Článek
Nejde o to soudit ani zobecňovat. Internet není toxický a toxické chování není ani zlem, pouze si našlo ideální podmínky k růstu a začalo být viditelnější než kdy dřív. Nedá se vyléčit, protože nejde o nemoc. Můžeme ho jen rozpoznat a vymezit se proti němu – ovšem jen pokud sami chceme. Toxické chování je zdrojem povrchní zábavy, pokud se vás osobně nedotýká. Je to vnitřní automat, který sílí s přijetím, ale i s každým pokusem o jeho regulaci, protože jakákoliv pozornost je jeho největší odměnou.
Zkuste si malý test. Umíte zaujmout druhé a mobilizovat je k akci? Pokud ne, možná jste introvert – ale i ten může být toxický, jen jinak, potichu a v zákulisí. A pokud ano, ani to vás neusvědčuje. Možná jen opravdu něco umíte, možná máte cíl, který dává smysl. Rozdíl spočívá jinde: toxicita nechce tvořit, jen vyvolat reakci. Postrádá hodnoty a obsah, obojí si pouze půjčuje, a to není snadné poznat. Je přizpůsobivá, ale prázdná a nestálá. V jádru prostoduchá – protože složitost a opravdovost by ji omezovala.
Toxicita žije povrchností a živí se hladem publika. Umí bavit, a v tom je její síla. Zaujme bez námahy, strhne pozornost bez obsahu, nabízí lehkost tam, kde hloubka unavuje. Je přirozeně přitažlivá, protože nic nevyžaduje, jen vaši pozornost, za kterou nezávazně cosi nabízí. Pozornost – pokud možno bez přemýšlení a bez otázek.
Každý pohled, který se dívá hlouběji, ji zneklidňuje. Skutečný zájem totiž nelze snadno ani dlouhodobě obelhat. Rozpohybovat věci je její přirozenost i obrana – interakce dává toxicitě masku a konflikt roli. Směr určuje publikum, byť jednočlenné, a kupředu ji žene strach z konkurence na scéně. Jakmile rozruch utichne, potřebuje se o někoho opřít nebo najít nové jeviště – únik nevnímá jako prohru, dokud odchází středem. Její síla spočívá ve schopnosti odejít v pravou chvíli: masku i roli může kdykoli odložit a vyvolat dojmem velkorysosti nebo oběti. Kdo se do její hry naivně zapojí, pochopí to až příliš pozdě – když bublina splaskne a on/ona už sklízí potlesk jinde.
Internet poskytuje ideální prostředí – publikum je na dosah a soutěž nikdy nekončí. Může se zdát, že nás toxické vzorce chování ohrožují, ale ve skutečnosti si zde protagonisté dobrovolně ničí jen svůj vlastní život. Stejně dobrovolně se zapojuje i publikum – přihlíží, reaguje a nikdo mu v tom nemůže bránit. Kdo by měl právo se povyšovat a kazit zábavu, v zájmu koho? Soutěžení je stále absurdnější, aby se publikum nemohlo nudit. Jakmile toxická dispozice rozkvete v tomto prostoru, ztratí klid navždy. Naučí se jen kvést, nebo se hroutit – vždy v pohybu, už nikdy v klidu ani v rovnováze.
Toxický tanec identity se projevuje různě – u žen i mužů jinak – a přesto jej lze poznat v každém věku, i bez přímých důkazů či extrémních projevů. Vrozená mentalita člověka se nedá skrýt ani změnit. Je v jeho postoji, ve způsobu, jak mluví a reaguje. Problém je, pokud tyto vzorce odmítáme vidět. Chceme věřit, že všichni vlastně žijeme stejně. Držíme se starého pohledu a nové poznatky jen zpochybňujeme, abychom hájili své staré jistoty. Ani nejtrefnější popis vzorce se nepodaří integrovat do života člověka, který není připraven vidět věci jinak, než je zvyklý.
Přesto se pokusme nahlédnout na toxický vzorec pohledem pozorovatele, který nehledá viníka, ale souvislosti. Připustíme-li, že každá vrozená dispozice má vlastní vůli k růstu, pak logicky platí, že jakmile se setká s prostředím, které jí přeje, získává náskok, ale i vůli potlačovat jiné dispozice.
Rovnováha je klíčem k pochopení duševního vývoje. Jakmile se silná dispozice setká s vhodným prostředím, dochází k jednostrannému vývoji a vzniká nestabilita – zřetelná, a přesto tak často živená naší nepozorností. Dispozice, z níž vyrůstá toxický vzorec, potřebuje k rozvoji jen povrchní mezilidskou interakci. Prostředí, o které není nouze a pro začátek stačí jen dva lidé, kteří reagují. Čím větší odezva, tím rychlejší růst, ale i snaha potlačit vše, co by mohlo překážet. Toxický vzorec se přirozeně brání povinnostem, důvěrným vztahům, závazkům, pravidelné struktuře, cokoli, co vyžaduje hlubší zaměření je na obtíž – vše musí být snadno nahraditelné. Smysl má jen snadný úspěch. Jde o mechanismus, který se nastavuje roky.
Výjimečnost je obvykle důsledkem jednostranného vývoje – pokud se rozvíjí živelně, musí něco jiného ustoupit. V dětství se to děje v reakci na velmi vhodné nebo naopak velmi nevhodné prostředí – vrozená dispozice rozvine vzorec chování, který umožní dítěti přežit, v dospívání mu dokonce může přinést náskok, v dospělosti se však mění v překážku a ve středním věku ztrácí sílu tváří v tvář tomu, co bylo kdysi potlačeno. Toxický vzorec prosperuje díky povrchnosti: opravdové dovednosti a důvěrné vztahy nejprve odmítá, později se jich bojí, a nakonec po nich zoufale touží. Jenže povrchnost nelze odložit – stala se jeho esencí. Vše, čím by ji bylo možné nahradit, vyžaduje sílu, která už chybí.
Když se dítě s touto dispozicí narodí do prostředí, kde chybí skutečné hodnoty, důvěrný kontakt, stabilní denní struktura, a naopak převládá improvizace, nezájem a tlak na přizpůsobení, jeho osobnost začne rozvíjet toxický vzorec, protože se nachází v toxickém prostředí, které je paradoxně pro tuto dispozici ideální – dítě pro něj má pochopení a přirozeně vše absorbuje. Snadno se učí dělat dojem, byť falešný. Dítě samo se stává zdrojem pobavení, „malým šaškem“, který odvádí pozornost od napětí kolem sebe.
Zvenku působí poslušně, ale ve skutečnosti se snadno odpojuje od sebe a jen reaguje na emoce druhých – „toxická“ dispozice se učí číst v jejich tvářích, aby poznala, co má udělat. Čím lépe tuto schopnost ovládá, tím víc ztrácí vlastní orientaci – jeho vlastní „obsah“ mizí pomalu. Ale prázdnota se stává výhodou: dovoluje mu okamžitě se chopit jakékoli příležitosti a zažívat úspěch bez výčitek svědomí. V tom spočívá genialita toxického vzorce – když převezme řízení, nic mu nestojí v cestě, protože v dotyčném už nic nezůstalo. Namísto samostatného myšlení se rozvíjí schopnost memorovat a potřeba vnější regulace, s úspěchem pak mizí zábrany – chybí zodpovědnost za vlastní jednání i jeho důsledky. Na vině jsou druzí – ideální podmínky pro novou a vylepšenou generaci toxicity. V kolektivu vrstevníků bývá takové dítě nejprve oblíbené, později se však stává přítěží.
Když mluvíme o prostředí, většina lidí si představí domov, atmosféru či způsob života. Ve skutečnosti jde však o něco mnohem hlubšího – o dispozice či chcete-li mentalitu těch, kdo dítě formují. Každý z nás vytváří prostor, který odpovídá jeho vlastní mentalitě, ta se stává prostředím pro další generaci. Dětská dispozice se nejprve učí reagovat a hledá svou cestu v interakci s dispozicí pečovatele – v dynamice, která může být tvořivá, neutrální nebo destruktivní.
V dětství a dospívání proto není tak podstatné, kde dítě vyrůstá, ale kdo na něj má vliv ve formativním věku. Nevhodné prostředí netvoří místo, ale mentalita dospělého člověka, kterou nelze regulovat, obzvlášť pokud ji odmítáme vidět. Není náhodou, že „nevhodní lidé“ často cítí zvláštní nutkání k práci s dětmi – ale i tuto skutečnost raději přehlížíme.
Rodič s toxickou dispozicí bývá okouzlující a s dětmi to skutečně umí, ale ke svému vlastnímu dítěti nikoho nepustí. Hlídá si svou scénu, aby neztratil vliv. Každý důvěrný vztah, který sám záměrně nevytváří, aby dítě neomezoval, totiž podvědomě vnímá jako ohrožení své role. Jeho „láska“ znamená chránit dítě před vztahy, které by mu komplikovaly život, ale mohly mu dát i skutečnou oporu. Dítě s „toxickou“ dispozicí se s tím snadno vyrovná, ale například empatické dítě takový přístup hluboce zraňuje – ovšem každé dítě má vrozené mechanismy, díky kterým se negativní důsledky výchovného přístupu většinou odsouvají daleko do jeho budoucnosti.
Připustit si takovou skutečnost v době, kdy dítě vyrůstá, je téměř nemožné. Každý rodič se považuje za milujícího a jedná podle toho, co pokládá za nejlepší – jednoduše proto, že jinou možnost nezná. O opaku ho může přesvědčit jen chování jeho dítěte, a to mnohdy až v jeho dospělosti. Přiznat si, že nejsem svému dítěti dobrým rodičem, je možné jen tehdy, když k tomu člověk dospěje sám – jakýkoli vnější tlak ho jen utvrdí v obraně a posílí jeho přesvědčení, že dělá, co může a nic se nezmění.
Zhruba patnáct procent populace nese vrozenou dispozici, kterou lze označit za toxickou. Neznamená to úmysl ubližovat, ale způsob fungování – vnitřní systém vlastností, které se vzájemně podporují a vytvářejí iluzi, že jiná cesta neexistuje. Toxická osobnost obtěžuje tím, že nemůže existovat bez vnějšího potvrzení. Potřebuje druhé, aby jí vymezovali hranice, potvrzovali hodnotu a určovali směr. O nic nežádá, jednoduše dává volný průchod své impulsivitě a očekává, že ostatní jí vždy pomohou se zorientovat, uklidní jí, pochopí, vysvětlí a usměrní. Neplánuje, jen reaguje, prosazuje se a soupeří v nekončícím závodě, kde existuje jen přizpůsobení nebo boj. Klid druhých jí mate a nakonec děsí – protože tam, kde oni mají hodnoty a vlastní směr, má ona jen prázdnotu, kterou musí neustále zakrývat rozruchem.
Schopnost zaujmout a bavit druhé bez vnitřních zábran může skutečně otevřít cestu k úspěchu. Toxický člověk se nejlépe uplatní v prostředí, kde jeho lehkost přináší okamžitý zisk, obdiv či společenské uznání. Dokáže prorazit tam, kde jiní váhají. Úspěch bez vnitřní struktury je však nejistý. Jakmile zhasnou světla, hroutí se i scéna. Pozornost mizí, únava sílí, konkurence přibývá – a za vším pomalu narůstá strach z odmítnutí a z poznání, že jiní umějí víc, jsou mladší a nic je neomezuje.
Zároveň existuje i jiná rovina. Úspěšný, ale nesamostatný člověk bývá ideálním partnerem pro toho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou. Nabízí zábavu, neklade odpor a nestojí o opravdovou pozornost ani důvěrnosti. Je snadno řiditelný, protože jeho svět stojí na dojmu, nikoli na hodnotě – nic netvoří, nic nebuduje, a proto o vše snadno přichází. Dosáhl-li úspěchu prostřednictvím toxického vzorce, lze předpokládat, že vyrůstal v prostředí, kde toxicita byla normou. Tam, kde by jiní hledali oporu nebo záchranu v nejbližších lidech, on nic takového nečeká – a i kdyby přišla, nedokázal by ji rozpoznat ani přijmout. Důvěru totiž vnímá jako ohrožení, a to je životní realita, kterou nelze změnit ze dne na den.
Pro koho je omezení sociálních sítí tématem?
Když někdo volá po regulacích, a sám přitom zápasí s vlastní kázní, jeho hlas zní přesvědčivě, protože odhaluje jeho vlastní potřebu hranic. V debatách o omezení přístup k sociálním sítím proto stojí za to se ptát, kdo nebo co má být vlastně předmětem ochrany?
Internet představuje trh s pozorností – a právě o ni toxická dispozice soupeří nejvíc. Snaha vymezit „bezpečný prostor“ pak může být jen způsob, jak si uchovat výsadní pozici a vytvořit exkluzivní scénu. Jde-li o ochranu dospívajících, má regulace právě opačný efekt. Bojem a překonáváním překážek se toxická dispozice rozvijí a exkluzivní prostor je pro ni mnohem lákavější cíl než volné konkurenční prostředí. Zvládnutí toxické dispozice vyžaduje vnitřní hranice – ty, které nelze diktovat, ale jedině budovat postupně.
Problém tedy neleží v sociálních sítích ani v možnostech internetu, ale v tom, kdo a proč do něj vstupuje. Toxická dispozice je součástí přirozené rozmanitosti, ale když se rozvine jednostranně, promění se ve strategii, která zbytečně zatěžuje a vyčerpává okolí. Z pocitu ohrožení se nejprve zbavuje všeho, co ji převyšuje – zejména lidí, kteří disponují skutečnými znalostmi a dovednostmi – a poté vyprodává hodnoty, které jsou po ruce. Tam, kde se prosadí tyto metody, nakonec zůstává jen prázdnota – v institucích, oborech i mezilidských vztazích – a to je skutečný problém.
Pokud chce společnost reagovat smysluplně, nestačí další regulace. Potřebujeme prostředí, které dává váhu skutečným znalostem, poctivosti a odpovědnosti – a kde se povrchnost a soutěživost uplatňují jen tam, kde se sluší: v oblasti zábavy a volného času. Mladým lidem je třeba ukázat, že čas věnovaný vlastnímu zdraví, dovednostem a realistickým cílům je investicí, která se jim vrátí. Prevence a edukace má totiž vždy větší smysl než pozdější marné pokusy zachraňovat to, co bylo ztraceno v počátcích vývoje.
Pro potřeby editace doplňuji hlavní zdroje literatury: C. G. Jung: Psychologické typy (Portál; 2020) a Červená kniha (Portál; 2013).
Článek píši z hlavy a opírám se především o původní výzkum C. G. Junga k psychickým funkcím člověka, resp. o literaturu na téma Typologie osobností dle MBTI. Jsem autorka s vášní pro psychologii, která se nebojí vybočit z konvenčních teorií. Své poznatky čerpám z odborné literatury, ale známé koncepty jsem se naučila vidět v nových souvislostech, které umožňují hlubší pochopení. Pokud vás tento pohled zaujal, zvu vás k diskusi nad typologií nebo odkazuji na své články. Mým cílem není pouhá reprodukce znalostí, ale vytvoření komplexního výkladového modelu, který propojuje různé aspekty lidského chování a myšlení. Věřím, že mé poznatky mohou nabídnout užitečné perspektivy, které může každý využít podle svého uvážení.
