Článek
Břetislav se narodil někdy kolem roku 1002. Jeho původ nebyl z hlediska pozdějších knížecích ambicí příliš ideální. Matka Božena byla v době jeho narození pravděpodobně pouze milenkou otce Oldřicha. Břetislav tedy pocházel z nemanželského lože. Oldřich byl v té době ještě kněžicem a možná právě utíkal ze země před vládnoucím knížetem Boleslavem Ryšavým.
Valná část Břetislavova dětství časově spadala do doby vlády dalšího Přemyslovce, strýce Jaromíra, který se vrátil spolu s Oldřichem do země roku 1004. Po dosažení dospělosti se Břetislav pustil aktivně do politiky. Za vlády otce Oldřicha se podílel na získání Moravy od Poláků a byla mu svěřena její správa. Stalo se tak zřejmě roku 1019, ačkoliv je zmiňováno i pozdější období spojené s rokem 1029.
Již jako pověřený vládce Moravy vstoupil Břetislav do stavu manželského. Oženil se s Jitkou ze Svinibrodu, dcerou markraběte Jindřicha z rodu Babenberků. Přesné datum sňatku neznáme. Ale uvádí se rok 1021. Prvorozený syn Břetislava a Jitky Spytihněv spatřil tedy světlo světa až deset let po svatbě. Nemohla snad Jitka dlouho dobu otěhotnět? A pak porodila pět synů? Nevíme. Možné to je. Je také možné, že dříve narozené děti historie nezaznamenala, pokud zemřely v dětském věku.
A jak to bylo s legendárním únosem Jitky z kláštera? Vyvolil si Břetislav krásnou dívku z význačného rodu Babenberků sám? Nebo mu byla nevěsta vybrána? Přemyslovci a Babenberkové měli dobré vztahy. Možná bylo domluveno, že se tyto vztahy upevní sňatkem. Věděla ale Jitka, pobývající tou dobou v rodinném klášteře ve Svinibrodu, že bude ženou následníka českého knížecího stolce?
Jisté je, že Břetislav se svými věrnými požádal v klášteře o nocleh. Pokud nebyla Jitka předem informována o celé akci, asi byla překvapena, když ji tlupa cizinců v čele s mladým dobrodruhem unesla. Možná ale tušila, že se již jednalo o jejím sňatku a třeba ji i zalichotilo, že Břetislav zvolil tento dobrodružný způsob námluv.
Kronikář Kosmas popsal jednání mladého muže takto:
„Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.“
„Neboť jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali v klášteře dovolení přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem, rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek a ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera. Byloť zvykem, že něžné dívky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele.
Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá a přihnav se k bráně, shledá, že je napjat přes ní řetěz, tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo, a dodnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány.“
Ačkoliv kronikář barvitě popsal povahu Břetislavovu a jeho odhodlání riskovat, ve skutečnosti vše mohlo proběhnout jinak. Mohlo jít o předem domluvené a hezky sehrané divadlo. Tomu by napovídala i skutečnost, že únosce nikdo nepronásledoval a stejně tak nikdo nic nenamítal proti následné svatbě. A přetnutí tlustého řetězu mečem? To by musel mít Břetislav opravdu zázračnou zbraň.
Ať už to bylo jakkoliv, Břetislav a Jitka odjeli spolu na Moravu, kde mladý kníže spravoval otcem svěřený úděl. Žili spolu v Olomouci, kde se jim také roku 1031 narodil jejich prvorozený syn Spytihněv.
První setkání Břetislava a Jitky v klášteře ve Svinibrodu (iluminace z latinského opisu Dalimilovy kroniky z 30.let 14. století).
Titul pražského knížete Břetislav získal roku 1034 za poněkud dramatických okolností. Jeho otec Oldřich byl na sklonku své vlády římsko-německým panovníkem Konrádem zbaven moci ve prospěch Jaromíra, což byl Břetislavův strýc. Netrvalo to ale dlouho a Oldřich si knížecí titul vydobyl zpět. Břetislav, který zřejmě v době nedobrovolného pobytu otce v Německu spolupracoval se svým strýcem, raději utekl před Oldřichovým hněvem ze země. Vrátil se až po jeho smrti a strýc Jaromír mu postoupil vládu v zemi. Stalo se tak roku 1034.
Starý kníže Jaromír předává moc synovci Břetislavovi (obraz Josefa Mathausera).
První velkou akcí nového přemyslovského vládce byl vpád do Polska, při kterém bylo dobyto Hnězdno. Výprava přišla v pravý čas, neboť Polsko bylo zmítáno vnitřní krizí. Břetislav si postupně podrobil celé Slezsko a vydatně přitom kořistil. V hnězdenské katedrále pak vydal nad hrobem svatého Vojtěcha spolu s biskupem Šebířem právní nařízení nazvaná „Břetislavova dekreta“. Tento zákoník obsahoval předpis o uzavírání sňatků, zakazoval mnohoženství, řešil trestání vražd, potírání opilství a zakazoval veškeré práce v neděli a ve svátek. Rovněž bylo přikázáno pochovávat zemřelé výlučně na hřbitovech.
Výprava se vrátila do Čech s bohatou kořistí a s uloupenými ostatky svatého Vojtěcha. Břetislav usiloval o zřízení pražského arcibiskupství. Měl za to, že když uloží ostatky váženého světce a druhého pražského biskupa v kostele svatého Víta na Pražském hradě, snáze se mu podaří dosáhnout svého cíle. Opak byl pravdou. Římská kurie byla pohoršena Břetislavovým loupením církevního majetku v Polsku a rozhodně mu nehodlala vyjít vstříc.
Přenesení ostatků biskupa Vojtěcha do Prahy (obraz Josefa Matyáše Trenkwalda).
Břetislavovy výboje v Polsku, kterými český kníže získal Slezsko, byly trnem v oku i novému římsko-německému vládci Jindřichovi III. Černému. Rostoucí moc českého Achilla, jak knížete nazval kronikář Kosmas, vyvolala v říši znepokojení.
Protože bylo roku 1039 velmi proměnlivé počasí bohaté na deště, německý panovník usoudil, že by nebylo moudré vydat se hned na válečnou výpravu do Čech. Počkal tedy, ale hned následujícího roku seskupil velké vojsko, které mělo zaútočit na přemyslovský stát dvěma proudy. První vojsko vyrazilo z Bavorska pod vedením samotného římského krále a druhý proud byl vypraven ze Saska. Jižní bavorský proud postupoval po zemské stezce a vojsko mělo proniknout do Čech průsmykem blízko Domažlic a potom táhnout na Plzeň a dále na Prahu. Po cestě se mělo spojit s druhým proudem ze severu a společně dobýt Prahu.
Vojsko Jindřicha III. však bylo na hranicích překvapeno připravenými záseky. Před těmito překážkami museli jezdci sesednout z koní. Najednou se však objevili dobře maskovaní čeští bojovníci. Bez váhání na překvapené Němce zaútočili a porazili je. Vetřelcům nezbylo nic jiného než ústup. Mnoho německých bojovníků bylo pobito a mnoho také zajato.
Druhý proud vpadl do Čech ze saské strany pod velením míšeňského markraběte. Do země pronikli ozbrojenci bez boje, protože správce bílinského hradu Prkoš se nechal cizími vojáky podplatit. Útočníci tak vpadli do severních Čech, kde začali kořistit a vypalovat stavení. Jejich řádění zastavila až zpráva o Jindřichově porážce na jihu, takže se saská část vojska stáhla zpátky do Německa.
Vyhraná bitva významně posílila Břetislavovo postavení vůči říši. V září roku 1040 uzavřel s králem Jindřichem příměří. Svého malého synka Spytihněva, kterého předtím musel jako záruku věrnosti poslat do říše, nyní mohl vyměnit za německé zajatce.
Zrádného správce bílinského hradu nechal zajmout. Za podlý zločin mu nechal vyloupat oči, useknout ruce i nohy a pak hodit do řeky Běliny.
Kníže Břetislav nechává zmrzačit zrádného Prkoše (iluminace z latinského opisu Dalimilovy kroniky z 30. let 14. století).
Římsko-německý vládce se s porážkou v Čechách ale nesmířil a prahnul po odvetě. Napětí mezi panovníky bylo patrné. V dubnu 1041 došlo k setkání v Seligenstadtu. Mírové řešení sporů nebylo nalezeno a jednání skončilo nezdarem. V srpnu 1041 pak došlo k opětovnému vpádu říšských vojsk do Čech. Tentokrát však Jindřich neponechal nic náhodě. Do země směřovaly tři proudy nepřátelského vojska. Ozbrojenci obešli pohraniční opevnění a rychle pronikli do vnitrozemí. Když se ukázalo, že i biskup Šebíř a mnozí další velmoži přeběhli na stranu mocnějšího, kníže raději kapituloval, aby zabránil dalšímu pustošení země. Poté se dostavil na říšský sněm do Řezna. Zde musel bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost. Složil lenní hold a přísahu věrnosti. Znovu odevzdal syna do zástavy. Není jasné kolik let ještě musel mladý Spytihněv plnit roli rukojmího. Břetislav pak za příslib účasti na vojenských akcích říše dostal v léno zpět Čechy, Moravu a část Slezska.
Břetislav v rouše kajícníka prosí o odpuštění (obraz Wilhelma Sohna).
Po tomto zážitku již Břetislav s německým vládcem nebojoval. Pochopil, že v dané situaci bude lepší být jeho spojencem. V následujícím desetiletí jej podporoval především při opakovaných taženích do Uher.
Rozbroje s Polskem byly utlumeny opakovanými schůzkami Břetislava s polským vládcem Kazimírem v letech 1046 a 1054. Břetislav nakonec Polákům předal Slezsko a náhradou za ně měl inkasovat od polského panovníka pravidelný roční poplatek.
Na konci roku 1054 se Břetislav rozhodl vypravit s vojskem znovu do Uher a přivést k poslušnosti bývalého bavorského vévodu Konráda, který podnikal kořistnické výpravy i na území ovládané Přemyslovci. Břetislavova výprava však dospěla pouze do Chrudimi, protože český kníže vážně onemocněl.
Ve východočeském městě pak v předtuše blízkého konce vydal ustanovení o nástupnictví na trůn. Podle vydaného stařešinského řádu měl na knížecí stolec usednout vždy nejstarší Přemyslovec a ostatním měly být přiděleny do správy části Moravy – úděl olomoucký, brněnský a znojemský.
Břetislav nedlouho poté v Chrudimi zemřel. Stalo se tak 10. ledna roku 1055. Odtud byl převezen do Prahy a pochován na Pražském hradě v kostele svatého Víta.
Břetislavův opukový náhrobek v katedrále sv. Víta (dílo parléřovské huti z druhé pol. 14. století).
Manželka Jitka přežila manžela o tři roky. Zemřela v roce 1058. Jejich manželství prý bylo vydařené. Přivedli spolu na svět pět mužských potomků a tím více než bohatě zajistili pokračování Přemyslova rodu. Jejich synové přišli postupně na svět mezi lety 1031 až 1045 v pořadí Spytihněv, Vratislav, Konrád, Jaromír a Ota.
Kromě Prahy, Olomouce a Chrudimi je Břetislavovo jméno spojeno také s jihomoravskou Břeclaví. Panovník totiž nechal z obranných důvodů na jižní hranici Moravy vybudovat dřevěný hrad stojící na místě dnešního břeclavského zámku. Jméno města je odvozeno od jména knížete. Od původního názvu Břěcislav se zkrácením změnilo do nynější podoby Břeclav.
Břetislav I. byl kronikářem Kosmou nazván českým Achillem. Letopisec tak chtěl zřejmě zdůraznit jeho hrdinskou povahu.
Panovník je většinou historiků hodnocen pozitivně. Jeho stabilní a pevná vláda sice znamenala mnoho tažení a válek, ale ty výrazně přemyslovskému státu neuškodily. Pozitivně je hodnoceno i vydání nového zákoníku. Co se týká seniorátu, nelze upřít knížeti snahu o zavedení pravidla pro nástupnictví. V praxi se však stařešinský řád neosvědčil a byl neustále porušován.
Socha Břetislava I. na Žižkově náměstí v Chrudimi.
Zdroje:
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, 1985
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
