Článek
Abychom se mohli v tématu intuice posunout dál, je třeba si nejprve udělat pořádek v tom, co víme. Možná se domníváte, že jste intuitivní typ člověka – jenže intuici v určité míře používáme všichni. A co víc, každý člověk má k dispozici hned dvě formy intuice. Tradičně vycházím z Jungovy typologie osobností, která s tímto pojmem pracuje do hloubky. Základní rámec jsem popsala již dříve, takže dnes už jen konstatuji, že introvertní a extravertní intuice nejsou totéž – a právě to v praxi činí potíže.
U konkrétního člověka je totiž rozhodující vrozená preference: jednu z intuicí používáme aktivně, druhá zůstává v pozadí. Ani ta aktivní však není vždy stejně silná – každá intuice totiž může fungovat na jedné ze čtyř úrovní. Zní to složitě, ale není, podstatné je zjistit, která varianta je vaše a ostatní můžete pustit z hlavy. Dnes se podíváme pouze na extrovertní variantu intuice.
Ve svých textech často mluvím o vrozené formě geniality, která je v každém z nás – jen má u každého jinou podobu. Intuice, jak ji chápu, je branou k něčemu, co nás přesahuje, ale její geniální úroveň je skutečná vzácnost. Chci vám ukázat logický rámec, který vysvětluje chování lidí s touto preferencí. A rovnou přiznávám: jejich obvyklé projevy bývají pro okolí nejen nepochopitelné, ale někdy i dost nepříjemné.
Například Michael Polanyi prohlásil, že: „víme více, než dokážeme říci“. Tato myšlenka podporuje představu, že naše intuice vychází z hlubokých, nevědomých struktur, které mozek nemůže plně vysvětlit slovy, ale přesto je využívá při rozhodování. Jinými slovy: intuitivní lidé „efektivně rozhodují, aniž by si byli vědomi toho, jaké znalosti k tomu používají nebo jak je získali“. Další autor: Gerd Gigerenzer popisuje intuici jako soubor instinktivních reakcí, které jsou přizpůsobeny prostředí a umožňují nám překonat racionální kalkul ve prospěch okamžitého řešení.
Aplikujeme-li přísnou logiku typologie, zjistíme, že Polanyiho výrok vystihuje intuici obecně – tedy obě její varianty. Naproti tomu Gigerenzer se už dotýká specificky extrovertní intuice, neboť odkazuje na její přirozený protipól: introvertní smysly, které podle mého poznání nesou právě ony instinktivní vzorce, o které se extrovertní intuice opírá. Tyto dvě psychické funkce tvoří vzájemně vyvažující pár – vždy v takové intenzitě, která je pro daný psychický systém funkční. Proto ani instinkty nepůsobí u každého stejně silně, neboť každému jsou přístupné v jiné míře.
Mým oblíbeným zdrojem zůstává samozřejmě C. G. Jung, který se k našemu tématu vyjádřil s pozoruhodnou přesností. Introvertní smysly podle něj představují „zděděný mozek – rezultát života našich předků“. U extravertní intuice ale volí zcela jiný obraz: „Mé vědění má tisícihlavou armádu řečníků s hlasy jako lvi.“ Tento silný obraz naznačuje, že intuitivní vhled k nám přichází zvenčí – z prostoru mimo vědomí i osobní zkušenost – a že tyto hlasy nás mohou snadno přemoci, překřičet náš vlastní vnitřní hlas. Ne náhodou Jung zároveň tento druh intuice označil za „lži-rozum s lačnýma rukama“ – tedy schopnost, která může být brilantní i zrádná.
Zkuste si představit, že extravertní intuice dokáže zachycovat informace z vědomí nebo momentálního rozpoložení jiných lidí. O této funkci je známo, že se pojí s teatrální emocionalitou a potřebou prosadit se. Všichni známe děti, které se s dramatickým jekotem válejí po podlaze obchodního centra. Co se v tu chvíli odehrává v jejich hlavě? Něco zjevně „vědí“, ale nejsou schopny to vyjádřit v klidu, přitom se zoufale snaží upřít svou pozornost na nějaký vlastní požadavek.
Matky těchto dětí by možná potvrdily, že se to nejčastěji děje tam, kde je víc lidí. Mám vlastní hypotézu: atmosféra při nakupování je nasycená frustrací, napětím a pocitem nedostatku. Dítě (s námi zkoumanou preferencí) tuto latentní emoci nasaje jako houba, ale protože ji nedokáže zpracovat, propadne jakémusi afektivnímu zkratu. Nejde o empatii, ale o jistý druh psychické infekce, která hledá ventil. Právě proto takto nereagují všechny děti – nejde o důsledek výchovného selhání, ale o citlivost na kolektivní atmosféru, která u tohoto typu osobnosti způsobuje přetížení.
V naší pracovní hypotéze vidíme, že dítě se kolektivu nevyhýbá – naopak, zjevně potřebuje publikum, aby mohlo rozvíjet své klíčové dovednosti. Je důležité připomenout, že zdroj intuice zůstává pod hladinou vědomí, takže dítě vlastně bezprostředně vyjadřuje to, co v prostoru „visí“, aniž by chápalo, odkud to přichází. Aby se vyhnulo konfrontaci s nejasným vnitřním obsahem, sleduje reakce okolí a na ty dále reaguje – v této vyčerpávající, byť zcela nevědomé strategii, se pak s věkem postupně zdokonaluje.
Pracujeme-li s tím, co je pro extravertní intuici typické, můžeme dojít k několika důležitým závěrům. Intuice cíleně udržuje původ podnětů pod prahem vědomí – dotyčný nezkoumá své motivy a navzdory tomu, že je vnímá jako externí, jim plně důvěřuje. Učí se pracovat s nepředvídatelným vnitřním chaosem a instinktivně vnímat příležitosti, hrozby a osobní postoje druhých. Jeho provokace nejsou nahodilé – vždy se podvědomě sladí s dominantní náladou skupiny nebo přítomné autority, od které pak očekává ochranu. Zpočátku to působí neobratně a dochází k situacím, ve kterých se dítě cítí zrazeno, protože pomoc, kterou očekávalo se nedostaví, ale i tato schopnost časem zraje. Vzniká dovednost vytvářet napětí, které má nečekaně přesný účinek.
Postupně se tak extravertní intuice učí nejen pracovat s vnějšími podněty, ale i cosi vysílat – skrytě iniciovat, či přímo inscenovat. Součástí její geniality je schopnost sugesce: přesvědčit druhé o tom, co není vysloveno, ale co v nich přesto vyvolává kýženou reakci. Takový člověk svou přítomností nakonec mění atmosféru – a čerpá z toho výhodu, přestože v jeho vlastním vědomí zůstává pocit, že jen reaguje na okolí. V případě potíží mu jeho intuice napovídá, kdo právě cítí vinu, a na toho umí vždy ukázat prstem a odejít. To vše se děje pod prahem vědomí, proto se dotyčný vnitřně cítí ovládaný druhými a snadno se vžívá do role mučedníka.
Fungovat jako médium znamená být vnitřně odpojený a dávat průchod něčemu, co nelze zcela vědomě řídit. Extravertní intuice stojí v přímém protikladu k extravertním smyslům, které umožňují zakoušet realitu tělem a prožívat smyslové potěšení. Pokud je však preferována intuice, tyto prožitky zůstávají téměř nedostupné – jde o ztrátu, kterou si dotyčný neuvědomuje, protože jinou zkušenost nezná. Kompenzace přichází skrze fantazii, často spojenou s potřebou kontroly a moci. Zatímco Freud klade důraz na sexualitu, Adler mu oponuje tím, že zdůrazňuje touhu po moci – typologie zde přináší jasné vymezení: rozdíl mezi těmito přístupy je doslova hmatatelný, neboť ukazuje, jak vnitřní uspořádání psychických funkcí formuje samotný způsob existence člověka a jak se to projevuje navenek.
Obvyklá deformace ve vývoji extravertní intuice
Přeneseme-li pozornost dovnitř této funkce – nacházíme silnou potřebu vytvářet tajemství – jako nástroj osobní výjimečnosti a projevu přízně. „Šuškající děti“ již získaly zkušenost, že konfrontovat druhého s tím, co skrývá ve své mysli, se nevyplácí.
Dítě zpočátku nejlépe vnímá to, co je nabité emocemi – tedy myšlenky, kterých má druhý „plnou hlavu“, i když je navenek tají. Tato forma mimovolného vhledu se na úrovni geniality rovná schopnosti telepatie. Dítě se však zatím učí a obvyklá výchova ho směřuje k tomu, aby si své poznatky nechalo pro sebe – obvykle tak sdílí tajemství druhých jako projev přízně vůči třetím osobám. Navozuje tím důvěrnost, chrání si vlastní soukromí, buduje výlučný vztah a zároveň si potvrzuje vlastní výjimečnost.
Tajemství ovšem nakonec působí jako jed: izoluje, narušuje sounáležitost, stává se hrozbou a vytváří psychologický odstup. Člověk, který má stabilní přístup ke zděděným instinktům a zároveň dokáže vnímat aktuální postoje okolí, může nabýt dojmu, že mu vyloučení nehrozí. Právě to je ale jeho největší slepá skvrna a zároveň nejniternější obava.
Deformace tohoto typu lidí, jak je pozorujeme ve společnosti, vznikají hlavně z potřeby cosi skrývat a namísto toho strhávat pozornost (vlastní i druhých) k něčemu jinému. V dospívání se tato tendence pojí s vrozeným obranným mechanismem vytěsňování, takže se dotyčný doslova učí vědět o všem a zároveň nevědět nic, co by mu osobně mohlo působit potíže.
Dokud si člověk uvědomuje, co skrývá, jsou možné škody relativně omezené. Jenže i tento mechanismus se časem zdokonaluje. Je důležité rozlišovat mezi vytěsněním a potlačením. Vědomě potlačené obsahy jsou v běžném případě stále dostupné – můžeme se k nim kdykoli vrátit. Vytěsnění naproti tomu znamená, že se něco vzpírá reprodukci, že je to trvale mimo dosah. V takovém případě musí existovat určitý vnitřní zájem, který upřednostňuje zapomenutí.
To je zdroj vnitřního tlaku: člověk pociťuje tíseň a nepokoj, ale nedokáže to vyslovit ani uchopit. A co hůř – jeho vědomí začne aktivně odvádět pozornost právě od těchto podnětů, protože vytěsnění generuje tzv. systematickou amnézii: z paměti se ztrácí pouze konkrétní informace či vzpomínky, a zároveň vzniká silný vnitřní záměr – vyhnout se i jen možnosti jejich znovu-vybavení. Jde o aktivní, záměrný odpor vědomí, který vytváří bariéru mezi člověkem a určitými obsahy jeho vlastní psychiky.
Vytěsňování stále většího množství nepříjemných pravd vede k tomu, že život se stává nerealistickým – což zde znamená stále těžším, plným nejasných křivd, neuchopitelných cílů a zklamání. Objevují se typické průvodní jevy: samomluva, fatální přeřeknutí, výpadky paměti, nedorozumění a takzvané vzpomínkové halucinace – tedy falešné vzpomínky na to, co bylo údajně řečeno nebo vykonáno. Dochází ke zkreslenému chápání slyšeného i čteného, jako by realita přestávala dávat smysl. Člověk začne pochybovat, že zná sám sebe, doprovodným jevem bývá i pocit bezmocného vzteku, který nelze vysvětlit ani uvolnit – je neadresný, hluboce zakořeněný a permanentní.
To vše je ale paradoxně korunováno přesvědčením, že dotyčný žádný problém nemá. Nevidí totiž příčinu v sobě – vše se přisuzuje chování druhých, a když není vyhnutí, tak „traumatickým“ událostem z minulosti, které nelze ověřit. Tyto konstrukce ale nemusí být autentické – dotyčný je vytváří podle aktuálního kontextu a podle toho, jak silně vnímá očekávání posluchače. Je totiž obzvláště citlivý na to, co pro něj bude věrohodné. Nejde tedy o vědomé lhaní, ale o mimovolní přizpůsobení, které slouží k udržení vlastní integrity.
Vykolejený vlak této mentální síly se však řídí jen velmi těžko. Zůstává ohromná vnitřní nestabilita – dotyčný se izoluje od lidí, jejichž blízkost ho ruší i ve spánku, ale zároveň má silnou potřebu občasné interakce, které se zcela poddává. Vyčnívá tím, že se nechává vynášet na vlně úspěchu, ale stejně intenzivně prožívá kolektivní zklamání i odmítnutí. Iracionální hrozby, které nedokáže uchopit, mu rostou před očima, proto neustále prahne po novém rozptýlení. Největší utrpení však prožívá v pasivní roli – proto se nesmí zastavit. A tak znovu a znovu nachází sílu inscenovat nové situace, nabíjet je emocemi a vnášet chaos.
Mechanismus vytěsnění jako by vědomí osvobozoval – zbavuje ducha námahy a poskytuje iluzi bezstarostné lehkosti. Jenže tato úleva je draze zaplacena nepřímým trápením, které nemá řešení. Jde o podvod na sobě samém, který nenese žádnou morální zásluhu – na rozdíl od bolesti, kterou může způsobit pravda a život v realitě.
Extravertní intuice se fixuje na své blízké, dokáže mít pocit propojení i na dálku, avšak klam od skutečného vhledu rozpoznat nedokáže. V okamžiku skutečné slabosti se osobní sféra vědomí rozpadá – jako kdyby někdo sejmul závoj, který do té doby překrýval svět. Mnozí v takovém stavu uslyší „boží hlas“, mluví o spojení s mrtvými, démony, magii či tajném pronásledování. Znepokojivým zjištěním je, že v případech, kdy hovoří o společenské hrozbě, se popisy těchto vizí nápadně shodují – bez ohledu na kulturní či individuální kontext.
Jak řekl C. G. Jung: „Šílenství je zvláštní formou ducha každodenního života, neboť život sám je samé bláznovství a je zcela bytostně nerozumný. Buď rád, že to můžeš poznat. Tak se toho nestaneš obětí. Ukazuje nám, že uvědomění je skutečně to jediné, co zde může pomoci. Osobnosti s touto preferencí potřebují vedení k sebereflexi – k ochotě přestat být katalyzátorem veřejného mínění či obrazem ambicí svých rodičů, protože tím nenávratně ztrácí kontakt s realitou i sami se sebou.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
