Článek
Wladyslaw Gomulka stál v čele Polské lidové republiky dlouhých čtrnáct let. Poněkud svérázný politik se narodil v roce 1905 v Krosnu. Pocházel z dělnické rodiny. Vyučil se mechanikem. Komunistou se stal již v jednadvaceti letech. V roce 1932 byl zatčen a odsouzen ke čtyřem letům vězení za účast v podzemním komunistickém hnutí. V polovině trestu byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Odjel do Moskvy, kde si doplnil vzdělání studiem na stranické škole. Po roce se vrátil zpět do Polska, kde byl znovu zatčen a do začátku války vězněn. Jeho polští soudruzi v Moskvě ale dopadli mnohem hůř. Stalin je nechal v době velkého teroru zlikvidovat.
Po napadení Polska Hitlerem v září 1939 hájil dobrovolník Gomulka hlavní město v řadách obránců z řad civilistů. Po kapitulaci uprchl do Sověty okupované části Polska. Když toto území v roce 1941 zabrali Němci, zapojil se znovu do odboje. V roce 1944 se fronta posunula na západ a Rudá armáda začala vytlačovat Němce z východního Polska. Gomulka dorazil v červenci do osvobozeného Lublinu, kde se stal členem výboru národního osvobození, instalovaného Moskvou. S revolučním zápalem začal v rodné zemi zavádět nové pořádky podle sovětského vzoru.
Poměrně brzo však ze svého revolučního opojení vystřízlivěl a prosazoval myšlenku polské národní cesty k socialismu. Se svou vizí však tvrdě narazil. Nový stalinistický prezident Polska Boleslav Bierut ho totiž odstavil na vedlejší kolej. Gomulka byl nařčen z „pravicově nacionalistické deviace“ a odvolán z vedení strany. V prosinci 1948 sice sebekriticky „přiznal své chyby“, ale už mu to nebylo nic platné. V lednu 1949 byl odvolán ze všech vládních funkcí a v listopadu téhož roku vyloučen ze strany. V červenci 1951 pak byl zatčen a držen ve vězení až do roku 1954.
V únoru 1956 se konal v Moskvě proslulý sjezd, kde Nikita Chruščov v tajné řeči odhalil zločiny Stalina. Boleslav Bierut během pobytu v Moskvě ulehl do postele kvůli prochlazení. Při čtení záznamu Chruščovova projevu však byl stižen infarktem, z kterého se už nevzpamatoval.
A právě v tomto přelomovém roce 1956 se Wladyslaw Gomulka znovu vrátil do vrcholné politiky. Stalo se tak po událostech, ke kterým došlo červnu v Poznani. V tomto polském městě se konal tradiční mezinárodní strojírenský veletrh. Ve zdejších továrnách však došlo ke sporu o platech, který rychle přerostl v generální stávku. Mimo pracovních žádostí o vyšší mzdy se objevily i požadavky politické. Lidé chtěli konec kolektivizace zemědělství, více občanských svobod a státní samostatnost.
Protestující obsadili ústředí tajné policie a radnici. Zapálili vězení a zaútočili na budovu výboru strany. Povolané jednotky armády začaly přímo před očima zahraničních návštěvníků veletrhu střílet do demonstrantů. Střelba si vyžádala několik desítek lidských obětí.
Bezradný premiér Ochab, který stál v čele vedení po smrti Bieruta, chtěl Gomulku do čela strany. Ten si ale kladl podmínky. Předně požadoval odvolání sovětského maršála Rokossovského, který byl trnem v oku všech Poláků. Vysoký sovětský vojevůdce polského původu byl totiž ministrem obrany polské vlády, což byla opravdu kuriózní záležitost. Když pak ještě nesl díl odpovědnosti za ozbrojený zásah armády proti poznaňským dělníkům, jeho pozice již byla naprosto neudržitelná.
19.října 1956 nadešla Gomulkova hvězdná chvíle návratu. S podporou většiny vedení, armády i bezpečnosti byl jmenován prvním tajemníkem strany. Ihned oznámil změny ve vnitřní politice. Hodlal ukončit násilnou kolektivizaci zemědělství, zmírnit cenzuru a dát větší volnost katolické církvi.
Prohlášení však nebylo předem konzultováno s Moskvou, která sledovala události v Polsku s obavami. Značně nervózní Nikita Chruščov nařídil přítomným sovětským tankům obklíčit Varšavu a námořnictvu dal pokyn k rozmístění bojových plavidel podél polského pobřeží.
Po této demonstraci síly vyrazil bez pozvání do polského hlavního města v doprovodu svých nejbližších kolegů. Chruščova na cestě do neklidného Polska doprovázeli Mikojan, Molotov, Bulganin, Kaganovič, maršál Koněv a další soudruzi.
Gomulka se však nezalekl. Chruščovovi dal jasně najevo, že polská armáda se postaví na odpor, pokud do země vstoupí další sovětské jednotky. Zároveň ale ujistil Sověty, že polské reformy jsou jen vnitřní záležitostí země a neohrozí pozici Polska jako člena sovětského bloku a spojence Sovětského svazu. Sovětská delegace nakonec ustoupila od ultimativních požadavků a Gomulka zůstal ve vedení strany a státu. Sovětská vojska se stáhla do kasáren a byla podepsána nová sovětsko-polská dohoda.
Hvězdná chvíle komunistického vůdce Gomulky. V říjnu 1956 jednal v souladu s míněním většiny občanů a ti jej podpořili.
Zpočátku byl Gomulka populární díky svým reformám a hledání polské cesty k socialismu. Toto období historici označují jako „Gomulkovo tání“. Obleva však dlouho netrvala a obliba polského vůdce postupně začala upadat. Během jeho vlády se totiž žádný hospodářský zázrak nekonal a jeho odpor vůči mocenskému tlaku Moskvy začal slábnout.
V polovině šedesátých letech už dávno nebyl tím neohroženým bojovníkem za národní práva. Začal se bát o svoji osobní moc. Podpořil represe vůči katolické církvi a nebyli mu po chuti intelektuálové se svými liberálními názory.
Wladyslav Gomulka na sjezdu východoněmeckých komunistů v roce 1967. Jeho hostitelem byl šéf NDR Walter Ulbricht, se kterým si byli blízcí povahově. Oba měli pocit, že jsou ze všech východoevropských vůdců nejmoudřejší.
Na jaře roku 1968 studenti polských univerzit začali volat po svobodě slova a po demokracii. Protesty vysokoškoláků se rozšířily po celé zemi a Wladyslaw Gomulka z jejich rozněcování obvinil studenty židovského původu. Vlivná skupina v polské komunistické straně, která těžko skrývala svůj zažitý antisemitismus, využila studentských protestů ve svůj prospěch. Právě této skupině šel Gomulka na ruku svými nedomyšlenými projevy.
Krize vyvrcholila čistkou občanů židovského původu ve straně i v pracovní sféře. Pro mnoho z nich to znamenalo nejenom konec kariéry. Museli se vzdát majetku i polského občanství a odejít ze země. Takto bylo postiženo okolo třinácti tisíc osob. Polsko opustila řada lidí, kteří přežili holokaust. Odešli i prominentní vědci a odborníci.
V té době u nás probíhalo „Pražské jaro“. Náš obrodný proces inspiroval Poláky a v zemi se začalo šířit heslo „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka“. To samozřejmě nemohlo nechat stárnoucího polského vůdce v klidu. S Dubčekem se poprvé sešel 7.února v Ostravě a od samého počátku si nepadli do oka. Gomulka pak nevynechal jedinou příležitost, aby si nepřisolil s kritikou obrodného procesu v Československu. V této věci si rozuměl s východoněmeckým vůdcem Ulbrichtem. Oba našeptávali Brežněvovi, že situace v Československu se musí řešit silou. Jeden z našich reformních politiků Zdeněk Mlynář ve své knize „Mráz přichází z Kremlu“ popsal pocity, které získal po setkání představitelů východního bloku v Bratislavě, krátce před okupací:
„Walter Ulbricht a Wladyslaw Gomulka byli především zlostní, ješitní a už senilní staříci. Bylo zřejmé, že tito lidé už nikdy nejenom nepochopí, ale předem odmítnou posuzovat jakékoli vývojové problémy svých vlastních, a tím spíše sousedních zemí. Z obou přímo vyzařovala jejich samolibá opojenost vlastní mocí. Do společenské konverzace vplétali soustavně jedovaté narážky na situaci v Československu. Nebylo to jen politické nepřátelství. Byla v tom lidská zášť a zloba, nenávist k něčemu, co jim osobně doma dělá potíže, čeho se bojí a vůči čemu zároveň cítí úplnou bezmocnost celé své diktátorské moci.“
Na příkaz Gomulky se polská armáda v srpnu 1968 zapojila do okupace Československa. Celkem bylo v naší republice od srpna do začátku listopadu 1968 dvacet osm tisíc polských vojáků. Tímto počtem se Poláci dostali na druhé místo – sovětských vojáků tehdy u nás bylo přes tři sta tisíc.
Na rozdíl od sovětských vojáků, kteří v první dnech okupace zavinili smrt desítek československých občanů, Poláci na rukou krev našich lidí neměli. Až do 7. září. Toho dne opilý polský voják Stefan Dorna zastřelil v Jičíně čtyřiadvacetiletého muže a šestapadesátiletou ženu. Další lidé utrpěli v důsledku řádění agresivního opilce těžká zranění včetně dvou polských vojáků, kteří se jej snažili zastavit.
Navzdory odporu polského vedení se konal v Jičíně veřejný pohřeb obětí za účasti tisíců lidí. Poláci odmítli Dornu předat Československu a postavili ho v říjnu před vlastní vojenský soud. Ten jej sice odsoudil k trestu smrti, ale později byl trest změněn na doživotí. Dorna byl předčasně propuštěn z vězení v roce 1983.
Den po tragédii v Jičíně 8. září 1968 se na protest proti okupaci Československa ve Varšavě na stadioně při dožínkových slavnostech upálil šedesátiletý účetní Ryszard Siwiec. Otec čtyř dětí napsal cestou do Varšavy z Přemyšle své ženě dopis na rozloučenou. Dostala ho až po dvaadvaceti letech. Polská tajná policie dopis na poště zabavila.
Politická odpovědnost Wladyslawa Gomulky za lidské tragédie byla nepochybná. Aby si uchoval vratkou moc ve své vlastní zemi, neváhal popichovat Brežněva k vyslání okupačních armád do sousední země. Sám se ochotně k intervenci připojil.
Když se Brežněv v Moskvě snažil přesvědčit unesené československé představitele v čele s Dubčekem, že pohlížejí na nastalou situaci s emocemi, posloužil mu jako příklad právě polský vůdce:
„Dnes se vám zdá nemožné přijmout to všechno, ale podívejte se na Gomulku. V roce 1956 byl jako vy proti tomu, aby naše vojska v Polsku pomohla. Kdybych však dnes řekl, že sovětská vojska z Polska odvolám, sedne Gomulka na zvláštní letadlo, přiletí sem a bude mě prosit, abych to nedělal.“
Nakonec Gomulka o svoji úzkostlivě střeženou moc stejně přišel. V roce 1970 se kvůli kritické hospodářské situaci začali v Polsku bouřit dělníci. V prosinci došlo ke krvavým střetům armády s pracujícími v Gdaňsku, při kterých bylo zabito několik desítek lidí. Pozice Gomulky byla neudržitelná. Oficiálním důvodem rezignace byl prodělaný srdeční infarkt. Ve skutečnosti byl Gomulka donucen odstoupit.
Pětašedesátiletý důchodce měl před sebou dvanáct let života. Zažil ještě triumfální návštěvu papeže Jan Pavla II. v rodné zemi, mohutný vzestup odborového hnutí Solidarita a následné vyhlášení výjimečného stavu v zemi. V roce 1982 zemřel na rakovinu.
Hrob Wladyslawa Gomulky na vojenském hřbitově ve Varšavě.
Zdroje:
Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990
