Článek
Nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským vzniklo ve třetím roce trvání proletářského státu ještě za života Lenina. Bolševické Rusko tehdy válčilo s Polskem. Mladý vojevůdce Tuchačevskij neuspěl v bitvě u Varšavy. Jeho rudé šiky byly zcela zničeny polskou armádou v čele s Józefem Pilsudským. Velitel byl po prohře kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení svého vojska. Tuchačevskij na svoji obranu uvedl, že Stalin, který tehdy velel útoku na Lvov, svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídlu jízdní armádu a kriticky je tak oslabil. Přestože to nebyl hlavní důvod porážky, průlom na této části bojiště k ní jistě přispěl. Stalin na Tuchačevského stížnost nikdy nezapomněl, zvláště když si Tuchačevskij stěžoval svému nadřízenému Trockému, kterého Stalin k smrti nenáviděl.
Michail Tuchačevskij (1893-1937) pocházel z velkostatkářské rodiny. V roce 1914 dokončil studia na vojenské akademii a vstoupil do carské armády. Během první světové války obdržel několik vyznamenání za odvahu. V únoru 1915 byl zajat Němci. Několikrát utekl ze zajateckého tábora. Po říjnové revoluci se připojil k bolševikům a stal se důstojníkem Rudé armády, kde rychle postupoval na žebříčku vojenských hodností. Mladý vojevůdce byl vzdělaný, schopný, ale i krutý. V svém revolučním zápalu neváhal likvidovat i civilní obyvatelstvo. Jeho jednotky s velkou krutostí potlačily rolnické vzpoury.
Do poloviny třicátých let dvacátého století se situace v Sovětském svazu radikálně změnila. Probíhala masivní industrializace země doprovázená bouřlivým rozvojem měst a totální destrukcí venkova. Část lidí si materiálně pomohla, ale větší část jen prohloubila svoji bídu. Rozsáhlé venkovské oblasti v důsledku násilné kolektivizace postihl hladomor.
Celou sovětskou společnost však prostoupil všudypřítomný strach kombinovaný s nekritickým obdivem k novému vůdci. Stalin, který po smrti Lenina obratným manévrováním vyšachoval všechny své odpůrce z vedení státu, začal pěstovat svůj kult neomylnosti. A protože byl chorobným paranoikem, nespokojil se s pouhým odstraněním oponentů z vedení státu. Jeho cílem byla jejich fyzická likvidace.
Po atentátu na šéfa leningradské stranické organizace Kirova započal ofenzívu proti všem, kteří mu mohli teoreticky stát v cestě. Za přispění vyšetřovatelů NKVD se daly do pohybu vlny čistek, zatýkání, věznění a poprav. Během nich zahynuly desetitisíce lidí a pracovní tábory byly doplňovány dalšími masami vězňů.
Uprostřed teroru však zůstávala takřka netknutá Rudá armáda. Ta si uchovala relativně nezávislé postavení díky svým velitelům. Politické činitele šlo zatknout poměrně snadno. Stálo za nimi většinou jen pár osobních přátel. Za vyšším velitelem armády však stály jeho štáby, stovky důstojníků a ozbrojení vojáci. Riskovat úder proti představitelům ozbrojených sil pouze pomocí tajné policie se Stalin zatím neodvážil. Kdyby totiž armádní velení falešná obvinění svých kolegů prohlédlo, mohlo by se postavit na odpor a situace by se změnila v neprospěch diktátora.
Michail Tuchačevskij byl v polovině třicátých let všeobecně respektovaným zástupcem lidového komisaře obrany. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující vojsko. Napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví. Budoucnost viděl zejména v motorizaci armády a jejím vybavení moderními bojovými prostředky. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do výzbroje, které podstatně rozšířily tanková vojska. V době jeho nástupu do funkce v roce 1932 Rudá armáda disponovala 4 000 tanky, v roce 1936 to bylo již 10 000 tanků.
Tyto aktivity byly nepříjemné zastáncům staré školy, představované především lidovým komisařem obrany Klimentem Vorošilovem. Ten patřil do Stalinova kruhu nejvěrnějších a nostalgicky vzpomínal na časy občanské války, kdy se svou rudou jízdou dával za vyučenou bělogvardějcům.
Kliment Vorošilov ( na snímku vpravo) se znal se Stalinem již od roku 1906. Během občanské války úspěšně bránil Caricyn, kde v té době působil i Stalin. Za své vedoucí postavení v armádě vděčil právě Stalinovi.
Maršál Tuchačevskij samozřejmě ležel v žaludku Stalinovi. Už jenom jeho přezdívka „Rudý Napoleon“ způsobovala Stalinovi těžkosti. Podezřívavý lodivod sovětského státu měl za to, že Tuchačevskému by v budoucnu nemuselo stačit jen vůdčí postavení v armádě. Stalin ale potřeboval pro útok na sebevědomého maršála nezvratné důkazy, které by přesvědčily špičky armádního velení o jeho velezrádné činnosti.
Ať už impuls k výrobě těchto usvědčujících materiálů přišel od lidí blízkých Moskvě či nikoliv, velezrádné dokumenty včetně padělku osobního dopisu Tuchačevského byly vytvořeny v německém hlavním městě. Nechal je vyrobit šéf bezpečnostní služby SS Reinhard Heydrich. Pro svůj plán získal posvěcení z nejvyšších míst. V Berlíně totiž vytušili příležitost k oslabení armády budoucího protivníka a tu rozhodně nehodlali promarnit.
V laboratořích vybavených nutnými technickými prostředky, začali specialisté s přípravou falešných dokumentů. Šlo nejen o zhotovení padělků, ale i o jejich věrohodný obsah. Pozdější šéf politického zpravodajství Walter Schellenberg vypracoval zpravodajskou studii o vztazích německých ozbrojených sil s Rudou armádou. Materiály sestávaly z dopisů a prohlášení, které nezabíhaly do přílišných detailů, ale nenechaly nikoho na pochybách o velezrádných záměrech Tuchačevského a dalších velitelů Rudé armády. Dále zde byla hlášení agentů o stycích vrchního velitelství wehrmachtu s Rudou armádou, záznamy telefonních hovorů mezi jednotlivými německými štábními důstojníky a opisy korespondence spiklenců zachycené kontrarozvědkou.
V roce 1936 byl Tuchačevskij členem delegace, která se v Londýně zúčastnila pohřbu anglického krále Jiřího V. Na zpáteční cestě se maršál zastavil v Paříži a v Berlíně, kde jednal armádními činiteli. Tato setkání samozřejmě vzbudila již tehdy pozornost a o rok později byla využita při tvorbě velezrádných dokumentů. Snímek zachycuje Tuchačevského na nádraží ve Varšavě.
Ještě před definitivní kompletací kompromitujících materiálů nevědomky pomohl Němcům v jejich rafinované zpravodajské hře československý prezident Edvard Beneš. V lednu 1937 v Praze přijal Hitlerovy vyjednavače, kteří měli za úkol sondovat možnost uzavření mezistátní dohody. Pravděpodobně to byla jen záminka k setkání, při kterém se jeden z diplomatů úmyslně podřekl, že maršál Tuchačevskij navázal tajné styky v Německu. Beneš informaci předal sovětskému vyslanci Alexandrovskému a také poslal důvěrný dopis francouzskému premiérovi Blumovi.
Jakým způsobem se dostaly do Moskvy vlastní kompromitující materiály není jisté. Jedna z verzí uvádí, že prošly přes důstojníky československých zpravodajských služeb a prezident Beneš je předal Sovětům. Tuto možnost ale v minulosti kategoricky popřela většina našich zpravodajců.
Další možnost zmínil jeden z účastníků falešné hry v Berlíně. Heydrichův podřízený Naujocks po válce tvrdil, že jeho šéf využil svých pražských kontaktů a upozornil někoho, kdo zde pracoval pro Sovětský svaz. Touto cestou se pak podvržené písemnosti dostaly do Moskvy.
Okolo maršála Tuchačevského a dalších význačných velitelů se začala stahovat smyčka. Náznaky blížící se pohromy se projevovaly stále zřetelněji. Nejvyšší vedení státu zrušilo Tuchačevskému cestu do Londýna, kam měl jet na korunovaci krále Jiřího VI. Krátce nato jej komisař obrany Vorošilov zbavil funkce svého zástupce a přeložil ho na pozici velitele Povolžského vojenského okruhu. Zavržený Tuchačevský se podle rozkazu odebral do Kujbyševa. Tam ho ale zatkli a dopravili zpět do Moskvy.
Podobným způsobem proběhly personální změny u dalších velitelů. Jona Jakir, Jeronim Uborevič a Boris Feldman byli rovněž odsunuti do méně významných funkcí. V následujících dnech proběhla vlna zatýkání. Generál Jakir se dozvěděl o uvěznění Tuchačevského na konferenci Kyjevského vojenského okruhu. Následně dostal příkaz, aby se dostavil do Moskvy. Během cesty byl zadržen agenty NKVD. Ve stejné době si policie přišla pro Uboreviče. Vedoucí Politického oddělení Rudé armády Jan Gamarnik v předtuše, že i u něj zazvoní pracovníci tajné policie, spáchal sebevraždu.
Na začátku června 1937 se na lidovém komisariátu obrany odehrálo mimořádné zasedání Vojenské rady, kterého se osobně zúčastnil Stalin. Hlavním tématem se stalo odhalení kontrarevoluční vojensko-fašistické organizace. Možná právě zde byly předloženy k nahlédnutí velitelům závažné materiály z Berlína. Mezitím se v sídle NKVD odehrávaly brutální výslechy s cílem připravit obviněné k doznání.
Stalin chtěl vyřídit záležitost co nejrychleji. Potřeboval bleskově zlikvidovat vybrané velitele armády, aby snad někoho nenapadlo zorganizovat protiakci. Role soudců byla zřejmě záměrně přidělena kolegům zatčených důstojníků v čele s Vasilijem Bljucherem. Maršál, který si před lety dovolil kritizovat násilnou kolektivizaci, byl nyní postaven před krutý úkol soudit své přátele.
Před soudní tribunál byli 11.června 1937 předvedeni spolu s Tuchačevským, Uborevičem a Jakirem ještě velitel moskevského vojenského okruhu August Kork i jeho zástupce Boris Feldman. Ke skupině dále přiřadili generály Eidemana, Putnu a Primakova.
Velitelé byli obviněni z přípravy plánů na svržení sovětské vlády, zavraždění Stalina i dalších členů politbyra a tajného spojenectví s Německem.
Během jediného dne soud celé přelíčení uzavřel osmi rozsudky smrti. Popravy následovaly vzápětí. Důstojníky vyvlekli na dvůr budovy NKVD a jednoho po druhém zastřelili. Stručná tisková zpráva o jejich odsouzení vyšla ještě týž den.
Rodinní příslušníci zastřelených putovali do vyhnanství v Astrachani. Odtud je převezli do táborů na Sibiři. Děti byly umístěny do dětských domovů.
Stalinova nenávist k Tuchačevskému šla tak daleko, že nechal popravit jeho manželku a dva bratry. Do vyhnanství byla deportována jeho matka, tři sestry a dcera, u které se čekalo se zatčením až dosáhne dospělosti. Pomstychtivost dopadla i na manželky Korka a Gamarnika, které rovněž skončily svůj život na popravišti.
Popravou prvních osmi velitelů Rudé armády se dala do pohybu další obrovská vlna násilí, která trvala až do roku 1939. Z členů soudního tribunálu v procesu s Tuchačevským se konce čistek dožili pouze tři: Stalinův dávný spojenec maršál Buďonnyj, generál Šapošnikov a předseda tribunálu Ulrich.
Další čtyři soudci Alksnis, Bělov, Dybenko a Kaširin byli popraveni v létě 1938. Maršála Bljuchera umlátili během výslechů příslušníci NKVD v listopadu 1938. Poslední člen tribunálu Gorjačov ve strachu ze zatčení v prosinci 1938 spáchal sebevraždu.
Ničivé katarzi v Rudé armádě padlo za oběť devadesát procent generálů a osmdesát procent plukovníků. Z pěti sovětských maršálů zahynuli tři. Z patnácti velitelů armád třináct, z pětaosmdesáti velitelů sborů sedmapadesát. O život přišla více než polovina velitelů divizí a brigád.
V roce 1935 obdrželo hodnost maršála Sovětského svazu prvních pět velitelů. Na snímku sedící zleva: Michail Tuchačevskij, Kliment Vorošilov a Alexandr Jegorov. Stojící zleva: Semjon Buďonnyj a Vasilij Bljucher. Vorošilov a Buďonnyj patřili k Stalinovým oblíbencům a čistky přežili. Tuchačevskij, Bljucher a Jegorov přišli o život.
Snímek velitelů Rudé armády z roku 1927. Armádní důstojníci patřili k oporám státu, náleželi k privilegované vrstvě a těšili se úctě svých spoluobčanů. Ani ve snu by je nenapadlo, že v příštím desetiletí stanou před popravčí četou. Většina z nich pak skutečně přišla o život při Stalinově čistce. Sedící zleva : G.D.Bazilevič – popraven 3.3.1939, M.K. Levandovskij - popraven 29.7.1938, M.N. Tuchačevskij-popraven 12.6.1937, K.E. Vorošilov, N.N. Petin - popraven 7.10.1937, A.I.Kork- popraven 12.6.1937, W.M. Orlov. Stojící zleva: A.V.Pavlov, M.V.Viktorov-popraven -1.8.1938 B. M.Šapošnikov, A.K.Vekman, I.P.Uborevič – popraven 12.6.1937, K.A. Avksentievskij – vězněn červenec 1938 - únor 1939.
Zdroje:
Muž, jehož řemeslem byl zločin, Roman Cílek, 1995
Stalin a sovětské impérium, Alessandro Mongili, 2006
