Králem obuvi byl Baťa, ale králem knoflíků byl Jindřich Waldes

Budoucí věhlasný továrník a mecenáš Jindřich Waldes pocházel z Nemyšlu u Tábora. Narodil se roku 1876 v rodině hostinského, který ještě vlastnil malý krámek s galanterním zbožím. Nadaný chlapec se nejprve vyučil a poté absolvoval obchodní školu. Již v sedmnácti letech se stal obchodním zástupcem pražské firmy s drobným kovovým zbožím „Eduard Lokesch a syn“.

Po několika letech práce u firmy se ale rozhodl postavit na vlastní nohy. Přesvědčil firemního mechanika Hynka Puce, že budou podnikat sami. Startovní kapitál získali kuriózním způsobem. Přemluvili jistého pana Merzingera, který vyhrál v loterii dvacet tisíc rakouských korun, aby svoji výhru vložil do jejich firmy. Těžko říci, jak se jim pána podařilo přemluvit, ale Merzinger v budoucnu své investice rozhodně nelitoval.

Veřejná obchodní společnosti „Waldes a spol“ si pronajala dílnu, koupila šlapací soustruh a zaměstnala jednoho dělníka a jednoho učně. Začala s výrobou podobného sortimentu jako u pana Lokesche. Tedy drobného kovového zboží. Zhotovovali hlavně šatní spony, spínadla nebo knoflíky a další drobné součástky šatstva.

V krátkém čase po založení firmy přišel nápad, který poskytl základ pro budoucí úspěch. Šlo o výrobu stiskacího knoflíku, zvaného patentka. Ruční montáž knoflíku pomocí pinzety byla nahrazena strojním vkládáním pružiny na zařízení, které sestrojil technicky nadaný Hynek Puc. Stroj na zakládání pružin do patentek nahradil práci deseti zručných dělníků.

Díky strojní zakladačce Hynka Puce, ale i díky podnikavosti a mimořádnému obchodnímu talentu Jindřicha Waldese se nově vyráběné knoflíky rozletěly do celého světa. Už po třech letech od zahájení strojní výroby patentek stávající prostory pro výrobu nestačily. Proto se v dubnu 1907 přestěhovala výroba do nové továrny, postavené ve Vršovicích.

Na svou dobu byla továrna pokrokově řešena. Waldes věděl, že největším bohatstvím firmy jsou lidé, kteří v ní pracují. Proto se jim snažil vytvořit co nejlepší podmínky pro práci. Postavil vysoké a vzdušné místnosti, šatny pro muže i ženy, lázně, knihovnu, tělocvičnu a okolo továrny parčík s lavičkami a různým tělocvičným nářadím.

Tato velkorysá investice se vyplatila. S modernizací továrny rostlo i tempo výroby, a to hlavně díky stále se zdokonalujícím speciálním strojům a nástrojům, které si podnik sám navrhoval, konstruoval a vyráběl, a které jej po technické stránce stavěly do čela výrobců lehkého kovového zboží.

Firma zaměstnávala 300 lidí a další nabírala. Brzy se stala největší svého druhu v celém rakouském mocnářství. Když Jindřich Waldes v roce 1909 odkoupil podnik svého původního zaměstnavatele Lokesche, bezpečně ovládl celý domácí trh. Vytvořil si podmínky k expanzi do světa, a ještě před první světovou válkou založil první zahraniční filiálky v Drážďanech, Varšavě a Paříži a v New Yorku.

Jestliže nedlouho po založení firmy v roce 1903 představoval její roční obrat jeden milion rakouských korun, v prvním válečném roce 1914 činil jen v pražské továrně deset milionů. Waldeska, jak se továrně mezi lidmi říkalo, tehdy zaměstnávala již tři tisíce dělníků.

Jindřich Waldes vyráběný sortiment rozšířil a vyráběl vše co souviselo s oděvy, hlavně jejich zapínáním. Tedy různé druhy knoflíků, manžet, spon, spínátek, druků, ale i zavíracích špendlíků, náprstků a dalších pomůcek pro šití. Přesto jeho hlavním artiklem zůstal především legendární stiskací knoflík.

Patentoval jej pod jménem největšího drahokamu na světě, diamantu Koh–i–noor. Stará pověst tvrdí, že drahokam stejného jména byl umístěn v oku staroindického boha. Obrázek patentky s vyraženými písmeny K–I–N byl používán jako obchodní značka. S její pomocí firma expandovala na zahraniční trhy.

Jindřich Waldes ale tento firemní symbol ještě vylepšil. Na cestě do USA v roce 1911 jej k tomu inspirovala herečka Elizabeth Coyensová. Ta si v žertu posadila na oko vzorek velkého stiskacího knoflíku Koh–i–noor. Waldes ihned dostal nápad. Pořídil několik fotografií známé umělkyně s nasazenou patentkou a radostně zvolal: „To bude naše K–I–N girl!“

Později vytvořil Waldesův přítel, malíř František Kupka, dívčí portrét s přimhouřeným okem, ozdobeným spínátkem. Tovární značku pak ztvárnil další významný český malíř a grafik a také Waldesův kamarád Vojtěch Pressig. Názvem diamantu byla později pojmenována celá firma. Emblém slouží dodnes jako podnikové logo.

Jindřich Waldes měl nepochybně velký smysl pro reklamu. Založil vlastní reklamní oddělení. Jeho součástí bylo grafické studio, které volilo vhodné barvy pro cílové země, přičemž sledovalo jejich zvyky a obyčeje. Něčeho podobného byl u nás tehdy schopen jen Baťa.

Při výrobě knoflíků, spínadel a dalšího drobného zboží nenechal v technologickém procesu nic náhodě. Ve svém podniku zřídil laboratoř na zkoušení kovů, což byla na začátku dvacátého století rovněž věc nevídaná.

Waldes už před první světovou válkou začal vybavovat kanceláře firmy nástroji, které usnadnily administrativní práci. V roce 1910 měl vlastní telefonní ústřednu, dálnopis, telefotograf k přenášení technických výkresů. Firma patřila k prvním, které užívaly systému děrných štítků. Měl vlastní patentní kancelář a na reklamu vydával nezvykle vysoké finanční prostředky, které se mu však bohatě vracely v poptávce po zboží.

Firma se samozřejmě musela vyrovnávat i s otřesy, které přinášela neklidná doba. Během první světové války se musela přeorientovat na válečnou výrobu. Byla nucena vyrábět náplně do granátů, zásobníky na náboje a vojenské přilby. Po válce se pak firma dostala do problémů kvůli menší poptávce, změnám módy, ale i častým stávkám. Až v polovině dvacátých letech se společnost zkonsolidovala natolik, že jí neuškodila ani následná světová hospodářská krize na začátku třicátých let.

Waldes hned po vzniku republiky začal přetvářet firmu v nadnárodní společnost. Podobně jako Tomáš Baťa. Byla to jediná cesta, jak překonat celní bariéry a dovozní překážky, které mezi sebou vytyčovaly národní státy. Dceřiným společnostem v Barceloně, v Paříži a v New Yorku byla dána relativní samostatnost při zachování základních vazeb s mateřskou společností v Praze.

Waldes ale nebudoval na rozdíl od Baťi vlastní podnikovou distribuční síť. Pro jeho firmu pracovalo několik stovek obchodních zástupců. Ti nabízeli prodejcům žádané zboží. Už ve 20. letech zavedl Waldes na trh další horkou novinku – zip. A ve 30.letech už jeho závody vyráběly polovinu veškeré světové produkce kovových spínadel.

V polovině třicátých letech 20.století byl Jindřich Waldes bezesporu na vrcholu slávy. Stal se světovým králem knoflíků. Říkalo se mu také „Baťa knoflíků.“ Ostatně Waldes dodával Baťovi na boty stiskací knoflíky, kterým se říkalo tlačky. A svého syna Jiřího poslal k Baťovi na praxi. S oblibou říkával: „Jestli něco nedokáže Baťa vyrobit levněji, pak to jsou výrobky od Waldesa.“

Jindřich Waldes patřil k továrníkům, kteří po celou dobu svého podnikatelského úsilí věnovali péči svým zaměstnancům. Pro vedoucí a perspektivní pracovníky organizoval zahraniční stáže. Pro ostatní zaměstnance vypracoval systém rekvalifikačních kursů. Pravidelně vyhlašoval soutěže v psaní na stroji a ve stenografii. Absolventi jeho učňovské školy dostávali po skončení závěrečných zkoušek vkladní knížku se slušnou částkou jako vstupné do života. Staral se o dobré bydlení svých lidí a o jejich sportovní a kulturní vyžití. Z podpůrného fondu byly zaměstnancům vypláceny příspěvky při narození dítěte, v mateřství, při úmrtí v rodině, na otop, na stěhování a za věrnost firmě. Za zlepšovací návrh například poskytoval dvoutýdenní zájezd do Paříže. A to i během velké hospodářské krize, kdy na rozdíl od většiny firem nepropouštěl.

Proslulý průmyslník by si jistě zasloužil, aby vzkvétající podnik předal potomkům a po zbytek života se věnoval podpoře umění a sportu, což koneckonců činil již během své práce v čele firmy. Běh dějin však byl neúprosný a zlý osud postihl člověka, který si bolestné rány rozhodně nezasloužil.

Jindřich Waldes byl židovského původu. Vlastenecky založený podnikatel sice viděl blížící se nacistické nebezpečí a svou rodinu včas poslal do Ameriky, ale sám zůstal v Československu. V roce 1938 zemřel jeho dlouholetý společník Hynek Puc. V březnu 1939 zemi okupovali Němci. Waldes se zapojil do odboje. Podílel se na ilegálním vydávání protinacistických tiskovin. V září 1939 byl zatčen a dva roky byl vězněn v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwaldu.

Jeho rodině ve Spojených státech se však podařilo jej ze žaláře vyplatit. Prý za osm milionů tehdejších protektorátních korun. Jindřich Waldes byl nejdříve letecky přepraven do Lisabonu. Odtud se vydal na dlouhou plavbu do New Yorku. S podlomeným zdravím však strastiplnou cestu nedokončil. Zemřel v červenci 1941 v kubánské Havaně na zánět ledvin. Bylo mu šedesát pět let.

Po smrti Jindřicha Waldese se šéfem firmy ve Spojených státech stal jeho bratr Zikmund. Pražská továrna byla zabavena nacisty. Zpět už ji ale rodina Waldesova nikdy nedostala. V roce 1945 ji převzal podle prezidentských znárodňovacích dekretů stát. Dědicové původních majitelů však nedostali žádnou náhradu.

Po pádu komunistického režimu dědička Jindřicha a Zikmunda Waldesových požádala o vydání rodinného majetku, ale jako švýcarská občanka na to podle prvotních restitučních zákonů neměla nárok. Podnik šel tedy do kupónové privatizace. Po zmírnění podmínek restitucí, když dědici Waldesových o majetek znovu požádali, byl podnik již privatizován.

Potomci rodiny v roce 1995 požádali o vydání poloviny pozemků ve Vršovicích a části sbírky obrazů Františka Kupky. Po vleklém sporu, kdy v prvních letech rozhodovali soudci v neprospěch restituentů, se případ dostal k Nejvyššímu soudu a ten jejich nárok uznal. Po další době, když už se zdálo, že dědicové Waldesových část majetku dnešní akciové společnosti Koh-i-noor přece jenom dostanou, však zasáhl Ústavní soud. Na něj se totiž obrátili současní majitelé továrny, kterým hrozilo, že přijdou o část vlastnictví nabyté v kuponové privatizaci. Ústavní soud potom rozhodl, že vzhledem k tomu, že rodina o majetek přišla před rokem 1948, nemůže se na ni restituce vztahovat. V prohlášení připustil, že se Waldesovým stala křivda, ale podle platných zákonů se s tím prý nedá nic dělat.

V současnosti výrobky společnosti Koh-i-noor Massag, a.s. putují do více než 50 zemí světa. Zákazníci si je spojují s novým firemním sloganem: „Zapínáme celý svět.“ Na zahraniční trhy odchází zhruba 50 % z celkové produkce. Mezi hlavní vývozní teritoria patří státy Evropské Unie, Střední a Dálný Východ, Latinská Amerika, USA, Kanada.

Společnost zaměstnává 150 pracovníků. K výrobě klasické kovové galanterie postupem času přibyla plastová, kovová a spirálová zdrhovadla a další drobné výrobky pro průmyslové zpracování jako např. nýty pro papírenský průmysl, zinkové, plastové a kovové výrobky pro automobilový průmysl.

Dílo započaté Jindřichem Waldesem a jeho společníky tedy pokračuje, byť ne v původní továrně ve Vršovicích, ale ve slezském Bílovci, kam se výroba přestěhovala.

Zdroje:

https://www.mmspektrum.com/clanek/osobnosti-ceskeho-prumyslu-jindrich-waldes

https://dvojka.rozhlas.cz/1059-schuzka-kral-knofliku-7942308

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_Waldes

https://cs.wikipedia.org/wiki/Koh-i-noor_Waldes

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/us-patentky-ani-kupkovy-obrazy-se-waldesovym-dedicum-nevrati-330732