Článek
Místem prvního společného setkání trojice odhodlaných hrdinů se stala Paříž. Blížil se konec druhého válečného roku, když český malíř Ludvík Strimpl pozval na večeři dobrého přítele, nyní poručíka francouzské armády Milana Rastislava Štefánika. Druhým pozvaným byl doktor Edvard Beneš, který před čtyřmi měsíci urychleně odjel z Prahy na falešný pas a pronajal si nenápadný pokojík v pátém poschodí domu na jedné z pařížských ulic. Štefánik se s Benešem znali jen od vidění z dob svých studií. Nyní si byli vzájemně představeni. Mimo jiné mluvili o tom, že je třeba získávat kontakty na významné politiky.
Jaké asi bylo Benešovo překvapení, když necelé dva týdny po jejich setkání Štefánik dosáhl přijetí u samotného předsedy francouzské vlády Aristida Brianda. Schůzku zprostředkovala madam Claire de Jouvenel, kterou si Štefánik získal svým šarmem a galantností. Na návštěvě u francouzského premiéra pak poručík letectva domluvil audienci také profesoru Masarykovi. Ta se uskutečnila se o šest týdnů později.
Příchodem Štefánika získal zahraniční odboj novou dynamiku. V únoru 1916 byla ve městě nad Seinou ustavena Československá národní rada jako vrcholný orgán odboje proti Rakousku – Uhersku. Jejím předsedou se stal T. G. Masaryk, místopředsedy Josef Dürich, M. R. Štefánik a generálním tajemníkem Edvard Beneš. Sídlem rady se stal pařížský dům na Rue Bonaparte 18, tiskovými orgány časopisy La Nation Tchéque a Československá samostatnost. Hlavní aktéři odboje spolupracovali nyní pod vedením Masaryka v úzké součinnosti.
Znak Československé národní rady byl předobrazem státního znaku republiky.
Co vedlo naše hrdiny k boji o samostatný stát? Proč se vůbec pustili do akce, která měla v té době pramalou šanci na úspěch? Před vypuknutím války měli solidní postavení ve společnosti. V případě Štefánika a Beneše se profesní dráhy slibně rozvíjely a v případě Masaryka byla kariéra úspěšně završena. Co tedy přimělo tyto muže, aby opustili klidné zázemí svých domovů a vydali se do nejistoty, vstříc dobrodružství a nebezpečí?
Snad to, že politika byla jejich vášní. Měli potřebu vytvářet dějiny. Zároveň ale zcela upřímně usilovali o vytvoření lepších podmínek pro své národy v rámci nového státu. Proto neváhali riskovat existenci, a dokonce dát vsázku i vlastní život.
Osmašedesátiletý Masaryk byl před válkou váženým profesorem na univerzitě a zároveň poslancem Říšské rady ve Vídni. Pětatřicetiletý doktor Beneš po třech letech učitelování na obchodní akademii povýšil a stal se vysokoškolským pedagogem. Štefánik získal francouzské občanství a měl za sebou bohatou vědeckou činnost v oblasti astronomie. Z pověření francouzské vlády vybudoval telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách.
Svého postavení dosáhli Masaryk, Štefánik a Beneš především vlastními silami. Nepocházeli z bohatých rodin a nikdo jim neumetal cestičku. Začínali prakticky z ničeho. Pocházeli z prostředí, kde se každý krejcar musel dvakrát obracet. V dětství jim neservírovali nadýchané housky s máslem, ani jim nemíchali kakao stříbrnou lžičkou. Chlapci se museli hodně otáčet, aby uskutečnili své sny. Naštěstí měli rozumné rodiče, kteří viděli jejich nadání a nebránili jim ve studiu. Naopak je podpořili.
Tomáš Masaryk se narodil v rodině kočího. Po studiích, na které si přivydělával kondicemi, promoval šestadvaceti letech. Roku 1876 získal na vídeňské univerzitě titul doktora filosofie. V roce 1882 byl jmenován na české univerzitě v Praze profesorem. V politice se angažoval nejdříve u mladočechů, ale v roce 1900 založil vlastní politickou stranu. Byl dvakrát zvolen poslancem Říšské rady ve Vídni.
V době vypuknutí války bylo Masarykovi osmašedesát let. Rozhodně nebyl ve věku, kdy bylo radno pouštět se do větších akcí. Přesto se do nich pustil.
Koncem července pobýval na dovolené v Sasku. Viděl, jak Němci rukují s nadšením. Po špatných zkušenostech z rakouského parlamentu a perzekucích proti českému obyvatelstvu po vypuknutí války změnil svůj názor na monarchii. Řekl si, že je nemožné Rakousko-Uhersko reformovat.
Už na podzim 1914 se vydal na kratší cesty do neutrální ciziny. Doma jeho přátelé a stoupenci započali konspirační činnost. Mezi spiklenci byl i mladý učitel Beneš, kterému profesor kdysi přednášel na univerzitě.
Masaryk se v prosinci 1914 vypravil do Itálie a pak do Švýcarska. V polovině roku 1915 pak v Ženevě pronesl slavný projev k pětistému výročí upálení Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“
Tímto gestem spálil všechny mosty a definitivně se rozhodl pro odboj. Od agentů rakouské tajné služby mu hrozila smrt a pokud by se snad chtěl vrátit, byl by to návrat do žaláře, odkud by vedla přímá cesta na popraviště.
Tomáš Garrigue Masaryk
Milan Rastislav Štefánik pocházel z početné rodiny evangelického kněze. Vyrůstal v chudém prostředí a jeho život se téměř nelišil od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, pomocí kterých jeho otec vychovával potomky. Štefánik získal za podpory rodiny i díky stipendiu za vynikající prospěch středoškolské vzdělání zakončené maturitou. Za dalším poznáním se vydal do Prahy, kde nejdříve studoval na technice. Poté přešel na univerzitu, kde se věnoval studiu astronomie. V roce 1904 ve svých čtyřiadvaceti letech složil zkoušky z astronomie, fyziky a filozofie a byl promován doktorem.
Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Během svého pobytu ve Francii získal místo u profesora Janssena na hvězdárně v Meudonu. Ten byl Štefánikem nadšen a mladý astronom poté podnikal výpravy na světové observatoře, čímž jeho pověst stoupala a on se brzy zařadil do vědeckého světa. Přes střídavé problémy existenčního, ale i zdravotního rázu nakonec získal francouzské občanství a byl pověřen vybudováním telegrafické sítě a soustavy meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách. Na návrh ministerstva námořnictví francouzské vlády mu byl udělen kříž Rytíře Čestné legie. Daní za úspěch však byly vracející se zdravotní problémy způsobené onemocněním žaludku. V březnu 1914 byl nucen podstoupit operaci a zpráva o vypuknutí války jej zastihla během rehabilitace v sanatoriu.
Přestože byl nemocný, požádal o vstup do francouzské armády. Začátkem roku 1915 nastoupil do vojenské letecké školy. Tam získal diplom pilota a hodnost desátníka. Na frontě však již nosil výložky podporučíka a v kariéře dál stoupal. V srpnu 1915 mu bylo za bojové úspěchy a činnost v režimu vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Ale Štefánik nechtěl sedět ve štábu a požádal o přeložení na srbskou frontu. Tam v září 1915 havaroval s letadlem a po strastiplném útěku byl nakonec dopraven ve zuboženém stavu do Říma.
Během rekonvalescence se seznámil s paní Claire de Jouvenel, která se mu stala nejen přítelkyní, ale i oddanou pomocnicí v boji za svobodu jeho krajanů. Na sklonku roku 1915 se Štefánik ocitl znovu v Paříži. Zde se poprvé potkal s Benešem.
Milan Rastislav Štefánik
Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Plzeňsku v početné rodině rolníka. V mládí studoval nejprve na českém gymnáziu v Královských Vinohradech a po maturitě pokračoval na Filozofické fakultě pražské univerzity. Od roku 1904 získával vzdělání v Paříži, v Berlíně a v Dijonu. Studia pětadvacetiletý Beneš definitivně zakončil roku 1909, když získal titul doktora filosofie.
Beneš vyučoval nejprve tři roky na obchodní akademii v Praze. Od roku 1912 přednášel již jako docent na univerzitě. Od dob studií se znal s Masarykem. Zapojil se do politiky v jeho straně. Jako sociolog se vyjadřoval k veřejnému životu a mimo jiné se podílel na stranickém volebním programu.
Po vypuknutí války nevolil pohodlné přežití neklidných časů v pozici vysokoškolského pedagoga, ale kontaktoval Masaryka a dal se plně do služeb odboje proti monarchii. Po odchodu Masaryka do ciziny zajišťoval spojení s jeho osobou. Teprve když mu bezprostředně hrozilo zatčení, odešel v září 1915 do Paříže.
Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale měl mnoho zkušeností ze svých předchozích studijních pobytů v zahraničí. Po příchodu do Paříže organizoval zahraniční protirakouský odboj a kurýrní službu pro spojení s domácím odbojem. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách.
Edvard Beneš
Vraťme se ale do Francie na přelomu let 1915 a 1916. Masaryk s Benešem získali pro společnou věc Štefánika. A to byla opravdu významná posila.
Na večeři u malíře Strimpla si Štefánik s Benešem hned začali tykat. Na první pohled ale bylo vidět, že jsou povahově naprosto rozdílní. Beneš byl racionální, střízlivý, fyzicky nevýrazný a bez velkého charismatu. Podle některých pamětníků tehdy působil jako student nebo úředník.
Naproti tomu Štefánik byl impulzivní, plný emocí a dokázal mocně působit svým osobním šarmem. Přestože pocházel z venkova stejně jako Beneš, dokázal se nenuceně pohybovat i v prostředí společenské smetánky.
Zkušený Štefánik Benešovi poradil, aby se začal lépe oblékat a přesídlil do reprezentativnějšího bytu. Beneš poslechl a postupně také začal získávat vlivné konexe zejména v tisku a státní administrativě.
Některé věci ale měli oba dva společné. Byli pracovití, inteligentní a oddaní myšlence samostatného státu. Oba věřili, že právě oni jsou vyvoleni k uskutečnění cíle, který se na konci roku 1915 mohl zdát utopií. Generačně si byli blízcí, Benešovi bylo jednatřicet a Štefánikovi jen o čtyři roky více. Společně ctili Masaryka, s nímž se znali už od doby univerzitních studií. Ve svých schopnostech se skvěle doplňovali.
Masaryk byl samozřejmě vůdčí osobností. Nemusel kolegům stát za zády v obavě, že něco pokazí. Na své mladší druhy se mohl spolehnout.
Jednu věc je ale potřeba zmínit. V budoucnu jistě sehrála svoji roli. Masaryk měl od samého začátku vzájemné spolupráce blíže k Benešovi. Bylo to dáno větší podobností jejich povah. Štefánik, který byl naopak vždy plný emocí, oslovením „otecko“ zřejmě důstojného profesora přiváděl do rozpaků.
Po ustavení Československé národní rady Beneš pokračoval v práci v Paříži. Masaryk měl svoji základnu v Anglii. Štefánik jako vojenský letec prováděl na italské frontě průzkumné lety nad bojovými liniemi protivníka, při kterých získával důležité poznatky o poloze jednotek nepřítele a také shazoval letáky pro Čechy a Slováky.
V roce 1916 vznikl spor o řízení krajanského odboje v Rusku. Nešťastnou roli zde sehrál druhý místopředseda Československé národní rady Josef Dürich. Tento méně nápadný sedmdesátiletý politik a spisovatel zastupoval v odboji agrární stranu.
V červenci odjel do Ruska s úkolem prosadit vedoucí úlohu národní rady. Nechal se však ovlivnit ruskými kruhy, které naopak požadovaly přenesení centra odboje z Paříže právě sem. Do Ruska proto přijel rychle i Štefánik, aby situaci urovnal. Dosáhl přijetí tzv. Kyjevského zápisu, kterým byla uznána vedoucí pozice národní rady.
Štefánik pak načas odjel do Rumunska, kde získal půl druhého tisíce dobrovolníků do vojenských družin.
V Rusku se ale věci mezitím zkomplikovaly. Carský režim vedoucí úlohu národní rady nerespektoval. Josef Dürich ve snaze zachovat ozbrojené jednotky souhlasil s podřízeností Rusům, čímž ovšem pozbyl důvěry vedoucího tria národní rady. Vše se vyřešilo až po pádu cara. Prozatímní vláda obnovila spolupráci s národní radou a Dürich se ocitl mimo hru.
Josef Dürich se na podzim roku 1916 dostal do obtížné situace. Buď mohl zachovat svoje členství v Československé národní radě a ztratil by podporu ruské vlády. Nebo se mohl podřídit ruské vládě a zachovat legie. Dürich se rozhodl pro podřízení ruské vládě, aby zachoval legie. Kvůli tomuto rozhodnutí byl zbaven svého členství v národní radě. Do vlasti se vrátil až roku 1919. Z politického života byl prakticky vyřazen. V roce 1920 mu vláda Československé republiky ale dodatečně udělila vyznamenání „Revoluční medaile“, jako uznání za přispění k vítězství. Roku 1923 byl také přijat prezidentem Masarykem. Zemřel 12. ledna 1927 v osmdesáti letech. Byl mu vystrojen státní pohřeb.
Pro odboj byly vojenské jednotky obrovsky důležité. V konečné fázi války měla jejich síla velký vliv na vznik nového státu.
Právě proto začal Masaryk intenzivně shromažďovat vojsko. Osobně řídil organizování ruských legií od jara 1917. V listopadu bohužel přišla bolševická revoluce, která zhatila plán dalšího boje na ruské frontě. Masaryk se tedy vydal přes Sibiř do Japonska, aby připravil legionářům cestu okolo zeměkoule až do Francie.
Na jaře 1918 připlul lodí do USA, neboť tušil, že prezident Wilson bude mít na konci války nezanedbatelnou roli při mírových jednáních. Přednášel, psal a pronášel projevy mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů mu významně pomáhaly. Americký prezident pak skutečně na konci války odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a podpořil vznik nových států.
Masarykův projev k československým vojenským dobrovolníkům ve Stamfordu v USA.
Necelý rok před Masarykem odplul do Spojených států i Štefánik. Ten se soustředil na nábor dobrovolníků do armády. Štefánikovi se podařilo získat v USA na tři tisíce mužů. Dalším úkolem bylo získání krajanů pro podporu národní rady. Jeho činnost byla také úspěšná a velmi pomohla Masarykovi v následujícím roce.
Štefánik s krajany ve Washingtonu.
Beneš po založení Československé národní rady zůstal v Paříži jako její generální tajemník. Úsilí o nový stát podpořil především intenzivní diplomacií. Oficiálně získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak k jejich vzniku ve Francii, Rusku a Itálii. Nejdůležitějším výsledkem Benešovy diplomacie v posledním roce války pak bylo samozřejmě uznání nového státu velmocemi.
Projev Edvarda Beneše při slavnostním předání praporu městem Paříž hrdinskému 21.pluku. Uprostřed poblíž praporu je francouzský prezident Poincaré a bezprostředně za ním generál Janin.
28.října 1918 se nový československý stát stal skutkem. Zdálo by se, že v tuto chvíli si naši tři hrdinové stisknou ruce a začnou přemýšlet, jak nový stát společně vést. Nestalo se tak. Příběh zakladatelů Československa neměl pohádkový konec.
Již od léta 1918 bylo cítit velké napětí mezi Štefánikem a Benešem. To, co dříve nehrálo rozhodující roli, stalo se najednou obrovským problémem. Beneš si stěžoval Masarykovi, že má se Štefánikem těžkosti: „Je nemocen, strašně nedůtklivý, úžasně citlivý, rozdrážděný – mně vytýkal řadu všelijakých věcí. Vcelku je to malicherné. Také naše podstatné názory filozoficky jsou totálně rozdílné… Dělám vše, abych s ním vyšel dobře, přátelsky a bratrsky, musím stále a stále kompromisovat a udělám vše, aby to šlo všecko dobře jako dříve. Ale je to těžké…“.
Koncem roku 1918 byl generál Štefánik vyslán za legiemi na Sibiř. Cílem bylo zajistit vojenskou spolupráci s admirálem Kolčakem, který byl podporován západními mocnostmi. Legionáři měli nadále držet sibiřskou magistrálu pro případ budoucí intervence proti bolševikům. Tyto aktivity by údajně zajistily výhodnější pozici pro Československo na nadcházejících mírových jednáních. Legionáři však byli unaveni, a protože válka skončila, chtěli se především vrátit domů. Část vojáků také sympatizovala s bolševickou revolucí, což bylo pro Štefánika zklamáním. Na Sibiři se prohloubily jeho vleklé zdravotní potíže. Štefánik odjel s názorem, že legie je nutno co nejrychleji vrátit domů.
Na Sibiři Štefánik jednal také s generálem Radolou Gajdou. Po tomto jednání byl Gajda se souhlasem Štefánika uvolněn z legií a stal se velitelem sibiřské armády admirála Kolčaka. Na funkci ale v létě 1919 rezignoval a vrátil se k československému vojsku. V ruské armádě dosáhl hodnosti generálporučíka.
Zatímco Štefánik odjel do Ruska řešit problémy legií, v Praze došlo k obsazení všech důležitých postů a pro Štefánika bohužel nezbylo místo odpovídající jeho významu. Byl sice jmenován ministrem vojenství, ale válka končila a v pražské vládě se ujmul funkce ministra obrany Václav Klofáč. Bylo jasné, že resort vojenství brzy ztratí svůj význam.
Štefánik se vrátil do Paříže v polovině března 1919 a s překvapením zjistil, že ministr zahraničí Beneš zapomněl informovat jeho, tedy ministra vojenství, o dalekosáhlých vojenských dohodách, které uzavřel na přelomu roku s Francií. V jejich důsledku pak vypukly spory o kompetence a vliv mezi francouzskou a italskou vojenskou misí v Československu.
Štefánik se cítil být podveden. A navíc se dozvěděl, že snad Beneš zpronevěřil peníze z krajanských sbírek. Mezi bývalými přáteli došlo k prudké hádce.
Pátého dubna 1919 potom napsal Beneš dlouhý dopis Masarykovi, v němž věnoval konfliktu se Štefánikem mnoho řádků. Psal o napětí „jež skončilo prudkou scénou a nadávkou, že jsem nečestný člověk, u přítomnosti jiných lidí. Nemohl jsem to snést a je mezi námi konec.“
Masaryk možná doufal, že spor nějak urovná. Větší důvěře se ale u něj těšil Beneš. Ten navíc s jeho názory většinou bezvýhradně souhlasil, zatímco Štefánik mu někdy oponoval.
Každopádně však Masaryk v březnu 1919 poslal Štefánikovi telegram, ve kterém ho zval do Prahy. Především proto, aby pomohl urovnat kompetenční spory mezi francouzskou a italskou vojenskou misí. Štefánik tedy zahájil přípravy na návrat do vlasti. Vymínil si ale, že domů poletí letadlem.
Štefánikovo letadlo odstartovalo z letiště v italské Padově ráno 4.května 1919. Kromě generála byli v letounu dva piloti a mechanik. Podle vyšetřovací zprávy bylo zjištěno, že posádka řešila problém anténního drátu, který se zapletl do ovládacího lanka ocasních ploch. K Bratislavě se letadlo přiblížilo před polednem. Po několika obletech se zřítilo nedaleko letiště. Všichni členové posádky přišli o život.
Jako každé nezvyklé úmrtí významné osobnosti byla i Štefánikova smrt v průběhu let znovu a znovu probírána a byly vyslovovány různé, někdy i za vlasy přitažené hypotézy. Verze atentátu je podle mého názoru nepravděpodobná. Pokud by chtěl Štefánika někdo odstranit, vybral by si zřejmě jiný způsob.
Štefánik přiletěl italským strojem Caproni. Odborníci se shodují, že šlo o nespolehlivý letoun. Pád mohl zavinit i pilot. Je možné, že nezvládnul přistávací manévr. Je otázkou, kdo vlastně letadlo řídil. Zda italský letec nebo samotný Štefánik. Na vině mohla být také technická závada, náhlý poryv větru anebo souhra více faktorů.
Štefánik požádal náčelníka generálního štábu italské armády generála Badoglia o přidělení letounu Caproni Ca 33. Tento stroj nebyl příliš spolehlivý. Badoglio se mu nejprve snažil úmysl rozmluvit, stejně jako generál Graziani v Miláně. Rozmlouval mu to i sám hrabě Caproni, jemuž se na tomto stroji zabil syn. Kapitán italských legií Jan Šeba zase navrhoval cestu ve zvláštním sanitárním vagónu. Štefánik však trval na svém.
Když se Beneš dozvěděl o Štefánikově smrti, napsal Masarykovi dopis: „Otřáslo to mnou velice a bolelo mne, že tak to s ním skončilo – a mezi námi. Byli jsme přece jen příliš úzce a přátelsky spjati.“
Poslední rozloučení s Milanem Rastislavem Štefánikem se konalo 10.května 1919 v Bratislavě a jeho ostatky byly pohřbeny na vrchu Bradlo poblíž rodných Košarisek o den později.
Na smuteční slavnosti, během které lidé potáhli vnitřek kostela v Košariskách černou látkou, ovšem chyběl jak prezident Tomáš Garrigue Masaryk, tak i ministr zahraničí Edvard Beneš.
Masaryk a Beneš sice uveřejnili vzpomínky na svého spolupracovníka z odboje, na jeho pohřeb však nepřijeli. Posledního rozloučení se za prezidentskou kancelář zúčastnil kancléř Přemysl Šámal a za vládu přijeli ministr obrany Václav Klofáč a ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár, což byl Štefánikův dlouholetý přítel.
Masaryk a Beneš nepovažovali za nutné rozloučit se s člověkem, který s nimi dlouhou dobu sdílel společný cíl a který jim na začátku jejich snažení vydatně pomohl.
Milan Rastislav Štefánik tragicky zahynul v nedožitých devětatřiceti letech nedaleko letiště v Ivanke pri Dunaji.
Generál byl pohřben spolu s italskou posádkou letadla poblíž jeho rodných Košarisek na vrchu Bradle. Pět let po jeho smrti byl položen základní kámen památníku navrženého jeho přítelem, architektem Dušanem Jurkovičem. Mohyla byla dokončena v září 1928.
Zdroje:
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
J.J.Duffack, Štefánik a Československo, 2007
