Ohlédnutí za ústeckým půlmaratonem: fanoušci, sanitky a řada kolapsů v brutálním vedru

Půlmaraton v Ústí nad Labem je posledním dílem do mé letošní sbírky z české série půlmaratonů. V nohou už mám Prahu, České Budějovice, Karlovy Vary a Olomouc.

Navzdory nesnesitelnému horku a četným kolapsům i výjezdům sanitek se mi podaří doběhnout ve zdraví.

Kromě samotného závodu, jako vždy, spojím návštěvu města s výletem po okolí. A přestože jsem o Ústí slyšel mnoho kritiky, užiju si tady překvapivě krásný den nabitý zážitky od časného rána až do pozdního večera.

Do Ústí vyrážíme s kamarádkou Bětkou z Prahy časně ráno přímým vlakem. Cesta trvá něco málo přes hodinu. Hlavní nádraží je přímo v centru, jen pár minut chůze od startu.

Tak proč jezdit autem? Auto mám od toho aby mi poskytovalo pohodlí, svobodu a flexibilitu.

Tohle jsou ale přesně ty výlety, kdy by bylo auto jen přítěží. Největší pohodlí, svobodu a flexibilitu mi v tomhle případě poskytne vlak. A navíc je to ekologické. A jako bonus si budu moct před zpáteční cestou dát pivko. Nebo i víc.

Hrad Střekov na kopci nad řekou se nám v malebné scenérii ukazuje už z okénka vlaku. Z nádraží je to na hrad necelou hodinu pěšky.

Stíháme komentovanou prohlídku v jedenáct.

Potom si dáme předzávodní oběd v restauraci Wágnerka s krásným výhledem.

Tip na turistický okruh z centra kolem hradu Střekov a zpět:

Před druhou hodinou odpoledne už je centrum plné běžců. Slunce pálí na plné obrátky.

Zázemí na Mírovém a části Lidického náměstí zahrnuje masáže, šatny, toalety i úschovny zavazadel. Jen těch míst kde by se dalo schovat ve stínu je tady poskrovnu.

Ačkoliv startujeme téměř ze břehu Labe, při startovním výstřelu nám zazní Smetanova Vltava, což už je u tohoto závodu zaběhlá tradice.

Běžci jsou rozdělení do sektorů podle předpokládaných časů. Tentokrát jsem zařazen v tom nejrychlejším, sektoru „A“. To znamená že startuju téměř ze samotného čela závodu a na záda mi bude dýchat tisíce běžců.

V první polovině závodu se držím průměrného tempa pod pět minut na kilometr. Od začátku vím, že to nebude osobák, takže se nikam neženu. Pořád ale trochu doufám, že bych mohl zaběhnout čas pod 1 hodinu a 45 minut.

Každé město je originál, což se pozná i podle nátury fandících lidí. Ústí má svou jedinečnou a nezapomenutelnou atmosféru.

Místní jsou neuvěřitelní srdcaři a horliví fanoušci. Na mnoha místech fandí celé generace rodin. Zejména malé děti jsou upřímně nadšené, kdykoliv si s nima plácnu.

Čím dál víc na mě doléhá nesnesitelné vedro a žár slunce, před kterým se nelze schovat.

Mezi občerstvovačkami mám takové sucho v puse, že za doušek vody bych dal cokoliv. Každých několik kilometrů si proto na hlavu vyleju vždy dva kelímky vody a další dva vypiju.

V jednu chvíli mě začne předbíhat pacemakerka na čas 1:45.

Nakonec mě ale ani nedoběhne.

Zaslechnu jen její zoufalé zvolání: „Omlouvám se všem, ale kdo to chcete zaběhnout, musíte běžet rychleji než já“, a paní pacemakerka mizí kdesi v davu.

Pokračuju dál, ale vím že ani já to za 1:45 nedám.

Šestnáctý kilometr běžíme areálem slavné chemičky Spolchemie.

S každým nádechem vdechuju jakýsi nasládlý zápach a v zoufalství doufám, že je to nějaká zázračná látka která mi dodá síly.

Musím uznat, že industriální kulisy této významné fabriky jsou zajímavé.

Během posledních kilometrů čím dál častěji houkají sanitky, kterým musí běžci uhnout z cesty. Přímo před sebou vidím, jak dva běžci podpírají třetího. Zprvu si myslím, že má problém s nohou, ale pak ho pokládají na trávník a pořadatelé volají sanitku.

„Máme tady další kolaps“, hlásí do vysílačky.

Proběhnutí cílem je tentokrát vysvobození. Můj čas je 1:52, což je můj nejhorší čas na půlmaratonu. Tentokrát jsem za něj ale opravdu rád.

Po závodě využiju krátkou masáž zdarma. K dispozici jsou i sprchy, na které se ale stojí dlouhá fronta. Přitom necelých 10 minut chůze jsou skvělé městské lázně - vstup za pár korun nebo s Multisportkou zdarma.

Nechápu, proč tam nikdo ze závodníků nejde. Já neváhám. Kromě sprchy si užiju si vířivku, bazén i ceremoniál v sauně.

Po důkladné regeneraci v lázních už mi zbývá jen projít se centrem a vyzkoušet nějaké místní podniky, než se vydám zpět do Prahy.

Ústecká pivotéka je jasná volba, nejen proto, že nabízí slevu každému, kdo se prokáže medailí z dnešního závodu.

K hlavnímu nádraží se vracím s dostatečným předstihem, abych mohl nasát poslední chvíle ústecké atmosféry.

Nedaleko nádraží mají údajně nejlepší kebab v ČR. Jmenuje s Kebab Maidum a pyšní se tím že dělá kebab z pravého telecího masa na dřevěném uhlí.

Chuť je opravdu jiná, je znát, že ho grilují na uhlí.

Telecí maso jsou ale spíš jakési odřezky (možná jsem ovlivněný tím, že jsem se nedávno vrátil ze Střední Asie a mám na telecí maso o to vyšší nároky). Kebab je dvakrát dražší než jinde - podle mě dobrý byznys plán.

Poslední chvilky v Ústí strávím v místní hospodě Krušovická Sport Pivnice, pár kroků od nádraží.

Je krátce před devátou večer. Na baru polehává opilec, a na zahrádce vedle mého stolu se parta místních zaujatě baví o čemsi, co zde není vhodné publikovat. Občas se odtrhnou od hovoru jen proto, aby sprostě počastovali svého anglického buldoka Arnolda, který se mi opakovaně pokouší sežrat batoh.

Když dopiju poslední doušek Krušovic, vlastně se mi docela uleví. Nasedám na vlak a jedu do jen hodinu vzdálené a přesto tak jiné Prahy.

Použité zdroje:

https://www.runczech.com/cs/o-nas/aktuality/ustecky-pulmaraton-ovladli-belgican-boulvin-a-ukrajinka-zinenko-ceska-atletika-slavi-dve-medaile

www.mapy.com

https://www.usti.cz/cz/volny-cas/turistum/turisticke-zajimavosti-cile/kulturne-historicke-zajimavosti/vyznamne-stavby/mestske-lazne.html