Článek
Spokojenost si obvykle spojujeme s růstem, naplněním, pocitem, že náš život dává smysl. Intuitivně cítíme, že jde o něco vnitřního – ale nerozumíme tomu dost na to, abychom to snadno realizovali. A tak hledáme své uplatnění především podle vnějších podmínek. Čím více však přihlížíme k okolí, tím zřetelněji v nás roste nespokojenost – jako důsledek nesouladu se sebou samým. Kolem 35. roku života přichází tiché, ale naléhavé volání naší duše: „Zastav se a konečně si dělej jasno.“ Tento životní zlom je obecně známý jako krize středního věku – je to dobře popsaný scénář, který se uplatní u každého, kdo se v životě příliš orientoval podle očekávání druhých.
Podobný zlom můžeme zažít i v souvislosti se závažným úrazem, nemocí nebo blízkostí smrti – vlastní, či někoho, na kom nám záleží. Náhle se přehodnotí všechno, co do té doby působilo samozřejmě. Priority se změní, a to, co jsme dlouho přehlíželi, začne vyvstávat s nečekanou silou.
Každý člověk má schopnost zastavit se a vnímat, co je v něm skutečné: vlastní rytmus, zásady, hodnoty a vnitřní směr. Je to cit, který nelze vysvětlit ani obhájit – dá se jen žít, pokud k tomu máte podporu, odvahu, a ideálně obojí. Když chybí, začneme se tomuto vnitřnímu vhledu instinktivně vyhýbat. Zaměřujeme se na vnější svět a učíme se jeho pravidla: kontrolovat, plánovat, dokazovat a neustále zvažovat, co si myslí ostatní. Náš vnitřní hlas je přehlušen hlasem kolektivu, jeho potřebami a konvencemi. Kdo se odváží naslouchat sobě, rychle narazí – protože tím zpochybňuje bezduché mechanismy každodenní rutiny. Cesta mimo vyšlapanou stezku je plná předsudků – a ostatním se jeví jako hrozba, útok na jejich jistoty, někdy dokonce jako projev slabosti nebo známka choroby.
Ideál dospělé osobnosti
Dospělosti nedosáhneme věkem, ale vnitřní celistvostí. To je stav, v němž jedinec stojí pevně sám v sobě – stabilní, tvořivý, schopný nést odpovědnost i vzdorovat. Dosáhnout tohoto ideálu je obtížné. Ne proto, že by nám chyběl potenciál, ale proto, že cesta k němu vyžaduje určité poznání. Duševní vývoj probíhá ve stupních – každý z nich má svou „pravdu“ a hranici, která se jeví jako konečná. Člověka ani nenapadne, že by za ní mohlo být něco víc, dokud k tomu vnitřně nedozraje. Kdo není připraven, zůstává stát, třeba celý život. Vnitřní stagnace se však projevuje nejen emoční nespokojeností – ale ztrátou smyslu, tedy nespokojeností existenciální. Můžeme být produktivní, vlivní, obklopení lidmi – a přesto – bez duševního růstu chybí našemu životu smysl a s tím se nedokážeme spokojit.
V tomto ohledu je opravdu užitečné porozumět jednomu základnímu psychickému mechanismu, který máme všichni společný – jde o schopnost zbavovat se nepříjemných obsahů z vědomí. Pokusím se ho popsat co nejjednodušeji, protože v duševním vývoji není důležité, kde se právě nacházíme, ale jestli rozumíme tomu, co nám brání jít dál.
Každý člověk se rodí s určitými vrozenými dispozicemi – tedy potenciálem pro rozvoj konkrétních silných stránek. V průběhu dětství se tyto vlohy spontánně vynořují. Pokud na ně okolí reaguje podporujícím způsobem, mají šanci se upevnit a dál rozvíjet. Pokud naopak narazí na odmítnutí nebo se ukáží jako nefunkční, bývají zatlačeny zpět do nevědomí. Tímto procesem se postupně formuje osobní integrita člověka – jakmile se jednotlivé části této vnitřní výbavy spojí v dostatečně stabilní celek, dozrává i vědomí. Objeví se kontinuita jednání – znak, že vědomí člověka stojí na pevném základě. Až v tomto bodě je možné skutečně někoho vychovávat – protože už existuje vědomá základna, se kterou lze diskutovat.
Nelze přesně určit, kdy osobnost dozraje – je to individuální proces, ovlivněný jak vnitřní výbavou, tak prostředím. Dítě může mít silné předpoklady i vhodné podmínky, stejně jako může čelit nepochopení, nezájmu, chaosu či destruktivním reakcím okolí. Vývoj probíhá v široké škále možností. Podstatné však je, že k tomu, co bylo v raném věku potlačeno, se lze vrátit – znovu to aktivovat a dál rozvíjet, pokud nám to chybí.
I to, co bylo odsunuto do nevědomí, totiž dál ovlivňuje naše chování. Nevědomé vzorce se spouštějí automaticky – v podobě reakcí, které si neumíme vysvětlit. Snažíme se je však udržet a chráníme je před rozkrytím, protože je neumíme ovládat ani změnit. Z toho plyne zásadní poznatek pro výchovu: co člověk v sobě i navenek aktivně popírá, nelze převychovat – vnějším tlakem lze vzorec pouze zatlačit hlouběji do nevědomí. Úspěch takové výchovy však bude závislý na trvalé přítomnosti autority nebo hrozby trestu. Ani jasné důkazy nestačí – dokud si dotyčný své chování sám neuvědomí a hluboce nepřizná.
Vnější výchova má proto smysl jen tehdy, je-li v souladu se sebevýchovou – čili vnitřním uvědoměním. Jedině to je skutečně efektivní a udržitelné. Vyžaduje to však přítomnost svébytného vědomí. Jaké zklamání pro vychovatele všeho druhu: dokud člověk není schopen vést sám sebe, výchova zůstává jen dozorem, který ještě více potlačuje svébytné vědomí. Sebevýchova a dozor se proto v mnoha ohledech vylučují.
Teď přichází to hlavní
Jestliže přítomnost svébytného vědomí prozrazuje kontinuita a z ní plynoucí odpovědnost, pak opačným pólem je disociace – přirozený obranný mechanismus, který umožňuje dočasné oddělení od přetěžujících vjemů či emocí. Schopnost disociace nás provází celé dětství, kdy slouží k přizpůsobení se vnějším podmínkám. Odpovědnost se v dětství vynořuje, ale nikoli spolehlivě. Je to individuální síla dítěte v kombinaci s vnějšími podmínkami, které teprve umožní vznik svébytného vědomí a kontinuity. I poté nám disociace slouží dál a uplatňuje se při sebeprosazování tam, kde jsme dříve narazili na odpor. Právě zde si vytváříme postoje, které nám umožňují vyhýbat se revizi vlastních motivů i důsledků našich činů. Kontinuita a disociace představují dvě protikladné, ale vzájemně se doplňující síly. Vnímaví lidé potřebují disociaci, aby se dokázali soustředit; vysoce strukturovaní lidé ji zase potřebují k tomu, aby se dokázali od problémů vzdálit. Ani jeden z těchto mechanismů nepředstavuje problém, dokud jeden z nich nepřevládne na úkor druhého.
Nevědomé vzorce se zvlášť silně projevují tam, kde svébytné vědomí není vítáno nebo kde je podporováno něco, co je s ním v rozporu. Jsou přitom důmyslně chráněny schopností disociace, která člověku umožňuje vyhýbat se odpovědnosti, ignorovat závazky, dbát na vlastní pohodlí, zlomyslně ubližovat druhým nebo naopak snášet příkoří, obětovat se – aniž by si své chování plně uvědomoval. Není přitom podstatné, zda u něj vědomí a kontinuita nikdy nevznikly, nebo zda později došlo k jejich narušení – výsledek je stejný: jedinec jedná, aniž by si připouštěl nepříjemné souvislosti. Právě tyto skryté mechanismy tvoří základ pro řadu tělesných potíží – a celý moderní obor psychosomatiky.
Zpět k výchově
Jako autorka zde dlouhodobě popularizuji Jungovu typologii osobností, která mimo jiné ukazuje, že některé typy dětí je třeba trpělivě vést ke kontinuitě, protože přirozeně dávají přednost sebeprosazování bez následné odpovědnosti. Jiné je naopak nutné podporovat v opouštění bezpečné rutiny, která je svazuje, aniž by si to uvědomovaly. Rovnováha je v psychologii klíčovým vnitřním principem – podle mého soudu je však důležité rozumět i její vnější podobě – tedy mechanismu kompenzace. Právě ten totiž formuje většinu našich zásadních rozhodnutí. Nejvýrazněji se projevuje při výběru partnerů a nejbližších vztahů – vědomě se obklopujeme lidmi, kteří nejen doplňují to, co nám chybí, ale zároveň neohrožují náš zavedený způsob fungování.
A právě to nám umožňuje stagnovat – eliminujeme podněty k vnitřnímu růstu pro své pohodlí. Už víme, že tento stav je zdrojem nespokojenosti: vnitřní nerovnováha si žádá vnější kompenzaci. To si však většinou nechceme přiznat, a tak upadáme do opakujících se stavů frustrace, které mohou mít rozmanité projevy. Přesto je zde stále něco společného – jakmile začne výrazně převažovat kontinuita nebo naopak disociace, člověk ztrácí kontakt s realitou a začíná ji nahrazovat vlastní konstrukcí (iluzí). Vše, co mu uniká, si dotváří podle svých představ – ale současně cítí, že potřebuje potvrzení zvenčí. Skutečný život tak postupně nahrazuje sebeprezentace, která si žádá publikum. Je-li přijímána, přináší dočasné uklidnění. Nepřijetí je eliminováno – často i s konkrétními lidmi. Rozvíjí se zášť (neboli štít proti odmítnutí), selektivní vnímání a spolu s tím i hluboký pocit, že spokojenost nám uniká. To vše je obvykle doprovázeno strachem ze stárnutí, tedy vědomím toho, že ztrácíme kontrolu nad něčím, co nelze vrátit.
Skutečná spokojenost naproti tomu vychází z duševní rovnováhy – a ta se mimo jiné opírá o zdravý poměr mezi kontinuitou a schopností disociace, aniž bychom přitom ztráceli kontakt s realitou a blízkými lidmi. Člověk, který tuto rovnováhu nese v sobě, nemá potřebu sebeprezentace, vnějšího potvrzení ani společenského statusu. Nezasahuje do záležitostí druhých a nemá potřebu bojovat za „svou pravdu“, protože „pravda druhých“ ho neohrožuje.
Abyste se nezbláznili
Všechny popsané mechanismy v nás nefungují náhodou – ochraňují naší vnitřní integritu. Na skutečnou změnu musíme být připraveni, jinak je pro nás nepřijatelná, a tak máme tisíce přesvědčivých důvodů, proč se vyhýbat sebepoznání, sebereflexi nebo hlubšímu zkoumání vlastního duševního stavu. Intuitivně totiž cítíme, že by to mohlo být nebezpečné.
K duševnímu vývoji nelze nikoho přinutit ani ho rozumově přesvědčit – dokud vnitřně nepocítí, že je čas. Všeobecné varování zní: kdo se s vlastním záměrem pokusí vstoupit do psychiky druhého, může nechtěně spustit invazi nevědomých obsahů, které rozvrátí doposud stabilní strukturu vědomí. Některé věci zůstávají v nevědomí z dobrého důvodu – protože dotyčný zatím není připraven je unést ani zpracovat.
Závěrem
Pokud v sobě cítíte nespokojenost, začněte pohledem na své nejbližší vztahy – často právě tam najdeme to, co nás brzdí. Můžeme mít strach, že přerosteme někoho, kdo nás potřebuje. Obáváme se, že vlastním vývojem ztratíme lásku nebo pocit sounáležitosti. Možná si nechceme přiznat, kdo nás opravdu inspiroval – zůstáváme loajální, protože chybí odvaha vykročit vlastní cestou.
Hlubokou transformací procházejí ženy v souvislosti s mateřstvím. Láska je totiž nejsilnější hybnou silou duševního vývoje – nepitvá minulost, ale přirozeně podporuje to, co může vyrůst. Nevidí jen to, jací lidé jsou, ale především kým se mohou stát.
A právě takový příběh stojí za to žít – protože láska není žádné tajemství. Jen není snadné k ní dospět, ve světě plném vlastních i cizích iluzí.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Vývoj osobnosti (Portál; 2022).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
