Článek
Danuše Muzikářová se narodila 13. července 1951. Jejími rodiči byli Jaroslav a Zdena Muzikářovi. Měla ještě mladší sestru Jaroslavu. Danka, jak jí doma říkali, byla usměvavá a pozitivně naladěná dívka. Hrála ochotnicky divadlo a ráda kreslila. Po základní škole se vyučila v oboru pánská krejčová a začala pracovat v oděvním podniku Kras Brno. Na dílně mistrová šikovné děvče chválila a doporučovala mu pokračující studium v oboru módního návrhářství na textilní průmyslovce.
V červenci 1969 Danka oslavila své osmnácté narozeniny. Chodila s chlapcem, se kterým se měli rádi a plánovali budoucí společný život. Dívka také zvažovala další studium ukončené maturitou. Byla šťastná a žila svůj život naplno.
Rodina Muzikářova bydlela roku 1969 v bytovém domě na Kounicově ulici (tehdy Leninova). Dnes je zde připevněna kovová tabulka s informací o Danuši Muzikářové.
Ve čtvrtek 21. srpna 1969 bylo ve všech velkých městech republiky rušno. V den prvního výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy v Československu demonstrovaly na ulicích desítky tisíc lidí. Převážně mladá generace vyjadřovala hlasitě svůj nesouhlas s okupací a novým směřováním země po dubnové výměně v čele státu.
Bezpečnost, armáda a Lidové milice byly v Brně uvedeny do pohotovosti už ráno. Kolem poledne byl dav lidí v historickém jádru vytlačen za použití vodního děla a slzného plynu. Později příslušníci pořádkových sil nasadili ještě jedno dělo, obrněné transportéry a nákladní auta s pískem.
Represivní složky státu byly poměrně dobře vybaveny proti davu lidí. Nebyl tedy důvod sahat po zbraních s ostrými náboji. Přesto došlo k jejich použití. Jak později připustili zástupci ozbrojených složek, padaly výstřely „do vzduchu a na výstrahu“. Zejména špatně vycvičení příslušníci Lidových milicí vybavení ostrou municí však představovali riziko.
Danuše Muzikářová měla na okupaci spojeneckými vojsky stejný názor jako většina jejích vrstevníků. 21. srpna 1969 ale nešla do města demonstrovat. Spolu se sestrou Jarkou odpoledne zamířily do centra Brna za kamarádkou na předem domluvený sraz, aby si společně domluvily plánovaný výlet.
Jejich otec Jaroslav Muzikář šel toho dne po práci s kamarády do centra města. Náměstí Svobody však už bylo uzavřené. Kolem sedmnácté hodiny procházel z České ulice na Jakubskou a viděl, jak příslušníci VB, milicionáři a vojáci uzavřeli Rašínovu ulici (tehdy 9. května) v místě mezi školou a kostelem sv. Jakuba.
Pokračoval dál v cestě domů a shodou okolností potkal u hotelu Continental obě své dcery. Prosil je, aby se s ním vrátily domů, ale dívky ho přesvědčily, že se jen domluví s kamarádkou a přijdou brzy. Rozloučili se a sestry pokračovaly dál do města.
Když děvčata přišla do centra města, zjistila že prostor je plný lidí. Navíc je pohybující se dav od sebe náhle oddělil. Jarka ztratila Danku z dohledu. Netušila, že už ji živou neuvidí.
Náhle se ozvaly výstřely. Nastala panika a lidé vyděšeně utíkali. Jeden z přímých svědků tragické události později napsal:
„A pak někdo zakřičel: Bacha, to jsou ostrý! Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z popudu sebezáchovy dá ruce před sebe.“
Mladý muž nezkoumal, zda dívka se zkrvaveným obličejem vůbec žije, rychle ji naložili do auta, které kdosi přistavil, a to ji odvezlo do nemocnice.
Na budově vlevo vedle kina Scala je umístěna pamětní deska, připomínající tragickou událost.
Manželé Muzikářovi večer netrpělivě čekali na návrat dcer. Když se děvčata z města nevracela, úzkost rodičů stoupala. Nakonec přišla jenom Jarka. Sestra se jí v davu ztratila a kde je, netušila.
Muzikářovi se s velkými obavami vydali na nejbližší stanici Veřejné bezpečnosti na Kounicově ulici. Tam jim žádné informace neposkytli, ale odkázali je na služebnu VB na ulici Veveří.
„Jednu mrtvou holku tady máme,“ řekl službu konající příslušník a poslal je do Úrazové nemocnice. Rodiče tedy pokračovali v cestě do nemocnice. Zde se bohužel naplnilo zlé tušení.
„Naše Danka ležela na nosítkách přikrytá prostěradlem,“ vzpomínal později Jaroslav Muzikář, „na stolku vedle ní byly její šaty, hodinky a řetízek. Na dalších nosítkách byl další mrtvý chlapec, Stanislav Valehrach, kterého zastřelili na Orlí ulici.“
Danuše Muzikářová byla střelena zezadu do hlavy. Podle lékařů v Úrazové nemocnici zemřela takřka vzápětí po zásahu.
Rodina byla zdrcena. Tehdejší mocipáni jim ale dělali problémy v souvislosti s pohřbem. Nechtěli, aby rozloučení bylo veřejné. Smuteční oznámení pan Muzikář vyzvednul z tiskárny a roznosil dřív, než mu je zabavili. Pohřeb se konal 28. srpna v krematoriu na Ústředním hřbitově. Zúčastnily se ho stovky lidí, které sledovalo množství příslušníků StB.
Vyšetřování, které započalo po Danušině smrti, k ničemu nevedlo. Při setkání s vyšetřovatelem viděl Jaroslav Muzikář kulku z pistole, která zezadu proletěla Danušinou hlavou a skončila v nosní dutině. Z toho vyplývalo, že střílel buď někdo z milicionářů nebo z příslušníků VB, protože vojáci základní služby byli vyzbrojeni samopaly. Za několik dní se však kulka ztratila. Když chtěl vyšetřovatel zjistit podrobnosti o nasazení jednotek milicí, vrátili mu dopis z městského výboru KSČ bez odpovědi a na příkaz tajemníků městského a krajského výboru KSČ bylo vyšetřování zastaveno. Žádost prý vyvolala na štábu milicí „značnou nespokojenost“, náčelník milicí jihomoravského kraje zakázal poskytovat jakékoliv informace s tím, že jde o žádost „politicky nesprávnou“.
To se pan Muzikář dozvěděl až ze spisů, když v prosinci 1989 podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Nové vyšetřování bylo důkladné, ale po tak dlouhé době nevedlo k dopadení vraha. Některé dokumenty se nepodařilo dohledat. Velitel jednotky operující v prostoru Městských lázní na Rašínově ulici vypověděl, že neví, komu velel, a proto nebylo možné příslušníky milicí dodatečně identifikovat. Pachatel zůstal neznámý a případ byl v roce 1996 odložen.
Podle jedné z verzí Danku zabil některý z milicionářů, kteří do davu demonstrantů stříleli z věže tiskárny na rohu dnešních ulic Solniční a Rašínovy. Podle jiné verze měl její smrt na svědomí neznámý příslušník VB, který střílel nedaleko kina Scala. Údajně šlo tmavovlasého vysokého muže s výložkami kapitána, který krátce po střelbě odjel z prostoru Moravského náměstí gazíkem.
Během srpnových demonstrací v roce 1969 bylo zabito pět mladých lidí. Tito lidé nezemřeli přičiněním vojáků okupační armády. Zabili je naši lidé. Danka Muzikářová se nechtěla zapsat do učebnic a encyklopedií. Chtěla žít jen docela obyčejný život. Nebylo jí to dopřáno.
Zdroje:
https://posledniadresa.cz/www/Names/Name/38
https://cs.wikipedia.org/wiki/Danuše_Muzikářová
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=1744
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-zastrelili-ji-pri-vyroci-okupace-danusi-muzikarove-by-bylo-65.A160713_141957_lide_mct
