Článek
Přemyslovec Jaromír se narodil někdy v sedmdesátých letech desátého století. Byl synem knížete Boleslava II. Pobožného a jeho druhé manželky, jejíž jméno historie nezaznamenala. Starším bratrem Jaromíra byl Boleslav III. Ryšavý a mladším bratrem byl Oldřich.
Dětství měl snad klidné, ačkoliv se dochovala informace, že jako malý chlapec byl vážně nemocen. Jeho matka údajně v modlitbách prosila o uzdravení svatého Ulricha. Když se pak synek uzdravil, pojmenovala své další dítě po světci. Jaromírův mladší bratr tedy dostal jméno Oldřich, což je německy Ulrich.
Opravdový horor v Jaromírově životě nastal po dosažení dospělosti. První krutá rána ho potkala hned po nástupu staršího sourozence Boleslava k moci. Ryšavec nechal Jaromíra preventivně vykastrovat, aby měl jistotu, že ze strany bratra nevzejdou v budoucnu případní uchazeči o trůn. Ale bylo mu to zřejmě málo. Jaromír spolu s bratrem Oldřichem a kněžnou Emmou museli utéci na bavorský dvůr, aby vůbec zachránili holý život.
Jaromír čelí smrtelnému nebezpečí pod ochranou svatého Jana Křtitele (obraz Antona Gareise z roku 1824)
Mezitím se v Praze obrátila karta. Ryšavec opustil zemi a polský panovník Boleslav Chrabrý dosadil do čela přemyslovského státu Vladivoje. Alkoholik Vladivoj se však záhy upil k smrti. Jaromír využil situace, přispěchal z Bavorska zpět do Čech a poprvé usedl na knížecí stolec. Vzápětí ale znovu utekl, protože Chrabrý umožnil nejprve Ryšavcovi nepochopitelně vládu znovu a posléze se chopil vedení státu sám.
Nyní však přišla Jaromírova největší chvíle. Jeho ochránce římsko-německý král Jindřich II. proklestil svému chráněnci cestu na Pražský hrad pomocí mečů a šípů. V polovině srpna roku 1004 se vydalo královské vojsko vedené samotným Jindřichem II. směrem do Polska. Armáda byla shromážděna v Merseburgu a vyrazila na východ do Lužice. Pak ale římský král nečekaně zavelel ke změně směru. Pohyb jeho vojska nyní směřoval k hranicím českého knížectví. Překvapil tak polskou posádku u Chlumce a bez potíží vstoupil do severních Čech. Zakrátko se hrad Chlumec vzdal. Pak se ozbrojenci posunuli k Žatci. Ten byl také dobyt a většina Poláků byla s krutostí pobita. Současně postupovalo z Bavorska do západních Čech druhé královské vojsko.
Jaromír se postavil se souhlasem Jindřicha do čela říšských vojsk směřujících ku Praze. Poslové tajně upozornili v hlavním městě na jeho příchod posádku Vyšehradu, která byla Jaromírovi přátelsky nakloněna. Když se v noci před Jaromírovým příchodem rozezněly vyšehradské zvony, Poláci na Pražském hradě propadli panice a snažili se zachránit zběsilým útěkem. Přitom jich bylo mnoho povražděno – mezi nimi i poslední dosud žijící Slavníkovec – Soběslav.
Ráno našel Jaromír brány Pražského hradu otevřené. Stačilo vejít a sednout si na knížecí stolec. Tak jednoduché to bylo. Teprve pak přijel i římsko-německý král, potvrdil Jaromíra v čele státu a předal mu Čechy v léno.
Hned poté Jaromír už s kopím, které obdržel od Jindřicha na znamení lenního vztahu, zamířil v čele vojska na sever do Lužice. Zde oblehl Budyšín a jeho posádku donutil kapitulovat.
Jak se vlastně Jaromír vyrovnal se zmrzačením, které mu přivodil starší bratr? Když se dostal k moci, tak měl možnost kompenzovat si svůj pocit slabosti tvrdými činy. Vykastrovaný člověk se mohl stát zlým a začít se mstít za předchozí ústrky a pošklebky. Přestože víme o Jaromírovi velmi málo, není známo, že by si svůj komplex léčil na úkor slabších. Spíše si chtěl vynahradit ztrátu mužství četnými vojenskými výpravami. Věrně tedy sloužil německému panovníkovi a jezdil s ním na válečné stezky.
Na podzim roku 1005 král Jindřich napadl Polsko a podařilo se mu proniknout až k Poznani. Mezi jeho bojovníky byli i příslušníci českého oddílu, vedeného knížetem Jaromírem. Boj skončil smírem, při kterém Boleslav Chrabrý přišel o celou Lužici, Mílsko a nejspíš také o vliv na Pomořansku.
Na jaře roku 1007 však znovu došlo ke krvavým bojům. Boleslav Chrabrý překvapivým útokem dobyl Lužici s Budyšínem zpět.
Další války pokračovaly za tři roky, na jaře 1010. Říšské vojsko mělo kvůli nepříznivému počasí velké potíže. Hlavní tíhu válečných úkolů nesli Češi vedení Jaromírem. Střety ale nepřinesly žádný rozhodující výsledek.
Jaromírův ochránce Jindřich II. Byl synem bavorského vévody Jindřicha Svárlivého. Narodil se mezi lety 972 a 973. Od roku 1002 byl římským králem a v roce 1014 dosáhl císařské koruny. Prosazoval celibát kněží a dbal na nedědičnost církevních úřadů. Zemřel roku 1024. V roce 1146 byl katolickou církví svatořečen.
O Velikonocích roku 1012 došlo ke zlomovému okamžiku v Jaromírově životě. O moc ho totiž připravil mladší bratr Oldřich. Jaromír před ním utekl nepochopitelně do Polska a teprve poté do Německa k Jindřichovi II.
Okolnosti, které vedly Jaromíra k tomu, že se neuchýlil k římsko-německému králi hned, přestože mu předtím věrně sloužil, jsou poněkud nejasné. Jistou roli zřejmě sehrálo jakési poselstvo vypravené nedlouho předtím z Bavorska do Polska. Tyto posly snad nechal Jaromír na českém území omylem pobít. Nejspíše v domnění, že prokazuje německému králi službu. Tento incident se v září 1012 na říšském sněmu v Merseburku znovu probíral a smolař Jaromír byl po osmi letech věrné služby poslán do vězení. A to rozhodně ne na krátkou dobu. Ve žaláři totiž strávil dalších jednadvacet let svého života!
V době Jaromírovy dlouholeté vazby vládl Oldřich. Aby si pojistil pozici v čele státu, nechal preventivně pobít příznivce Jaromíra. Čas plynul a v říši na trůn nastoupil mladý Konrád II. Nový římsko-německý panovník se rozhodl, že zatopí Polsku. Proto chtěl, aby mu český kníže se svým vojskem pomohl. Oldřichovi se však do boje příliš nechtělo.
Konrád si proto pozval Oldřicha do Merseburku, aby mu vysvětlil absenci. Oldřich se nejprve nedostavil a když konečně svého lenního pána navštívil, byl obviněn z neposlušnosti a zlých úkladů proti říši. Byl sesazen z trůnu a uvězněn. Naproti tomu Jaromír byl po jednadvaceti letech z vězení propuštěn a s podporou říšského vojska byl na podzim 1033 jmenován již potřetí českým knížetem.
Oldřich však nebyl pasivní tvor, který by hodlal strávit zbytek života ve vězeňské cele. Neustále se domáhal u panovníka slyšení, a nakonec jej Konrád po několika měsících propustil, a dokonce mu vrátil knížecí titul. Oldřich však slíbil, že se o vládu podělí s bratrem Jaromírem a se svým synem Břetislavem. Údajně jim měl přenechat úděly. Rozlícený Oldřich však po návratu domů Jaromírovi vyčlenil „úděl“ ve vězeňské cele. Ještě předtím jej nechal pro jistotu oslepit. Syn Břetislav před zuřícím otcem včas uprchl do ciziny.
V listopadu 1034 však Oldřich náhle zemřel. Jaromír tak mohl počtvrté usednout na trůn. Neudělal to. Měl všeho až po krk. Vzdal se vlády ve prospěch Oldřichova syna Břetislava. Při slavnostním předávání knížecího titulu si však nenapravitelný smolař neodpustil jízlivé poznámky na adresu Vršovců. Rozezlení velmoži významného rodu zanedlouho nechali Jaromíra za drzé řeči propíchnout, když v noci 4.listopadu 1035 na záchodě konal potřebu. Tak hrozný život žádný z našich vládců neměl.
Kronikář Kosmas událost zaznamenal takto: „Kochan poslal svého kata a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“
Jaromír na shromáždění velmožů předává vládu do rukou Břetislava (obraz Josefa Mathausera)
Tělo knížete Jaromíra bylo pravděpodobně pohřbeno v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě.
Vzhledem k tomu, že dosud přetrvává jistý nesoulad mezi historiky a antropology ohledně stáří kosterních pozůstatků prvních přemyslovských knížat, nelze s jistotou určit, jestli ostatky z hrobu č.92 ve svatojiřské bazilice skutečně patří Jaromírovi.
Od knížete Jaromíra získalo své jméno město Jaroměř nacházející se ve východních Čechách mezi Náchodem a Hradcem Králové. Nejstarší část města ležící na soutoku Labe, Úpy a Metuje je trvale osídlena již tisíc let. Na místě kostela sv. Mikuláše prý stálo hradiště, založené přemyslovským knížetem Jaromírem.
Dalimilova kronika naproti tomu ale uvádí, že město založil až biskup Jaromír, syn Břetislava I. a prasynovec knížete Jaromíra.
A jak vidí osobnost českého knížete Jaromíra historici? Většinou hodnotí jeho vládu jako slabou. Panovník až příliš ochotně sloužil cizí moci. Na druhou stranu se ale vždy projevoval jako člověk věrný svým závazkům a slibům a byl vcelku obratným válečníkem.
O jeho strastiplném životě není třeba již hovořit. Kdyby nebyl příslušníkem vládnoucího rodu, bylo by mu asi lépe.
Zdroje:
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, 1985
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
