniká tu společnost, která toho ví méně. Naopak, máme k dispozici více vědění než kdykoli dříve. Jen stále méně lidí bude mít důvod věnovat mu vlastní čas a pozornost z důvodů, které byly dříve zřejmé.
A z toho pramení klíčová nejistota: Jestliže už moje znalosti nejsou důvodem, proč mě někdo potřebuje, čím je nahradím? Čím budu užitečný ostatním? Čím budou oni užiteční mně? Dokážeme mít jeden pro druhého hodnotu i ve světě, ve kterém se navzájem stále méně potřebujeme?
Co za nás AI neudělá
Možná se tedy příliš zabýváme otázkou, zda se jednou umělá inteligence obrátí proti lidstvu. K tomu, aby člověku pomáhala uskutečňovat dobré i špatné záměry a měnila tak jeho život, žádné vlastní úmysly nepotřebuje. Vystačí si s těmi jeho.
AI je příliš užitečná na to, abychom se jí dobrovolně vzdali. Budeme se ale muset naučit žít s tím, jak s její pomocí měníme svůj vlastní život.
Především bychom měli přestat považovat dobré vztahy za samozřejmost nebo pouhý projev slušnosti. Vědomě investovat čas a pozornost do lidí, i když od nich nic nepotřebujeme. Nechat si své názory korigovat také někým, kdo není nekonečně trpělivým pomocníkem zaměřeným právě na nás a unést jeho odlišný názor. Zajímat se o to, co řeší lidé kolem nás, i když jejich problém dokáže AI vyřešit lépe a rychleji.
Technologie nám může ušetřit obrovské množství času a učinit nás mnohem soběstačnějšími. Co s ušetřeným časem a získanou soběstačností uděláme, je stále jen naše odpovědnost.
AI nám může být kdykoli k dispozici, naslouchat nám, radit, motivovat nás a vytvářet velmi přesvědčivou iluzi vztahu. Nemůže však zajistit to, co nakonec potřebujeme nejvíce: vytvořit skutečný vztah mezi dvěma lidmi a zajistit, že nám někdo jiný bude věnovat svůj čas, pozornost, důvěru a péči.
