23. října 1956 Maďaři omotali Stalinovi lano kolem krku a strhli ho. Jeho hlava ležela na bulváru

Lidé se původně sešli s úmyslem důstojně a v klidu podpořit revoltující Poláky v jejich snaze odolat sovětské vojenské hrozbě. Manifestace však přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti režimu. Lidé se dovolávali i toho, aby populární reformní komunista Imre Nagy znovu stanul v čele vlády. Nagy však váhal, neboť požadavky demonstrantů podle něj zacházely až příliš daleko. Demonstranty jen nesměle pozdravil a vyzval ke klidu.

Maďarsko bylo od konce první světové války královstvím bez krále. Vládnul mu regent Mikuláš Horthy. Stárnoucí admirál se však v roce 1941 připojil k německým válečným akcím a poskytl Hitlerovi vojenské síly k útoku na Sovětský svaz. Když se začala blížit definitivní porážka Německa, Horthy se naopak snažil svoji zemi ze spojenectví s Německem vyvázat. Nacisté zareagovali tak, že Maďarsko okupovali a Horthyho zajali. Do čela Maďarska postavili vůdce maďarských fašistů Ference Szalasiho.

Během půlroční vlády fašistů se šípovými kříži ve znaku přišla o život asi polovina z celkového počtu dvou set tisíc členů budapešťské židovské komunity. Více než osmdesát tisíc Židů, včetně žen, dětí a starců, bylo deportováno do koncentračních táborů.

Na začátku roku 1945 byla už před branami Budapešti Rudá armáda. Ustupující německá armáda nasadila vzdušné síly a začala Budapešť bombardovat. Vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a zničila také mnoho domů. Po téměř stodenním boji bylo město plné trosek a mrtvol, jichž bylo minimálně půl milionu.

Do Maďarska se vrátili ze Sovětského svazu komunističtí vůdci v čele s Matyášem Rákosim. Lid je ale příliš nevítal. V listopadových volbách v roce 1945 totiž jasně zvítězila Strana nezávislých malorolníků se ziskem 59,9 % hlasů. Komunisté obdrželi pouhých 17 % hlasů. Sovětský svaz však odmítl vládu samotných malorolníků a po jeho intervenci byla ustavena koaliční vláda s komunisty, kteří si navíc vymohli některá klíčová ministerstva. Koalice neměla dlouhého trvání. Vojenská přítomnost Sovětů a masivní komunistická propaganda, spojená se zastrašováním, vykonaly své. V únoru 1947 vyvrcholila štvavá kampaň proti předákovi malorolníků Bélovi Kovácsovi jeho zatčením a odvlečením do Sovětského svazu. V květnu téhož roku byl nucen premiér Ferenc Nagy pod výhrůžkou obvinění ze spiknutí odstoupit z funkce a následně emigrovat.

Do dalších voleb šli komunisté v koalici se stranami, ve kterých již měli své lidi. Nyní volby vyhráli a krátce poté se sloučili se sociálními demokraty. Lépe řečeno – pohltili je. Generálním tajemníkem nové Maďarské strany pracujících se stal Matyáš Rákosi.

Opozice byla brutálně zlikvidována a v zemi byla nastolena soustava direktivně řízeného plánovaného hospodářství. Došlo k masivnímu znárodňování a započala násilná kolektivizace zemědělství.

Nový vůdce Rákosi vyžadoval naprostou poslušnost. Ministra zahraničí Rajka nechal zatknout a postavit před soud. Ten se po mučení přiznal, že byl agentem Horthyho i  Tita. Byl samozřejmě shledán vinným a následně popraven.

Rákosi pokračoval v upevňování své moci. Opíral se o početné jednotky všehoschopné tajné policie ÁVH. Kolem dvou tisíc lidí nechal popravit a přes sto tisíc lidí nechal uvěznit. Začaly vykonstruované soudní procesy s náboženskými činiteli, bojovníky z války a odpůrci režimu.

Matyáš Rákosi, podle svých vlastních slov „nejlepší Stalinův žák“, byl podle mínění lidu „plešatý vrah“ či „oslí hlava“. Lidé ho upřímně nenáviděli. A stejnou nenávist vzbuzovala i socha, kterou Rákosi nechal vybudovat jako dar velikému Stalinovi k jeho sedmdesátým narozeninám.

Stalinův památník se nacházel v hlavním městě na Náměstí přehlídek (dnes Náměstí Roku 1956) a měl výšku 25 metrů. Samotná socha byla odlita z bronzu a měla výšku osm metrů. Autorem sochy byl Šándor Mikus. Rozhodnutí o zbudování Stalinovy sochy v maďarské metropoli padlo v roce 1949. Socha byla vztyčena v prosinci roku 1951 jako dar maďarského lidu Josifu Vissarionoviči Stalinovi.

Na jaře 1953 Stalin zemřel. Rákosi ztratil svého velkého ochránce. Zůstala mu jenom socha. Jeden z nových sovětských vůdců Nikita Sergejevič Chruščov maďarským komunistům hned sdělil, že pokud neprovedou jisté změny, lidé je „poženou vidlemi“.

V červnu 1953 byl Rákosi po nátlaku z Moskvy odvolán a novým premiérem se stal liberálnější komunista Imre Nagy. Avšak zarytý stalinista Rákosi zůstal nadále generálním tajemníkem strany a po další tři roky soupeřil s Nagym o moc. Imre Nagy představoval nový reformní směr. Zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také propustit politické vězně.

Rákosi Nagye upřímně nenáviděl a jeho nástup do premiérského křesla by sám nikdy nepřipustil. Nicméně Nagy měl v Moskvě mocného přímluvce i v podobě Georgije Malenkova, dalšího člena nového vedení SSSR.

Rákosi se ale nevzdal. Na jaře roku 1955 jménem strany obvinil Nagye z revizionismu a poukazoval na špatnou hospodářskou situaci v zemi. Tisk tento útok podpořil a v dubnu byl po jednotném hlasování Národního shromáždění Nagy sesazen ze svého postu. Rákosi se opět stal mužem číslo jedna.

Ale ne nadlouho. Poté, co Chruščov v Sovětském svazu na začátku roku 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti, byl Rákosi odvolán ze „zdravotních důvodů“ ze všech svých funkcí a odjel do Sovětského svazu na léčení. Jeho místo v čele státu převzal další komunista Ernö Gerö.

Nespokojenost lidí však rostla a když na podzim vyvrcholily demonstrace v další zemi východního bloku a novému polskému vůdci Gomulkovi se podařilo prosadit změny, Maďaři už na nic nečekali a vyšli do ulic.

Terčem jejich zloby se stal nejviditelnější symbol komunistické diktatury a podřízenosti SSSR. Revolucionáři strhli Stalinovu sochu. Velitel budapešťské policie, incident popsal následovně:

„Demonstranti omotali kolem krku pětadvacet metrů vysoké Stalinovy ​​sochy silné ocelové lano, zatímco další lidé, kteří dorazili v nákladních vozech s kyslíkovými lahvemi a autogenem, se pustili do práce na bronzových botách sochy. O hodinu později se socha zřítila z podstavce.“

Bronzový nápis se jménem „největšího přítele“ Maďarů byl z podstavce utržen. Ještě před samotným svržením sochy někdo umístil Stalinovi přes ústa ceduli s nápisem: „Rusové, až budete utíkat, nenechávejte mě tady!“

Vyděšený šéf strany Ernö Gerö se nyní obrátil k sovětským přátelům o pomoc. Přítomní velitelé Sovětské armády jeho prosby vyslyšeli a první střety s demonstranty si vyžádaly několik mrtvých. Konflikty daly událostem nový rozměr. Namísto souboje o charakter maďarského komunismu nyní propuklo národní povstání zaměřené proti Moskvě a jejím domácím nohsledům.

Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do ulic. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernöho Geröa. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali střílet do davu. Hněv lidí se v tu chvíli obrátil proti nim. Chycení tajní policisté a funkcionáři byli zbiti, pověšeni hlavou dolů na stromy a sloupy veřejného osvětlení. Maďarská tajná policie měla specifické uniformy se zelenými výložkami. Pokud byl její příslušník na ulici poznán, čelil lynči. Během povstání bylo bez soudu popraveno okolo dvou set tajných policistů a komunistických funkcionářů.

Po několika dnech bojů se Sovětská armáda stáhla z Budapešti. Maďarští reformní komunisté váhali, jak se mají v nové situaci zachovat. Jestli mají vzbouřené občany považovat za imperialistické živly nebo vlastence. Zvolili druhou možnost a dokonce souhlasili s požadavkem na vypsání svobodných voleb. Premiérem se stal znovu Imre Nagy a v čele strany stanul mladý János Kádár, který byl v letech 1951 až 1954 vězněn.

Imre Nagy přibral do své nové vlády dokonce i nekomunistické politiky, sociální demokraty a malorolníky. Podle prohlášení vlády měla v Maďarsku vzniknout jakási kombinace státem řízené ekonomiky, sociálních výdobytků a pluralitní demokracie.

Dalším prohlášením v první listopadový den Imre Nagy a jeho druzi definitivně překročili všechny meze. Premiér totiž vyhlásil 1. listopadu vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a neutralitu země.

To bylo pro Moskvu naprosto nepřijatelné. Nikita Chruščov navštívil jugoslávského vůdce Tita. „Proboha, vždyť oni tam věší komunisty na lucerny,“ stěžoval si sovětský vůdce v Bělehradu. Tito mu neváhal připomenout, že země Sovětů má na situaci také svůj nezanedbatelný podíl. Nicméně Chruščova v chystané intervenci podpořil. A když Američané prostřednictvím diplomatů dali jasně najevo, že kvůli Maďarům třetí světovou válku rozpoutávat nebudou, sovětský vůdce dal povel k útoku. Ještě předtím však stačil zpracovat novopečeného šéfa strany Jánose Kádára, aby odhodil dres reformátora a přeběhl na opačnou stranu bitevního pole.

Masivní sovětský útok mohl začít. Velel mu maršál Koněv. Ráno 4. listopadu vydal rozkaz k pochodu. Povstalci se nevzdali a postavili se přesile. Zbraně získávali z armádních skladů, podomácku vyráběli „Molotovovy koktejly“. Urputné boje trvaly celý týden a Sověti nasadili i proudové stíhačky. Bilance krveprolití byla děsivá. Podle neoficiálních odhadů šlo o více než dvacet tisíc mrtvých a zraněných. Do sousedního Rakouska uprchlo dvě stě tisíc Maďarů.

Imre Nagy nejprve hledal ochranu na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti. Tito ho však po domluvě s Moskvou nechal vydat a Nagy byl internován v Rumunsku. Odmítl uznat Kádárovu kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, a roku 1958 byl po zinscenovaném procesu popraven.

Kromě Nagye nalezly smrt na popravištích další desítky provinilců. Přes třicet tisíc povstalců bylo uvězněno. Kádár, který přijel do Budapešti na sovětském tanku, byl pochopitelně vnímán jako podlý kolaborant, který vrazil Nagymu dýku do zad.

Od šedesátých let však nový maďarský vůdce začal uplatňovat politiku postupného uvolňování společenského napětí. V rámci zemí sovětského bloku bylo Maďarsko později považováno za jeden z nejliberálnějších režimů. Kádár se snažil získat pro své vládnutí legitimitu zlepšováním životních podmínek obyvatelstva a zbytečně ho nezatěžovat ideologií. Jeho režim získal označení „gulášový socialismus“. Obyčejní lidé, kteří na sklonku války zažili hrůzovládu fašistických Šípových křížů a poté řádění Rakosiho komunistické tajné policie ÁVH, byli nakonec vděčni, že konečně nastala doba klidu.

A Matyáš Rákosi? Do konce života si ho nechali v Sovětském svazu. Kádár jeho návrat odmítal a samotný Rákosi měl strach vrátit se domů. Zemřel v roce 1971 ve městě Gorkij v 78 letech. Po smrti byl převezen do Maďarska a tajně pohřben v Budapešti.

Zdroje:

www.moderni-dejiny.cz/clanek/madarske-povstani-v-roce-1956/

www.novinky.cz/clanek/historie-madarske-povstani-v-rijnu-1956-skoncilo-popravami-40603188?utm_campaign=aifunkce&utm_medium=seznam_distribuce&utm_source

cs.wikipedia.org/wiki/Maďarské_povstání

cs.wikipedia.org/wiki/Imre_Nagy

cs.wikipedia.org/wiki/Mátyás_Rákosi

cs.wikipedia.org/wiki/Államvédelmi_Hatóság

cs.wikipedia.org/wiki/Socha_Stalina_(Budapešť)