Jean Paul Marat byl zabit ve vaně. Charlotta Cordayová mu vrazila nůž do srdce

Jean Paul Marat se narodil 24. května roku 1743 ve Švýcarsku. Pocházel ze vzdělané rodiny. Jeho otec přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Chlapec měl nadání pro literaturu a přírodní vědy. V dětství se stal terčem posměchu, protože při řeči zadrhával. Posměšky spolužáků však ignoroval. Po absolvování gymnázia v Neuchtelu vystudoval medicínu v Ženevě a v Paříži a stal se lékařem.

Tímto povoláním se docela obstojně živil a když se mu v roce 1776 podařilo vyléčit urozenou markýzou de Laubespine, stal se nejenom jejím milencem, ale i uznávaným doktorem. V pařížské společnosti se stal známou lékařskou kapacitou a o bohaté pacienty neměl nouzi. Nějaký čas dokonce působil jako lékař ve službách královské rodiny. V té době by asi nikoho nenapadlo, že vážený pán za pár let půjde aristokracii po krku.

Skutečně, pokud by v parném létě roku 1789 nevzal rozhořčený lid útokem Bastilu, Marat by dál provozoval výnosnou lékařskou živnost a zřejmě by vůbec nevstoupil do dějin. Dramatické události z konce osmnáctého století jej však vtáhly do revolučního víru.

Prvopočátek revoluce vůbec nebyl tak romantický, jak by se mohlo zdát. V případě dobytí Bastily nešlo o osvobození trpících politických vězňů. Ve staré pevnosti totiž v té době už žádní nebyli. Čas zde trávili pouze čtyři padělatelé, dva šílenci a jeden šlechtic zadržený pro podezření z incestu.

Proč tedy útok vyhladovělých Pařížanů směřoval právě na Bastilu? Do pevnosti totiž byly převezeny soudky střelného prachu a ty rebelové nutně potřebovali do ukořistěných zbraní. Po několika neúspěšných jednáních se strhla chaotická palba, při které zahynulo osm desítek vzbouřenců a jeden obránce. Během dalšího vyjednávání se zřítil zvednutý padací most a revolucionáři se začali hrnout do pevnosti. Velitele Bastily vyvlekli ven a zabili jej. Ozbrojený dav potom nabodl jeho hlavu na kopí a nesl ji průvodem Paříží.

Po vypuknutí revoluce Jean Paul Marat pověsil medicínu na hřebík. Vzdal se lékařské praxe a začal se naplno věnovat politice a žurnalistice. Přestal léčit lidi a umínil si, že bude léčit nemocnou společnost. Metody, které však při své léčbě uplatňoval, nebyly vůbec šetrné a bezbolestné. Právě naopak.

Hned roku 1789 začal vydávat revoluční deník „Přítel lidu“. Stal se vůdcem politické skupiny kordeliérů, kteří byli nemilosrdnými zastánci teroru proti šlechtě. V srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, získal křeslo poslance Národního konventu. Podílel se na krvavých masakrech a požadoval zavedení diktatury. Pokud šlo o krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval rychlý trest bez soudu. Požadoval, aby byl král jako vlastizrádce neprodleně popraven. Stal se také hlavním nepřítelem nové vládnoucí vrstvy umírněných girondistů. Vadilo mu, že lidé, kteří se dostali k moci v prvních revolučních měsících, postupují příliš liknavě a málo radikálně. V podstatě mu vadil každý, kdo byl v jeho očích nepřítelem revolučních snah.

Ve svých novinách se obracel k lidu: „Pět set nebo šest set uříznutých hlav by vám zajistilo klid, svobodu a štěstí. Falešný humanismus dosud zadržoval vaše zbraně. Kvůli tomu přijdou o život miliony vašich bratrů.“

Krvelačná agitace zabrala. Jakobíni v čele s Maximilienem Robespierrem uchopili moc a zavedli diktaturu. Jejich radikalismus hraničil s šílenstvím. Gilotina, která byla sestrojena pro méně bolestný způsob poprav, začala být využívána v míře dosud nevídané. Revoluce přešla ve vládu teroru a z původně humánního zařízení se stal obávaný nástroj smrti, kterým kat zvládl popravit desítky lidí denně. A to často bez soudu, jen na základě udání.

Od dubna 1793 stanul Marat v čele revolučního tribunálu. Dostal se na vrchol moci. V očích pronásledovaných, mučených a popravovaných se však stal jedním z nejkrvelačnějších vlků. Rozhlašoval, že hlavy politických odpůrců je nutno nabodávat na kůly. Lidem radil, aby vždy v šatech nosili dostatečnou zásobu kamení, aby mohli okamžitě ukamenovat kohokoliv, kdo by nesouhlasil s novým režimem.

Těžko říci, jak dalece jeho chování ovlivňoval zdravotní stav. Jean Paul Marat byl nemocen jak duševně, tak i tělesně. Trpěl depresemi a přepracovaností. Především však byl postižen těžkou kožní chorobou. Tato nemoc mu přinášela nesnesitelné obtíže. Jeho tělo bylo pokryto vyrážkou a muka způsobená svěděním tlumil v napuštěné vaně.

Bylo otázkou času, kdy se v těžce zkoušené Paříži najde někdo, kdo sprovodí nenáviděného tyrana ze světa. Obdivuhodné bylo, že nelehkého úkolu se nakonec ujala slušně vychovaná mladá žena, do které by nikdo neřekl, že pozvedne vražednou zbraň.

Charlotta Cordayová byla nápadně krásná dívka aristokratického původu. Byla přirozeně inteligentní a vzdělaná. Navzdory svému původu se stala republikánkou a revoluci přivítala. Bylo jí jasné, že aristokracie má příliš mnoho privilegií na úkor ostatních vrstev obyvatelstva. Také jí byl sympatický požadavek na rovnost před zákonem. Šlechtě nemohly být nadále promíjeny závažné trestné činy, kterých se dopouštěla.

Její radost ovšem brzy zkazil překotný vývoj událostí. Především svržení girondistů, nastolení jakobínské diktatury a následný teror. Cordayová rozhodně nepodporovala násilí a stále četnější popravy. Smrt krále na gilotině ji vyděsila. Jako hlavního strůjce nezřízeného běsnění vnímala Marata. Se svými přáteli věřila, že jeho smrt může krveprolití zastavit.

Proto 13. července 1793 přišla k Maratovi domů. Vpustili ji k němu, když uvedla, že nese seznam girondistů, které je potřeba popravit. Tyran seděl jako obvykle ve vaně, aby ulevil kožní chorobě. Vana byla zpola zakrytá deskou a Marat vyřizoval úřední agendu. Mladou dívku k sobě pustil bez jakéhokoliv podezření.

Začal si zapisovat jména ze seznamu. Krátkou chvíli spolu rozmlouvali. Pak ale dívka náhle vytáhla zpod šatů smrtící zbraň, vrhla se na Marata a do srdce mu vrazila nůž. Nenáviděný tyran byl mrtev.

Atentátnice byla zatčena a postavena před soud. Při procesu byl čten její dopis otci, v němž vysvětlila důvody, které ji vedly k tomuto činu:

„Odpusťte mi, můj drahý otče, že jsem se svým životem jednala bez Vašeho svolení. Pomstila jsem nevinné oběti a předešla dalším katastrofám. Lid se jednoho dne zaraduje, že byl zbaven tyrana.“

Dívka byla odsouzena k trestu smrti na gilotině. Cestou na popraviště prý byla klidná. Když ji kat řekl, že cesta ke gilotině je zbytečně dlouhá, klidně mu odpověděla: „Ach co! Však tam dojedeme.“ 17.července 1793 byla popravena. Bylo jí dvacet pět let.

Její čin však běsnění nezastavil. Maratova smrt naopak jakobínům posloužila jako jedna z hlavních záminek pro další vystupňování teroru. Jejich ještě skoro rok trvající vláda si vyžádala další nesmyslné oběti. Na popravištích tehdy zemřely další tisíce nevinných lidí.

Zdroje:

Daniela Tinková, Francouzská revoluce, 2008

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Paul_Marat

https://www.denik.cz/svet/revolucionar-jean-paul-marat-vrazda-francouzska-revoluce-charlotte-corday/

https://g.cz/fanaticky-jean-paul-marat-muz-ktery-zradikalizoval-velkou-francouzskou-revoluci-skoncil-probodnut-kuchynskym-nozem/