Článek
Psal se 17.duben roku 1975. Toho dne obsadili bojovníci Pol Potových „vlasteneckých sil“ hlavní město Phnompehn. Diktátor Lon Nol, který těsně předtím odjel ze země, zůstal v exilu v USA. Zdálo se, že několikaleté utrpení občanské války skončilo.
Obyvatelé metropole vítali bojovníky osvobozeneckého hnutí s nadšením a měli radost, že bude konečně klid a mír. Náš komunistický deník Rudé právo tehdy přinesl na první straně oslavný článek s palcovým titulkem „Phnompehn osvobozen“. Radost prostých Kambodžanů však byla předčasná. Ani v nejhorším snu je nenapadlo, co bude následovat.
Moci se chopili Rudí Khmérové, kteří se rychle vypořádali se členy bývalého vedení. Většinu z nich veřejně popravili na stadioně.
Bývalého krále Norodoma Sihanuka, který je předtím podporoval v boji proti Lon Nolovi, nechali rok formálně ve vedení země. Izolovali ho však i s rodinou v domácím vězení v královském paláci.
Nehodlali se s nikým dělit o moc. Aby mohli uskutečnit své šílené vize, potřebovali vládnout sami.
Jejich vůdce Pol Pot byl synem bohatého sedláka. V rodině o peníze nouze nebyla, a tak mohl inteligentní mladík studovat. Při vzdělávacím pobytu ve Francii však k malé radosti otce myšlenkově přilnul ke komunistům. Vstoupil do marxistického kroužku kambodžských studentů, který v Paříži založil jeho pozdější dlouholetý souputník Ieng Sary.
Inteligence však nemusí vždy znamenat moudrost. Pol Pot využil svých intelektuálních schopností k šíření zla. Co se zrodilo v hlavě radikálního revolucionáře, který od padesátých let pobýval v džungli mezi partyzány?
Jeho cílem bylo vytvořit venkovskou rovnostářskou společnost založenou výhradně na zemědělství. Tuto ideální společnost chtěl vytvořit za každou cenu.
Inspirován byl svými komunistickými předchůdci. Lenin, Stalin, a především veliký Mao také razantně přetvářeli společnost podle svých představ a nehleděli přitom na prolitou krev.
Pol Pot však chtěl být ještě revolučnější. Chtěl předběhnout dějiny. Z feudalismu hodlal skočit rovnou do komunismu. Jeho beztřídní společnost se však neměla rozvinout díky technickému pokroku. Proto vůbec nezařadil do svého plánu industrializaci země a odstranění negramotnosti. Svůj lid chtěl uchovat v blažené nevědomosti s primitivním způsobem obživy. S vědci, techniky a učiteli prostě nepočítal.
Partyzánští agitátoři začali výchovně působit. Vykládali lidem o pohádkovém světě, kde občan díky rozumnému státu pozbyde většinu svých každodenních starostí. Obyvatelé budou žít v souladu s přírodou, nebude nezaměstnanost, naopak práce se stane požehnáním a smyslem života. Co se vyprodukuje na polích, to se spravedlivě rozdělí. Nebudou peníze a logicky nebudou překupníci, kteří by si nemravně přivlastňovali zisk. Stát se postará i o veškeré oblečení a nejběžnější potřeby. Lidé si nebudou závidět hezčí šaty. Nebudou platit nájem a daně, a dokonce nebudou mít problémy s výchovou dětí, protože o všechno se postará moudrý stát.
Kdo mohl Pol Potovy plány zhatit? Především majetní lidé a hlavně inteligence. Ta přece mohla jeho záměry prohlédnout a zpochybnit. A kde byla inteligence? Hlavně ve městech. Pol Pot se na města díval s nedůvěrou. Pokládal je za semeniště hříchu a kapitalistického mamonu. A proto je začal systematicky likvidovat.
Zpočátku využil averze lidí vůči minulému režimu. Přestože byl jeho předchůdce Lon Nol spojencem Bílého domu, nedokázal v období vietnamské války kambodžské civilní obyvatelstvo uchránit od amerického bombardování.
Pol Potovi lidé přesvědčili nemalou část občanů, že válka ještě nekončí, že stále hrozí masivní nálety. Jejich taktika byla účinná. Velké množství lidí opustilo své domovy s vidinou, že se jim dostane dočasného azylu na venkově a až válka pomine vrátí se domů. Tak začalo vylidňování měst, které bylo součástí ďábelského plánu Rudých Khmérů.
Pol Potovi se podařilo narušit městskou pospolitost a sousedské vztahy. Když viděl, že města jsou již nalomena, dal příkaz k bezuzdnému teroru. Lidé pochopili, že neutíkají před bombardováním, ale jsou hnáni na venkov jako divá zvěř.
Všechna města v Kambodži byla postupně vysídlena a obyvatelé přestěhováni na venkov. Pol Pot se svou vedoucí skupinou sídlil ve vylidněném Phnompenhu.
Ze dne na den byly zrušeny peníze a zakázán obchod. Oblečení Kambodžanů bylo jednotné. Všichni nosili černý stejnokroj. Každý vlastnil jen pár nezbytných věcí nutných k životu. Opravdu si neměli co závidět.
Byli rozděleni do družstev a celé dny museli pracovat na polích. Pracovní doba byla stanovena na dvanáct až šestnáct hodin denně. Bez dostatečného odpočinku dřeli do úmoru a padali únavou. Práce je těšila stejně jako otroky ve starověku.
Tradiční rodiny se rozpadly. Partneři byli lidem přidělováni a páry se mohly stýkat jen ve vymezeném čase za účelem početí dětí. Narozené děti byly rodičům brzy odňaty a vychovávány v dětských skupinách. Problémy s výchovou potomků Kambodžané tedy opravdu neměli. Přesně jak jim to Pol Pot slíbil.
Ideální stát však ideálně nefungoval. Zemědělství nedokázalo vyprodukovat tolik, aby země byla soběstačná. Jednou z příčin bylo diletantské vedení vesnických komunit, které se spoléhalo jen na karabáč. A větru s deštěm také poručit neumělo. Lidé hromadně umírali vysílením, nemocemi a hladem a neustálým terorem.
Po vzoru svých velkých revolučních učitelů, zejména soudruha Stalina a Mao Ce-tunga začal Pol Pot hledat příčiny žalostného stavu země u svých spolustraníků. V letech 1976–1978 byly v komunistické straně provedeny krvavé čistky. Masové zatýkání a následné vraždy zlikvidovaly stranickou hierarchii ve velké části země. Perzekuce se vyznačovala nesmírnou brutalitou. Metody poprav byly opravdu barbarské. Lidé byli odvedeni na vražedná pole a tam byli buď zastřeleni, setnuti mačetami, ušlapáni slony nebo ubiti motykami. Těla obětí, často ještě jevící známky života, byla házena do hromadných hrobů.
Pol Potův vražedný režim byl vůči světu uzavřený. Samotní občané dlouho nevěděli, kdo je vlastně jejich skutečným vládcem. V roce 1975 Pol Pot navštívil přestárlého Mao Ce-tunga, který mu k realizaci fantasmagorických vizí dal své požehnání. Mao ale brzy zemřel a v Číně se rozhořel boj o nástupnictví, ve kterém nakonec zvítězil pragmaticky založený Teng Siao-pching. Ten pro Pol Pota už tolik pochopení neměl. Přesto dál pokračovala čínská materiální podpora, neboť Kambodža patřila do čínské sféry vlivu.
Blok východoevropských zemí v čele se Sovětským svazem se k režimu Pol Pota raději nehlásil. Hrůzovláda v Kambodži byla pro Brežněva příliš silnou kávou. Jestliže Rudé Právo v dubnu 1975 psalo o vítězství pokrokových sil v Kambodži, pak v dalších letech tvrdě kritizovalo Pol Pota s Ieng Sarym.
Problém se vztahem ke kambodžským soudruhům však neměl rumunský prezident Nicolae Ceaușescu. S Rudými Khméry udržoval přátelské vztahy.
Ieng Sary a Nicolae Ceausescu se vítají 15.října 1976.
Nicolae Ceaușescu a jeho manželka Elena ve společnosti premiéra Pol Pota a prezidenta Khieu Samphana na konci května roku 1978.
Smrtící úder nakonec režimu Rudých Khmérů zasadila vietnamská armáda. Již od roku 1975 docházelo k pohraničním potyčkám s Vietnamem. Vztahy mezi oběma zeměmi se neustále zhoršovaly. Když roku 1978 Rudí Khmerové vyvraždili obyvatele pohraniční vietnamské vesnice, vojensky silnější soused se rozhodl zaútočit. Na přelomu let 1978 a 1979 obsadil převážnou část Kambodže a Pol Potův režim padnul.
Mapa vietnamské invaze do Kambodži v období od prosince 1978 do ledna 1979.
Rudí Khmérové znovu přešli k partyzánské válce. Pol Pot pobýval u thajských hranic na území, které se Vietnamcům nepodařilo dobýt. V roce 1996 Pol Pota opustil nejbližší spolupracovník Ieng Sary a polovina partyzánů, což bylo něco kolem čtyř tisíc mužů. Další rok nechal Pol Pot zavraždit velitele zbylých partyzánských jednotek Son Sena, kterého podezíral ze zrady. Následně byl svými soudruhy, kteří se obávali dalších čistek, svržen a odsouzen k doživotnímu domácímu vězení. 15.dubna 1998 zemřel v sedmdesáti dvou letech ve spánku na selhání srdce. Jeho tělo bylo spáleno na hranici. V následujícím roce byl vládními jednotkami zlikvidován i zbytek Rudých Khmerů.
Odhad počtu obětí Pol Potovy hrůzovlády v letech 1975–1979 se pohybuje okolo dvou milionů lidí. Kambodža měla v té době přibližně 7 až 8 milionů obyvatel. Část obětí byla zavražděna či umučena, část zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním.
Dokumentační centrum Kambodže zmapovalo k roku 2009 celkem 23 745 masových hrobů, v nichž je pohřbeno přibližně 1,3 milionů osob. Předpokládá se, že až 60 % obětí bylo popraveno a ostatní zemřeli v důsledku hladu, vyčerpání a nemocí.
Zdroje:
