Článek
Moderní blahobyt vytváří iluzi, že všechno je na dosah, všechno je nahraditelné — věci, práce i vztahy. Mladá generace tak vyrůstá s pocitem, že omezení je jen hloupá volba pro ty, kteří nerozumí možnostem doby. Proč se vázat, když svět nabízí zdánlivě nekonečné množství únikových východů?
Téměř vše se dá vyřešit online. Stačí se připojit — magická iluze spojení, která odvádí pozornost od toho, že se ve skutečnosti odpojujeme. Že se kvůli tomu náš nejbližší prostor pomalu vyprazdňuje — nebo možná už je docela prázdný. Potřeba být přítomen v digitálním světě a neochota být přítomen v realitě svého života jsou spojené nádoby; je to naše vlastní volba, naše pohodlné rozhodnutí, kde se hranice mezi příčinou a důsledkem dávno rozplynula.
Internet totiž nabízí to, čeho se v realitě nedostává snadno: pozornost, přijetí, potvrzení. Perfektní kulisu, kterou navštěvujeme dobrovolně — pro pobavení, pocit klidu, bezpečí, hojnosti a soukromí, do kterého nikomu nic není. Omezení práva „být online“ svádí k boji, protože bojovat je vždy osvobozující: výhra potěší, prohra nás popožene k chytřejší taktice. Čím déle bojujeme, tím méně otázek si potřebujeme klást – boj dokonale zastíní vše, co nechceme řešit.
Asociální odstup je do určité míry přirozenou součástí dospívání. Uvolňuje staré vazby a umožňuje novému člověku postavit se na vlastní nohy. Odpojení může působit jako projev síly, jako racionální strategie člověka, který už nepotřebuje pomoc. Osamostatnění se ale nemá urychlovat ani brzdit — každý zásah do něj totiž vyvolá boj. Ten zatemní mysl na obou stranách, a nakonec přinese spíš samotu než skutečnou samostatnost.
A protože boj je sám o sobě opojně jednoduchý, je užitečné všímat si lidí, kteří ho vyhledávají – naučili se jeho prostřednictvím oddalovat chvíli, kdy budou muset čelit poválečné realitě vlastního života. Nekonečný boj je jejich způsob jednoduché existence. Není nutné se do něj nechat vtáhnout jen proto, že má schopnost pohltit každého, kdo zrovna nemá nic lepšího na práci.
Můžeme vést spory o tom, zda je asociální odstup v konkrétním případě znakem síly, nebo spíše nejistoty a zahlcení. Laický pohled zvenčí na to však nestačí — a jakýkoli pokus do toho zasahovat stav jen zhorší. Navíc platí, že kdo se cítí povolán „pomoci“ druhému proti jeho vůli, většinou jen promítá vlastní potřebu kontroly — a zaměňuje ji za péči.
Téma, které stojí za to otevřít je prázdnota — ne proto, abychom ji hledali u druhých, ale jako podnět k vlastnímu zamyšlení. Snaha obnažovat prázdnotu druhých nebo omezovat způsoby, kterými ji sami zakrývají, vždy spustí jen novou formu boje. Člověk, který stojí v pevných vztazích, necítí potřebu organizovat ostatním jejich život. Odtažitost druhých se totiž stává problémem jen tehdy, když naše vlastní soběstačnost není skutečná.
Rodič a dospívající stojí každý v jiné perspektivě prázdného prostoru. Jde o rozdíl věku, který nelze předat ani vysvětlit. Rodič může právem vnímat prázdnotu jako ohrožení, protože ví, jak těžko se zaplňuje. Dospívající ji naopak na určitou dobu potřebuje, protože v ní dozrává jeho samostatnost. Zásadní je poselství, že dříve či později potřebuje každý něco víc než vlastní soběstačnost — své vztahy s vrstevníky, zkrátka okruh lidí, s nimiž bude skutečně žít. Kdy se do toho kdo pustí, je výhradně jeho rozhodnutí. Jen je dobré počítat s tím, že s časem se okruh dostupných vrstevníků a vhodných příležitostí ztenčuje.
Samotářský způsob života mladé generace dnes těžko oddělit od vzestupu on-line světa. Nejde o jednoznačnou příčinu, spíše o katalyzátor, který umožnil vyhýbat se tématům, která byla dřív nevyhnutelná, a tím nepřímo formoval způsob, jak dnes mladí lidé žijí své vztahy.
Pro dvacátníky může digitální prostor představovat bezpečný únik – jednoduchý, dostupný, bez odporu. S přibývajícím věkem se však stejný mechanismus mění v neviditelnou bariéru. A v rozhodujícím věku, kdy člověk nejvíce potřebuje spolehlivé vztahy, už může být on-line svět pastí. Ukáže se, že dotyčný neumí „být mezi lidmi“, že ho komunikace stojí nepřiměřené úsilí a že důvěra byla postupně nahrazena nedůvěrou a zvýšenou citlivostí na chyby druhých.
Když člověk dospěje k potřebě blízkosti, může zjistit, že roky pohodlného odstupu vytvořily prostor, který už není snadné překročit. Někteří lidé budou mít vztahy vždy, protože je tvoří přirozeně, ale pro značnou část společnosti se izolace časem stane přítěží. A zde je důležité připomenout: je to výhradně osobní volba a osobní odpovědnost každého z nás. Nikdo nemá právo zasahovat do cizího stylu života — a stejně tak nikdo nemá povinnost zachraňovat ty, kteří svoji volbu později vydávají za nepřízeň osudu.
Každý by si měl včas uvědomit, že jeho chování pramení z vrozených dispozic, které se s časem jen zesilují: vlastní pohodlí směřuje k prázdnotě, námaha k rovnováze. Vztahy vyžadují úsilí, a zkoumat, co nám brání tvořit vzájemnou harmonii, je ve skutečnosti nejlepší investice do vlastní budoucnosti. Ano, mnoho lidí v pozdějším věku tvrdí, že život v ústraní je jejich svobodná volba — ale realita je jiná: z nedostatku blízkosti pak zaplňují instituce a místa, která k tomu nejsou určena.
Asociální chování se může zdát bezpečné, dokud je člověk mladý. Ale přibývající roky nemají pro tyto iluze pochopení.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
