Článek
Jeden z největších průmyslníků naší země a světoznámý výrobce obuvi měl v roce 1932 šestapadesát let. Byl stále plný energie a měl hlavu plnou nápadů. Jeho obuvnické impérium v době vrcholící hospodářské krize dávalo práci třiceti tisícům zaměstnancům nejenom u nás. Jeho továrny byly v Československu, ale i za hranicemi naší země. Jeho boty se prodávaly ve 2 500 prodejnách u nás i ve světě.
Tomáš Baťa se 12. července 1932 chystal odletět se svým osobním letadlem Junkers F 13 do Švýcarska. V městečku Möhlin se mělo konat otevření nové pobočky. Ve Švýcarsku se chtěl také setkat se svým synem Tomášem.
Letadlo mělo odstartovat z firemního letiště v Otrokovicích. Let byl kvůli mlze o jednu hodinu odložen. Netrpělivý Baťa tvrdošíjně trval na odletu. Řekl, že jeho přílet je na desátou hodinu oznámen do Curychu a není možné ztrácet čas. Přikázal pilotovi, aby už na nic nečekal a vzlétl. Osobní pilot Jindřich Brouček, který se svým šéfem v předešlém roce absolvoval leteckou cestu do Indie, bez velkého nadšení usedl do kabiny letounu.
Jeden ze snímků z roku 1932. Tomáš Baťa s chotí u letadla Junkers, pilot Brouček na křídle.
Těsně před šestou hodinou ranní letadlo odstartovalo. Jaká byla v tu chvíli viditelnost? Bylo bezpečné vznést se do vzduchu? Co se potom stalo? Nahlédněme do aktuálních zpráv soudobého tisku. Deník Telegraf přinesl tyto řádky:
„Asi kilometr od letiště v blízkosti nové papírny u Bahňáku, směrem k Tlumačovu, letadlo se najednou prudce zřítilo a dopadlo k zemi. Na poli pracující lidé se zdvihli a vyprostili z letadla oba cestující, kteří byli již mrtvi. Utrpěli těžké rány hlavně na hlavách. Podle zranění možno soudit, že smrt nastala okamžitě. Přední část letadla se zaryla do země a roztříštila se na tři kusy. Bylo zjištěno, že letadlo narazilo na zem s motorem, zapnutým na plný plyn. Zajímavé je, že kabina letadla není rozbita. Továrník Baťa však seděl vedle pilota, a to se mu stalo osudným.
Pokud bylo možno zjistit, příčina neštěstí byla zaviněna hustou ranní mlhou, ve které pilot pravděpodobně ztratil orientaci a chtěje se vrátit zpět na letiště, zachytil o vysoké vedení papírny, ztratil vládu nad strojem, který se hroznou rychlostí zřítil k zemi.“
Ohromující zprávu také zveřejnil Expres ve svém zvláštním vydání:
„Letadlo startovalo za velké mlhy kolem 6. hodiny ranní. Zřítilo se několik set metrů od startu za Baťovu papírnu v lese na hrázi „Na Bahňáku“. Letadlo se úplně roztříštilo a zarylo se hluboko do země. Zadek letadla se utrhl.“
V dalším vydání byla zpráva doplněna:
„Jak jsme oznámili již ve zvláštním vydání, startovalo třímotorové letadlo jednoplošník Junkers, patřící německé akciové společnosti pro výrobu obuvi v Berlíně, před 6. hodinou ranní k cestě do Švýcar. Ke startu došlo na otrokovickém letišti fy Baťa. Továrník Baťa měl letět do Švýcar obchodně.
Na dotaz letiště v Otrokovicích hlásily všechny nejbližší letecké stanice, že je úplné bezvětří a jasno. Nad letištěm v Otrokovicích byla však hustá mlha, která se dá vysvětlit tím, že toto letiště leží v údolí nedaleko řeky Moravy. K 6. hodině se mlha roztrhla, a to přimělo pilota ke startu.
Start proveden byl normálně, sotva se však letadlo jen poněkud vzneslo, začalo se z neznámých dnes ještě důvodů řítit k zemi. Dopadlo na zem u ohrady v severním rohu papírny na Bahňáku u Otrokovic. Pád byl tak prudký, že se letadlo úplně roztříštilo, obě křídla a trup byl přeražen, podvozek ulomen a jeho součástky rozmetány po okolí. Šéfpilot Brouček byl okamžitě mrtev. Baťa utrpěl velmi těžká vnitřní zranění, jimž podlehl.“
Národní listy charakterizovaly pilota Broučka jako člověka, na kterého bylo spolehnutí:
„Tragicky zahynuvší šéfpilot Jindřich Brouček narodil se v Břeclavě dne 30. června 1893. Pilotní diplom byl vystaven 17. září r. 1924, téhož roku se stal členem Svazu čsl. letců. Brouček letěl koncem minulého roku se svým šéfem do Indie. Byl znamenitým a spolehlivým dopravním pilotem.“
Proč tedy došlo k tragédii? Byla to chyba pilota? A co Baťa? Měl právo vyžadovat start?
Jak už bylo řečeno, osudný let byl kvůli husté mlze odložen. Podmínky však zůstávaly mimořádně nepříznivé. Viditelnost byla extrémně snížená – podle dobových svědectví se pohybovala jen kolem čtyřiceti metrů. Tomáš Baťa však na odletu trval. Podle záznamů se pilot Jindřich Brouček pokusil svého šéfa od plánovaného letu odradit, avšak neúspěšně.
Po několika málo minutách letu se stroj při rychlosti kolem 150 kilometrů v hodině zřítil. Havárie se odehrála nedaleko otrokovické továrny. Letadlo se po nárazu rozpadlo na tři části. Oba muži na místě zahynuli. Pilot Brouček prý v rukou ještě svíral knipl letadla.
Bezprostředně po tragédii začalo vyšetřování. Technická závada na stroji byla vyloučena, stejně jako spekulace o možné sabotáži. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že pilot pravděpodobně ztratil orientaci v mlze a letadlo se zřítilo při pokusu o změnu směru nebo návrat na letiště.
Tomáš Baťa byl velmi aktivní člověk, který nesnášel zahálku. Musel být neustále v pohybu. Pokud něco nešlo podle plánu, dokázal být velmi nepříjemný. Musel ale opravdu tolik riskovat? Nemohl ještě chvíli setrvat? S otevřením pobočky by na něj jistě počkali.
Je možné, že pravým důvodem spěchu bylo setkání se synem Tomíkem. Ten se chystal opustit Švýcarsko. Údajně se nechtěl vrátit do Zlína a zamýšlel natrvalo odjet do Severní Ameriky. Jeho otec snad chtěl zvrátit jeho rozhodnutí a na poslední chvíli jej přimět k návratu. Ale bylo tomu tak opravdu? Nezatoužil prostě a jednoduše zastihnout a přátelsky pozdravit svého jediného syna před jeho cestou za oceán?
Každopádně spěch se králi ševců krutě nevyplatil. Ohromující zpráva o tragédii obletěla republiku a celý svět. Jméno Baťa znal téměř každý.
Pro obyvatele Zlína a Baťovy zaměstnance to byl šok. Zavládly obavy, jak bude město a firma v době vrcholící hospodářské krize fungovat dál. O významu události vypovídá i to, že již za pár hodin přijeli do Zlína premiér československé vlády František Udržal a zemský prezident Jan Černý. Zájem politiků signalizoval, že případný budoucí nezdar zlínských závodů by mohl mít neblahý dopad na celou československou ekonomiku.
Pohřbu Tomáše Bati se zúčastnilo přes padesát tisíc osob, včetně představitelů československé vlády. Pohřební průvod trval pět hodin. Vše začalo církevním obřadem, kterého se zúčastnil olomoucký světící biskup a řada dalších duchovních. Poté měl proslov Jan Antonín Baťa jako nástupce svého nevlastního bratra v čele podniku a další představitelé závodů. Následně byla rakev položena na nákladní auto a rakev s pilotem na trup letadla. Smuteční průvod se vydal z továrny, odkud pokračoval k nádraží a dále na náměstí Míru. Cestou se rozezněly sirény. Po dalších proslovech putoval průvod ke kostelu svatého Filipa a Jakuba, v němž bylo církevní rozloučení, neboť Baťa byl pokřtěný římský katolík. Další zastávka byla pod školami, kde se loučily děti a učitelé. Nakonec průvod pokračoval na nový Lesní hřbitov, kde byly obě rakve uloženy do země.
Hrob Tomáše Bati, Lesní hřbitov ve Zlíně.
Tomáš Baťa tedy zemřel předčasně a na vrcholu svých sil. Jeho spolupracovníci v čele s Janem Antonínem Baťou však v dalších letech úspěšně pokračovali v jeho práci. V letech 1932–1939 podnik pokračoval v rozvoji. Přibyly pobočky v dalších zemích po celém světě a rozrůstala se prodejní síť. V roce 1938 dosáhl stav zaměstnanců koncernu těchto čísel: čtyřicet dva tisíc v Československu (z toho 8000 v prodejnách) a dvacet tři tisíc v zahraničí (z toho 8350 v prodejnách). Celkem tedy měl podnik šedesát pět tisíc pracovníků.
Zajímavou charakteristiku náhle zemřelého průmyslníka bezprostředně po jeho tragické smrti tehdy přinesly Lidové noviny:
„Tomáš Baťa byl pravý fanatik výroby a obchodu. Nebyl to však žádným svým činem finanční pirát, hromaditel kapitálu a moci, které získal nikoli koupí, nýbrž jen činorodou, moudrou a úspěšnou prací. Peníze nebyly mu cílem, nýbrž jen prostředkem života, stejně jako nebyly účelem, ale jen pomůckou výroby. Tomáš Baťa svým heslem služba veřejnosti nezískal jen populární vůdčí slovo, vytvořil jím také charakteristiku své práce a svého života.“
Tomáš Baťa
Zdroje:
Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, Miroslav Ivanov, 2008
